Brána svatobořického tábora, do té doby tak pečlivě hlídaná ozbrojenou stráží, se otevřela a uvěznění, kteří zde byli donuceni prožít v potupném násilí více než dva a půl roku života, opouštěli tábor. Jediným cílem v těch chvílích bylo -- dostat se co nejrychleji do svých domovů a setkat se co nejdříve s blízkými.

Na mnoha místech byly válkou zničené mosty, přerušené železniční trati, po cestách přesuny vojenské techniky s velikým množstvím ustupujících jednotek. Mnohé národy Evropy s nadějemi očekávaly nastolení míru a osvobození od útisku.

Blížil se konec kruté nadvlády podivných, nacistických psychopatů, kteří do té doby hlásali ideologii "tisícileté Velkoněmecké Říše."

Historie internačních táborů

Německé zpravodajské služby brzy po zahájení okupace v roce 1939 zjistily, že většina emigrantů, kteří uprchli z republiky se v hostitelských zemích zařadili do zahraničních armád a přidali se k nepřátelům Německé říše. Úředníci gestapa pak pořídili dlouhé seznamy jejich příbuzných, kteří v zemi zůstali, a zatýkání všech pak velmi rychle následovalo.

Pro vězněné rodinné příslušníky emigrantů zřídili Němci od září 1942 do konce roku 1943 na území Protektorátu Čechy a Morava internační tábory v Dolním Adršpachu, Praze, Svatobořicích a Lutíně, částečně i v brněnském táboře ,,Pod kaštany."

Jiný typ internačních táborů byl pro zatčené z politických důvodů. Jeden z nich byl zřízen v Nebušicích u Prahy, kde byly z hlediska okupantů soustřeďovány a uvězněny osoby s "politicky a kulturně nevhodnými" názory.

V jednom z bloků tohoto internačního tábora, byly také umístěny děti popravených nebo odsunutých rodičů do koncentračních táborů - sirotci ve věku od 2 do 16 roků. Dospělí političtí vězni české národnosti, většinou bývalí členové české vlády a dřívější vysocí úředníci ministerstva zahraničních věcí, byli z Nebušic přepravováni přímo do koncentračních táborů a jen někteří, "méně provinilí," ponecháni v internačních táborech v Čechách a na Moravě. V některých jiných táborech byly internováni jednotlivci z rasových důvodů, kteří navíc soustavně odmítali práci nebo zásadně porušovali pracovní morálku. Většinou se jednalo o neúspěšný pokus Němců převychovat nepřizpůsobivé příslušníky cikánského etnika.

Internačních táborů pro tyto osoby byla zřízena na našem území celá řada, například v Kladně, Pardubicích, Brně, a na mnoha dalších místech Protektorátu. V důsledku současně probíhající medializace s rozpornými stanovisky některých představitelů státu a veřejnosti, jak je u nás bohužel obvyklé, patří dnes internační tábory v obcích Lety u Písku a v Hodoníně u Kunštátu k nejznámějším.

Je smutné konstatovat skutečnost, že na všechna ostatní pietní místa po celé republice, ale především na jména vězněných, umučených a popravených českých občanů se zapomíná. Nevinní vlastenci, hrdinové, často velice významné osobnosti z oblastí vědy nebo přední umělci, - ti všichni měli svá jména a právě ta by neměla být zapomenuta. Proč oni marně čekají dodnes na slova uznání a proč právě oni nemají důstojný pomník?

Aktivní nacista Frank

Iniciátorem a důsledným činitelem při realizaci všech těchto vězeňských zařízení po celém území Protektorátu Čechy a Morava byl K.H. Frank. V době první republiky působil v Karlových Varech jako knihkupec. O mnoho více nežli obchodu s knihami se s nevšedním nadšením věnoval politice. S bezmeznou až fanatickou oddaností uctíval myšlenky Adolfa Hitlera od jeho nástupu k moci.

Nikdy se nenaučil mluvit česky a začlenění pohraničních území, tzv. Sudet k Německé říši bylo jeho hlavní myšlenkou a osobním cílem pro který získával všechny své stranické soukmenovce.

V době před "Mnichovem" se stal vedoucím aktivním politickým činitelem Henleinovy nacistické sudetoněmecké strany - SdP.

Po připojení Sudet k Německu v říjnu 1938 byl pak následně povýšen předním nacistou H.Himmlerem do hodnosti SS-Brigadenfürera a hned v následujícím roce jmenován Šéfem policie a říšským sekretářem Protektorátu Čechy a Morava v hodnosti SS-Gruppenfürera.

