V této rovině uvažování je celkem snadné odrazit i případné námitky vůči základně. Pokud chápeme budoucí válku jako neodvratnou, pak je jen věcí vojenských odborníků, jak se na ni technicky co nejlépe připravit. Referendum o její výstavbě se tím stává nesmyslné, jak se snaží v pondělním Právu dokázat A. Rašek. Jako velmi krátkozraké se pak jeví i argumenty o České republice jako případném prvním cíli nepřátelského útoku. Je-li budoucí světová válka neodvratná, není technicky možné, aby Česko zůstalo mimo tento konflikt. Celý problém pak spočívá již jen v otázce, jak se na tuto budoucí světovou válku připravit. To, že rakety nebudou chránit nás, ale území USA, není v této souvislosti podstatné. Podstatné dokonce není ani to, že budoucí globální konflikt, a k žádnému jinému nejsou tyto zbraně určeny, nemusí být chápán jako nutný, ale jen natolik pravděpodobný, aby se vyplatilo investovat nemalé prostředky do vybudování a provozu základny. Musíme jej ale také považovat za natolik pravděpodobný, abychom byli ochotni podstoupit další kolo závodů ve zbrojení, které tyto aktivity vyvolají. A ovšem nikoliv závodů mezi Íránem a USA, na to je Írán příliš malý a technicky zaostalý (psal jsem o tom již ZDE) ale mezi USA, Ruskem, Čínou a následně nevyhnutelně i Evropskou unií, která bude do tohoto dalšího globálního měření sil zatažena a prakticky již tomu tak je. V této souvislosti je nutné si uvědomit, že samotná raketová základna je jen jedním prvkem celého protiraketového systému a ten je zase součástí celkové vojenské strategie USA. Přijímáme-li tedy jednu technickou část této strategie, přijímáme svůj podíl na ní jako celku a akceptujeme její cíle i metody. Ale je tomu skutečně tak? Skutečně se chceme podílet na úsilí amerických jestřábů o globální vojenskou hegemonii USA, a to i za cenu zostřování světového napětí a hrozby světového konfliktu? Toto řinčení zbraněmi je jistě překvapivé po pádu tzv. říše zla před více než 15 ti lety, od nějž většina lidí očekávala konec globálních konfliktů, někteří dokonce přímo i konec dějin. Nyní čelíme něčemu, co jsme neočekávali, opětnému kolu závodů ve zbrojení. Jedna říše zla zmizela, jiné se vynořily. Povrchní analýza nás tak přivádí k přesvědčení, že zlo, a to dokonce v podobě světové války, je neodstranitelné a bude se vracet stále znovu a znovu.

Teoretická odbočka

Podivuhodné na tomto vývoji je, že skutečně ekonomicky a vojensky významné státy jsou všechny kapitalistické, příp. se kapitalistickými stávají tak rychle, jak je to jen možné. To se týká především Číny a Ruska. Přetrvávající autoritativní prvky v jejich politickém systému nebudou překvapovat nikoho, kdo se jen trochu blíže seznámil s vývojem kapitalismu v Evropě. Nejen že prakticky všude, s výjimkou Švédska, vznikl cestou násilných revolucí, ale také všude byl jeho vznik provázen potlačováním lidských a občanských práv jak v mateřských zemích, tak a ještě více i v koloniích založených částečně za předcházejícího feudálního režimu, ale rozkvétajících v tzv. zlatém věku kolonialismu v druhé polovině 19. století. Současný stav lidských a občanský práv byl ve vyspělých kapitalistických zemích dosažen až v průběhu 60tych let dvacátého století.

