Ale přesně určit, jakou změnu potřebujeme, to už je složitější záležitost. Lidé, kteří se mě ptají na radu, jsou zpravidla v druhé fázi tohoto procesu, jisti si tím, že by měli konat, ale už ani zdaleka ne jisti v tom, co vlastně.

Je patrně nezbytné začít několika zásadami. Za prvé, měli bychom mít na paměti, že naše potíže jsou vším jiným jen ne unikátem. Fantazie, v nichž dnešní průmyslové společnosti vyhlížejí coby miláčkové Štěstěny nepodléhající společnému osudu civilizací, nezbývá než odložit; podobně i srovnatelně zavádějící fantazii, ve které jsou dnešní průmyslové společnosti nejhoršími z možných světů a čeká je kataklyzmatický konec, jehož zasluhují. Společnosti průmyslového světa představují lidské kultury, ani lepší, ani horší než většina ostatních; z řady důvodů se jim podařilo proniknout do uhlíkových zásob ukrytých v Zemi a většinu z nich použily během tří století bezstarostné exploatace; nyní, když - jako už tolik jiných společností - překročily kapacitu svých zdrojů, sledují dobře známou trajektorii úpadku a zániku. Pokud se zbavíme sebeklamu ohledně vlastní jedinečnosti, umožní nám to poučit se z minulosti a usnadní odložení některých neproduktivních kulturních narativů, které ochromují pokusy nalézt odpovědi na naše nesnáze.

Za druhé, minulost mimo jiné nabízí poučení, že pád civilizací je pomalý, nestejnoměrný proces. Žádný z nás jednoho rána nevstane, aby zjistil, že žije v době temna, a ještě méně v době kamenné. Proto snažit se dosáhnout jediného bodu jakési představované budoucnosti patrně neznamená tu nejlepší strategii; nejlepší bude proplétání, snaha vyrovnat se s každým ze stádií úpadku v okamžiku, kdy se objeví v dohledu, a připravenost dělat spousty průběžných oprav. Flexibilita bude užitečnější než ideologie a vystačit s tím co je po ruce bude dovedností zásadně důležitou pro přežití.

Za třetí, další lekce, kterou nám minulost nabízí, říká, že dlouhá cesta z kopce není jednorozměrná. Tak jako v každé lidské společnosti a v každé době, i budoucnost ležící před námi samozřejmě nabídne příležitosti pro štěstí i úspěch, a budou tu nepochybně významné zisky, které lze postavit proti nevyhnutelným ztrátám, zejména pro ty, kdo touží po prostším životě a pomalejším tempu. Ale ztráty budou přesto strašné; je důležité navzdory pokušení nepřekrývat tuto skutečnost cukrovou polevou, nebo neignorovat nezměrnou lidskou tragédii, která tvoří nevyhnutelnou součást pomalé smrti každé civilizace.

Za čtvrté, krutým stránkám budoucnosti se lze přizpůsobit a pozitivní aspekty posílit prostřednictvím příprav a činností, které pro jedince, rodiny a komunity leží v hranicích možného. Ne všechny úpadky a zániky jsou stejné; v řadě minulých zanikajících civilizací dosáhla relativně malá skupina lidí odhodlaná ke konstruktivní akci ohromného rozdílu ve výsledku, a to nejen krátkodobě. Stejná volba se nabízí i dnes; otázka zní, zda se najdou lidé ochotní chopit se výzvy.

Za páté, spoustu budoucích detailů můžeme pouze odhadovat. Sepisovat detailní plány pro budoucnost může být tváří v tvář neoblomně nepředvídatelné budoucnosti přepychem. Ani konsensus neslouží jako užitečné vodítko; další lekce historie praví, že v každé době se konsensuální pohled na budoucnost soustavně mýlí. Záměrná kultivace rozličných a dokonce konfliktních přístupů maximalizuje šanci, že nejširší možná sada nástrojů dosáhne až k čekající ruce budoucnosti.

Tyto body, zejména poslední, dělají ze sestavování nějakých pevných návodů ztrátu času. To co potřebujeme není seznam, ale šablona pro několik prvních kroků. Každá šablona bude funkční, a ta kterou předkládám je stejně dobrá jako kterákoliv jiná.

Je to skutečně jednoduché: Nauč se jedné věci, jedné věci se vzdej a jednu zachraň.