V roce 1942 byl za zásluhy a zejména pak za rázné a nemilosrdné vystupování proti českému národu po "heydrichiádě," povýšen do funkce říšského státního protektorátního ministra.

V roce 1943 se jako SS-Obergruppenführer a generál policie stal pro tu dobu nejvyšším pánem nad životy všech občanů žijících na okupovaném území Čech a Moravy.

V internačních a koncentračních táborech, zřízených za Frankovy éry na celém území Protektorátu, byly vězněny desítky tisíc českých občanů. Mezi nimi několik, jako určité rukojmí. Nejcennější pro nacistické pohlaváry byli příbuzní z nejbližšího okruhu exilového prezidenta dr. Edvarda Beneše.

Frank pro jejich zatčení, jako záminku, využil projev prezidenta, který byl přednesen k českým občanům ve vysílání londýnského rozhlasu dne 13. února 1943.

Ve vznětlivé odpovědi Benešovi pohrozil, že jich zavře ještě mnohem víc a že proti nim zakročí ještě ostřeji.

O něco později, 18. října 1943, se pochlubil v tom smyslu, že zřízením internačních táborů bylo nutné emigrantům ,,zacpat hubu" a mezi jiným vyhrožoval exilové vládě: ,,Budete-li dále pobuřovat, byl bych nucen proti těmto vězňům patřičně zakročit."

Co tím "patřičným zakročením" myslel je i dnes zřejmé, několikrát své rozhodnutí také prokázal svými skutky a proti celému českému národu. Noviny z té doby každý den uveřejňovaly na prvních stranách dlouhé seznamy občanů, kteří byli označeni jako "zrádci a nepřátelé říše" a "za napomáhání banditům" odsouzeni k trestu smrti. Pouhou formalitou byl pak podpis K.H.Franka na formálním rozsudku.

Internační tábor Svatobořice

Jeden z mnoha internačních táborů umístěných na území Čech a Moravy byl zřízen v září roku 1942 ve Svatobořicích u Kyjova, na Jižní Moravě. Na oploceném území za třímetrovým, neprůhledným, dřevěným plotem, za ostnatými dráty a pod dozorem ozbrojených hlídek v kulometných věžích, zde "žili" věznění muži, ženy a také i děti.

V průběhu necelých tří roků prošlo táborem více než 3000 vězňů, z toho 99% Čechů a 1% Němců židovského náboženství. V táboře byl neustále průměrný počet 1200 vězněných osob. Podle dochovaných zápisů zde zemřelo 25 Čechů a 5 Němců. Je možné, že tento údaj o mrtvých je nepřesný především proto, že často byli umírající rychle "propuštěni" nebo převezeni do nemocnice. Jejich úmrtí se pak do celkového součtu nepočítala, nezemřeli přímo v táboře.

Ve Svatobořicích u Kyjova bylo internováno přes 330 rodinných příslušníků letců RAF, příbuzní armádního generála Ludvíka Svobody, generála Bočka, generála Karla Klapálka i rodiče hrdiny SSSR Otakara Jaroše. Uvězněna zde byla také matka generála Špačka, bývalého předsedy Československé obce legionářské, sochař Otakar Španiel, oba sourozenci Jiřího Voskovce a mnoho jiných známých osobností z oblasti vědy, umění a kultury té doby.

..... a jaká je současnost ?

Před několika týdny, dne 21. března 2009 navštívila Svatobořice početná delegace Vlasteneckého sdružení antifašistů z Prostějovska a z Olomouce, aby uctili památku internovaných českých a moravských vlastenců.

Na bývalých místech tábora, po obou stranách silnice směrem od Kyjova, na samém okraji obce jsou budovy, které zde stály již za války. Dnes ani náznakem nepřipomínají vězení, které zde bylo za Protektorátu a jen nenápadný, skromně umístěný památníček může napovědět.

Na levé straně od cesty jsou původní nízké baráky, sídlí tam dřevařská a textilní firma, v další části jsou komerční prostory.

Po pravé straně silnice, v horní části tábora, bývaly ve dvou zděných budovách úřední místnosti četníků, byty velitele tábora a civilního personálu. Další tři budovy oddělené vysokým, neprůhledným plotem byly pro "ubytování" vězněných žen a dětí. Dnes v pěti zrekonstruovaných bytových jednotkách bydlí svatobořičtí občané.