Logika tohoto vývoje dějin spočívá velmi stručně řečeno v síle a povaze sociálních skupin, jejichž vzájemný boj o podíl na společenském bohatství a politické moci jako prostředku k získávání tohoto podílu určoval a určuje charakter společnosti jako celku. Vznik samotného kapitalistického systému je důsledkem vzniku a rozvoje průmyslu a s ním spjaté třídy vlastníků průmyslových podniků kapitalistů. Ti se uvnitř ještě feudálního systému formují ve skupinu se společnými zájmy, zahajují ozbrojený boj proti dosavadnímu sytému a vítězí v něm. Ideologicky představují své cíle jako cíle všelidské, neboť sami sebe považuji za představitele člověka vůbec. Kdo pak není jako oni, není člověkem a nemá nárok na lidská a občanská práva, která požadovali sami pro sebe. Určujícím znakem lidství se tak stal určující znak kapitalisty, tj. vlastnictví kapitálu. A jen takový člověk měl nárok na volební právo a slušné zacházení.

Ovšem kapitalista nemůže být sám sebou bez svých zaměstnanců, bez dělníků. Rozvoj průmyslu tak vytváří v zásadě dvě nové sociální skupiny: kapitalisty a dělníky. Obě tyto skupiny se koncentrují v centrech průmyslového rozvoje. Jejich zájmy jsou ovšem protikladné, jak dokazoval K. Marx dokonce antagonistické (blíže viz zde: www.kosmas.cz/knihy/128101/marxova-filozofie-dejin ). Velmi záhy proto dochází k jejich vzájemnému boji, opět i ozbrojenému.

Materiálně i mentálně měli ovšem náskok kapitalisté. Měli finanční prostředky, které dělníkům chyběly, ovládali státní a soudní aparát, o vliv na něj dělníci teprve usilovali, byli sebevědomí, zvyklí rozhodovat a velmi dobře si uvědomovali svoje zájmy. Dělníci, původně venkovské obyvatelstvo náhle přesazené do měst a podmínek tovární výroby, se teprve učili pravidlům nového prostředí a jen zvolna dospívali k poznání sebe sama jako třídy se společnými zájmy. S tím jak přece jen sílil jejich vliv ve společnosti, dařilo se jim prosadit rozšíření volebního práva na všechny občany i prosadit celou řadu sociálních požadavků (nemocenské a důchodové pojištění, 8 hodinová pracovní doba, zákaz práce dětí, právo se odborově organizovat atd.). Výsledkem tohoto boje je pak stát všeobecného blahobytu, jak se utváří v Evropě na konci 60tých a v průběhu 70tých let dvacátého století spojený s rozsáhlou agendou lidských práv.

Rusko, Čínu a o něco později Indii (resp. i všechny postkomunistické země, ale rovněž Vietnam a další) pak můžeme vidět jako země procházející obdobným vývojem, jejichž situace odpovídá velmi přibližně řečeno tomu, co se odehrávalo v Evropě v 19.st. a v prvním polovině století 20. Avšak vývoj Číny a Ruska je mnohem rychlejší, než jak tomu bylo dříve, a tak lze v poměrně krátké době očekávat, že se z nich stanou klasické kapitalistické země, jaké vidíme všude kolem sebe. Kapitalistický systém se tím stane skutečně světovým a těch několik málo zemí, které tohoto stupně vývoje dosud nedosáhly, je budou jednak velmi brzy následovat, jednak budou velmi málo mocensky i ekonomicky významné. To se týká i Severní Koreje, která by sama ani nevznikla bez masivní čínské pomoci v době Korejské války. Tím by se naplnila vize K. Marxe, kterou společně s Engelsem vyslovil v Komunistickém manifestu, případně později ve svých textech "Britské panství v Indii" a "Budoucí výsledky Britského panství v Indii" o kapitalismu jako světovém systému, který všude na světě, kam přijde, proměňuje dosavadní zaostalé společenské struktury k obrazu svému.

Je však ve světle diskutované otázky velmi sporné, jestli se uskuteční již revidovaná vize F. Fukuyami o konci dějin a věčné vládě kapitalismu na této planetě nebo spíše Marxovo a Engelsovo přesvědčení o nevyhnutelnosti konfliktů mezi jednotlivými kapitalistickými státy. Pokud bychom však sdíleli Fukuyamovo přesvědčení založené na naivní moralistní iluzi o podstatě kapitalistického systému, očekávali bychom vznik mírového a vzkvétajícího světa. K čemu ale pak protiraketová základna?

