Pokud sám morální bezúhonnost nehlásá, což asi nebude tento případ. Umělec může být osobně dobytek (o takové případy není v dějinách nouze), o jeho umění to samo o sobě nevypovídá nic. Kundera má pravdu, když se snaží obojí oddělit. Jenže tohle platí i obráceně. Umění nechrání svého autora před tím, co dělá či udělal jako člověk.

Pokud bych měl pádný důvod se domnívat, že některý z mých sousedů či známých pracuje pro Al-Kaidu, udal bych to. Pokud chci po bezpečnostních složkách tohoto státu, aby společnost před tímhle hnutím chránila, pak bych nemohl jinak.

V podobné situaci by se ocitl na podzim 1948 věřící člen KSČ, pokud by se dozvěděl o emigrantovi, který se náhle za podezřelých okolností objevil v Praze. Dotyčný komunista mohl být klidně kritický vůči pronásledování lidí pro špatný názor či původ, ale tohle byl jiný případ. Miroslav Dvořáček byl skutečným agentem nepřátelské rozvědky. Můžeme oceňovat jeho víru i jeho odvahu, to ale nic nemění na tom, že z hlediska tehdejšího komunisty byl reálným nepřítelem. Ne vykonstruovaným. Tenhle rozdíl panu Hradílkovi v jeho úvahách jaksi unikl.

Zda bylo Kunderovo členství ve Straně zločinem, to nechť posoudí jiní. Já osobně za tohle nikoho soudit nemohu, a to nejen kvůli příznivějšímu roku narození. Pokud ovšem někdo soudí ve stylu "nevyčítáme ti chlapče, že jsi se dal dobrovolně na vojnu, ale že jsi tam střílel", pak neví, o čem mluví.

Pravda je, že Kundera byl v oné kritické době členem KSČ a studentským vedoucím kolejí. Netvrdím, že je to zločin. Přesto si myslím, že by se k případu vyjádřit měl a měl by říci vše, co něm ví. Ne proto, aby se ospravedlnil. Ale z úcty k lidem, kterým Dvořáčkův případ těžce poznamenal život, za jejichž osud nesl Kundera přece jen větší morální spoluzodpovědnost, než průměrný současník. Byť třeba jen nepřímou.

To, co vytýkám Kunderovi, je právě absence této úcty. Tím spíš, že dnes už by vlastně opravdu o nic jít nemělo. Tohle samozřejmě není trestné. Znamená to, že s tím musíme souhlasit ?