Čtyřicetičlennou delegaci VSA v prostorné vstupní hale školy ve Svatobořicích přivítali : starosta obce pan Ing. Mgr. František Měchura, ředitel školy pan Mgr. Miroslav Mendl a místní rodák, autor publikace Internační tábor ve Svatobořicích, historik, pan JUDr. Jan Kux.

Společné setkání zahájil pan starosta obce u pamětní desky se jmény umučených a popravených. Je umístěna při vstupu do areálu školy na čestném místě. V uvítacím projevu, mimo jiné, zmínil pan Ing. Měchura svoji osobní vzpomínku na spoluobčany, oběti nacistů.

Delegace VSA pak, jako výraz úcty, položila k jejich jménům květiny a vyslechli si verše Ewy Konečné :

DÉMON VÁLKY

Přehnala se světem,
smetla vše co v cestě stálo.
A stále jí bylo málo,
cedila krev, popelem umučených
značila svou krutou cestu.

Ti, co do boje šli žehnáni Vatikánem,
chtěli vládnout,
celému světu se stát pánem.

Zůstala po nich spálená města,
rodila kov zrezivělých zbraní,

konec životů, jen kruté umírání,
utrpení těch, co žili
své obyčejné všední dny.

Světem se stále prohání démon války.

Bezohledný, krutý, zlý.

Dívka, která báseň recitovala si dala opravdu záležet a působivý přednes i význam veršů otevřely srdce přítomných dokořán.

Přátelský průběh setkání pak pokračoval. O další nezapomenutelné dojmy se přičinila skupina asi dvaceti žákyň.

V souboru, pod vedením zástupkyně ředitele školy paní Mgr. Oldřišky Šnejdarové nacvičily pásmo mluveného slova o životě ve svatobořickém internačním táboře a písně komponované za války v době věznění ve Svatobořicích, hudebními skladateli Václavem Kaprálem a St. Heralem. Nejznámější z nich Otčenáš si zasloužil nevšední pozornost celého auditoria.

Čtyřicet návštěvníků z Prostějova a Olomouce získalo po setkání s žáky důležitý poznatek: tito mladí lidé jsou svými učiteli správně vedeni, škola je obohacuje poznáním pravdivé historie a dává žákům neocenitelný vklad do života.

Je odůvodněný předpoklad, že jako dospělí nikdy v budoucnosti nebudou mít potíže při správném rozhodování a při orientaci mezi dobrem a zlem.

Ředitel školy provedl delegaci řadou specifických, moderně vybavených učeben až po dokonalou tělocvičnu. Podobná ukázka pěkně, moderně vybavené školy by mohla být vzorem pro všechny, kteří hledají ta nejlepší řešení.

Součástí prohlídky byla také výstavka panelů s písemnými materiály Internačního tábora a prohlídka malé, stálé expozice dochovaných prací, písemností a dalších věcí internovaných lidí. Není možné přehlédnout ani zde vystavené ročníkové práce žáků. Zpracování historických témat je obdivuhodné.

Dr. Jan Kux, rodák ze Svatobořic, seznámil v hudebním salónku při besedě účastníky setkání se zajímavými fakty, mimo jiné také hovořil o mnoha slavných osobnostech, které prošly internačním táborem ve válečné době. Ochotně a zasvěceně odpovídal na otázky. Problematikou se jako historik zabývá víc než třicet let.

V průběhu besedy přišla samozřejmě řeč i na vybudování důstojného památníku internovaným, umučeným a popraveným vězňům - obětem druhé=světové války.

Starosta, radní a zastupitelé obce ani na to nezapomínají. Do 30. června 2009 mají být vypracovány a předloženy objednané skicy s náměty řešení a do konce července bude proveden výběr jednoho z nich ....... a pak už jen realizace.

Do zadání požadavku na řešení důstojného památníku je zahrnuto i jedno skromné přání, aby se počítalo také s prostorem pro výsadbu pamětních stromů při významných příležitostech. Pan starosta slíbil, že členové Vlasteneckého sdružení antifašistů dostanou jako první, při slavnostním otevření památníku příležitost pro vysazení "Slovanské lípy."

Je až k neuvěření, jak hladce jde spousta problémů řešit. Stačí k tomu jen trocha porozumění, špetička vzájemné tolerance a dobrá vůle všech při rozhodování.

Literatura

Anna Sýkorová, Veronika Šíšová : Ve stínu hrdinů, roč. práce, gymnasium Soběslav, 2004

Jan Kux : Internační tábor Svatobořice, Brno 1995