|
8. 4. 2009
V radarovém raušiPo nějaké době mi napsal jeden z těch, pro něž jsem mírovým štváčem -- člověk svatosvatě přesvědčený, že radar v Brdech zajistí bezpečnost České republiky. Patří rozhodně k těm slušnějším: Jeho maily nepřetékají slovními splašky, ani mi nedoporučuje exotická místa z oblasti geografie či anatomie, kam bych se měl podle něj přestěhovat. Pokouší se předkládat argumenty, byť mu to tedy moc nejde. Je totiž v radarovém rauši, a většina uměle navozených extází racionalitě příliš nepřeje. |
|
Podle pisatele, jehož identitu utajím, lze prý jakžtakž chápat, že se proti radaru bouří brdští, protože kdyby on sám měl mít něco takového za domem, také by se mu to nelíbilo. (Podobnou míru empatie u příznivců radaru najdeme málokdy -- pro mnohé jsou demonstrující brdští občané něco jako hlučící opice, které nepozorný zřízenec vypustil ze zoo.) Ostatní odpůrci radaru jsou údajně vesměs bázliví hospodští povaleči, kteří se prostě bojí za cokoliv angažovat. Překáží jim závazek bránit západní kulturu, který se prý na ně vláda snaží naložit, a nechtějí se o nic starat. Myslím, že takové zobecnění je prostě omyl, nicméně při pohledu na počet osob demonstrujících proti radaru se přece jen nelze ubránit podezření, že na této domněnce může něco být... No -- a pak přišel závěrečný tygří skok do říše radarové pohody:
"Takže jediný opravdový důvod je Rusko. Jejich jaderný potenciál je schopen v několika sekundách ZAHLTIT jakýkoli antiraketový systém a učinit ho neúčinný. Rusko mé jedinou obavu -- pokud bude u nás nějaká základna armády USA, třeba vyrábějící "hamburgery" pro ostatní základny v Evropě, US Army už se zde MOŽNÁ bude angažovat. Snad nedopustí Mnichovy, Molotovy -- Ribbentropy. A to Rusáky sere!"
A jsme zase doma. Co "sere" Rusáky, to je dobré. Stejně dobré jako utahovat si v 50. letech z kulaků, v první polovině 40. let ze Židů a ještě předtím z Rakušáků. Pokaždé byl ale výsměch tak chtěný, asi jako když Luther pouštěl na ďábla větry -- v pozadí všeho číhal strach. Ti, kdo standardně tvrdí, že Češi jsou vstřícně předposraní, vidí věci ještě dost jednostranně. Velká část jich je naopak doposraná zpětně. Bojí se totiž jenom toho, na co si už sáhli, zatímco doopravdická nebezpečí je ke strachu nikdy nepřivedou; naučili se je snášet v quasiopiátovém stavu div ne jako největší dobrodiní, protože stále kontrastují s minulostí, kterou, když už ji snášet nemusejí, si konečně opožděně vpustili do vědomí. Lepší Hitler než Habsburk, protentokrát! A co na to berete? Ále, šlehnu si vždycky jednu radarovou! Pak snesu šílenou princeznu i knížete, jenž klimbá aniž spí, a nebudou mi připomínat Jakeše či Kabrhelovou... Jestliže se sedmdesát procent národa nakonec přece jen nechá zválcovat třetinou v radarovém rauši, může ještě dojít k ledasčemu. Nezaškodilo by například, milé děti, po probuzení několik lehkých úklon směrem k Velkému ochraniteli -- a abychom dostáli klasické japonské slušnosti, hleďte, aby jich nebylo méně než třistapětašedesát. A co takhle vyměnit zastaralou státní hymnu za jinou, neméně již klasickou skladbu? I když jsem zrovna nedávno zaslechl, že právě tenhle kousek má prý vynikající šanci stát se posvátnou melodií nezávislého Kosova... |