Nauč se jedné věci. Jednou z největších výzev, jíž právě kolektivně čelíme, je skutečnost, že dovednosti relevantní v abstraktní globální ekonomice papírového bohatství, které v několika posledních dekádách dominovaly - dovednosti, jimž se většina z nás dobře naučila - budou v méně abstraktní ekonomice už zanedlouho rapidně znehodnocovány.

To ovšem neznamená, že by každý z nás měl produkovat všechny životní nezbytnosti na individuální bázi. Znamená to, že každý, kdo může zajistit životní potřeby pro sebe, rodinu, sousedy a komunitu, bude disponovat schopností dobře uplatnitelnou v lokálních ekonomikách budoucnosti. Získání takové schopnosti je tedy kriticky důležitým krokem vašeho osobního přechodu do nové budoucnosti. Je patrně třeba dodat, že nemluvím o přečtení několika knih pojednávajících o dané věci; znamená to získat nástroje a materiály a pustit se do práce tady a teď, pěstovat zeleninu, vyrábět mýdlo, chovat kuřata, vařit pivo nebo dělat cokoliv jiného, co se rozhodnete učit, než to budete umět tak dobře a spolehlivě, že vaši sousedé budou ochotni část vaší produkce s vámi vyměnit za něco jiného. Čemukoliv se naučíte, naučte se skrz naskrz; za deset let na tom může záviset vaše přežití.

Vzdejte se jedné věci. Pokud nejste opravdovými samorosty, řada věcí, která v současnosti utváří váš životní styl, závisí na barokně rozbujelém industriálním systému poháněném nepředstavitelným množstvím neobnovitelné energie. Pokud nebudete schopni získat alternativní zdroje bez podobné závislosti, všechny zmíněné věci v jistý okamžik vaší budoucnosti zmizí. Zvolte si jednu z takových věcí a zbavte se jí ihned, proveďte nezbytné změny ve svém životě tak, abyste se bez ní bezvadně obešli.

Jistě to může být něco velkého - stále více lidí se například zbavuje aut - ale není to nutné. Ať už půjde o cokoliv, vyberte si něco, co vás bude stát určité úsilí a přemýšlení, ale také něco s bezprostřední efektem - pokud se například vzdáte auta, budete muset jinak řešit dopravu, ale zjistíte také, že vám každý měsíc zůstanou stovky neutracených dolarů za platby a benzín. Něco vyberte, vzdejte se toho a neohlížejte se; každá závislost na industriálním systému, kterou nemůžete opustit, představuje zranitelný bod, který byste neměli mít, až se systém rozloží.

Zachraňte jednu věc. Jedním z obvyklých důsledků pádu civilizací je fakt, že kultury bývají roztrhány a mnoho hodnotných věcí nepotřebných k bezprostřednímu přežití se ztratí. Umění, řemesla, hudba, literatura, věda, technologie, náboženské a filosofické tradice - nic z toho není nezranitelné. Pokud takové věci přečkají dobu temna následující po zániku civilizací, takřka vždy to bývá proto, že se někdo dostatečně staral, aby je udržel v živé tradici. Vzhledem k rozsahu kulturního dědictví současné civilizace a jeho extrémní zranitelnosti budou takoví lidé naléhavě potřební.

Vybrat si, co máte zachovat, může být jednodušší než se zdá. Procházejte kulturní dědictví, které se vás týká, dokud nenarazíte na věc vyhovující dvěma kritériím: Zaprvé, nedokážete si představit, že by se lidé v budoucnosti bez této věci navždy obešli; zadruhé, jste schopni udělal něco podstatného pro to, aby k tomu nedošlo. Co uděláte závisí na tom, co se snažíte zachovat; amatérskou vysílačku budete zachraňovat jinak než třeba apalačský cimbál. Vyberte si a buďte připraveni sdílet to co děláte s ostatními.

Toto jsou samozřejmě jen první kroky, a pro některé nepochybně dětské krůčky, ačkoliv nikde není psáno, že to tak zůstane navždy. Další změny přijdou v jejich vlastním čase, ať už se pro ně rozhodnete, nebo budou vynuceny okolnostmi; čím dříve začnete čelit nevyhnutelnému, abyste změnili svůj život, tím méně drtivé budou pro vás pozdější změny. Jak řekl jiný německý básník, Johann Wolfgang von Goethe: "Cokoliv můžeš udělat, nebo o čem věříš, že jsi toho schopen, začni s tím. Smělost má v sobě génia, sílu i kouzlo. Začni hned."

Zdroj ZDE