Válka a logika dějin kapitalismu

Mohli bychom ovšem vznést další námitku. Mír skutečně nastane, ale teprve tehdy, až budou všechny státy kapitalistické. Nyní je nutné se vypořádat s tzv. darebáckými státy. Ve svém minulém článku jsem psal, že jedinou cestou, jak řešit problém terorismu je podporovat vývoj všech zemí směrem k jejich modernizaci, tj. industrializaci a urbanizaci. Tento vývoj není však v zájmu současných vyspělých kapitalistických zemí, neboť vede k zostřování konkurence na světových trzích. Globální monopoly skutečně nemají zájem na konkurenci, ale na maximalizaci svých zisků. Vyhovuje jim tedy stav, kdy z pozice své ekonomické síly a technické vyspělosti mohou ovládat trhy a zdroje surovin zemí na předkapitalistické úrovni vývoje. Aby však byly tyto trhy pro ně využitelné, přece jen musejí přispívat k rozvoji jejich infrastruktury a stavět tam třebas i jen montážní závody.

Stejně jako si kapitalismus vytvořil své hrobaře (Marx) v podobě svých zaměstnanců, aniž by o to vědomě usiloval, stejně tak vytváří globální konkurenci, o níž přitom vůbec nestojí. Stačí si jen všimnout energie, s níž se všichni snaží proniknout na čínský trh a postavit tam pobočky svých závodů. Tím urychlují přechod Číny ke kapitalismu se vším, co s tím souvisí, a to od záplavy levného zboží z Číny, až po příchod dalšího gigantického spotřebitele na světový trh surovin. To vše si západní kapitalistické firmy nepřejí, a přesto k tomu přispívají a v logice konkurenčního boje o maximalizaci zisků ani nemohou jinak.

Vrátím-li se k mému doporučení na podporu rozvoje modernizace států jako je Írán, Severní Korea a podobných, je zde rovněž obsaženo několik rozporů. Pan Dubský se domnívá, že souvislost mezi industrializaci, urbanizací a demokracií je přinejmenším sporná a poukazuje na zkušenost s nacismem. Odpověď na tuto námitku spočívá v uvědomění si, že kapitalismus je systém, který se vyvíjí, má tedy svůj vznik, zralou fázi rozvoje a, jak jsem přesvědčen, i zánik.

Ve fázi vzniku, tj. přechodu od feudalismu ke kapitalismu, zpravidla prochází počátečním obdobím diktatury, jak jsem o tom psal již výše. Vznik totalitních režimů (nacismu, fašismu, sovětského komunismus) je pak extrémním projevem této zákonitosti přechodu z jednoho systému do druhého. Zralé fázi pak odpovídá to, co známe z Evropy od konce 60tých let dvacátého století: relativní rovnováha sil ve společnosti, všeobecné volební právo, rozsáhlá sociální práva, ideologie všeobecného usmíření a tolerování rozdílů apod.

Velmi významnou měrou k tomuto světu sdíleného blahobytu ovšem přispěla existence konkurenčního sovětského systému, který přes svou totalitní povahu nutil kapitalistickou třídu k větším ústupkům, než k jakým by byla jinak ochotna (viz např. I. Wallerstein: Utopistika, nakl. :intu: ). Tato výzva nyní zmizela. Kapitalismus sám se pak nachází na počátku přechodu do své třetí, závěrečné fáze.

Podstatná je logika samotného systému. Ta spočívá v úsilí o maximalizaci zisku kapitalistického podniku. Cílem tedy není v žádném případě konkurence a je-li ji možné obejít prostřednictvím kartelových dohod, využitím politické a vojenské moci státního aparátu apod., což vše koneckonců zvyšuje právě onen zisk, kapitalisté neváhají. Jestliže dříve docházelo k uzavírání těchto koalic na národní úrovni, tj. národní kapitalisté využívali národní stát k prosazování svých zájmů, a to i vojenskou silou, nyní často tyto hranice překračují a utvářejí nadnárodní koalice např. typu Evropské unie.

Kapitalistický systém je ovšem systémem dynamickým, v němž vzájemná konkurence nutí jeho jednotlivé ekonomické subjekty k vyhledávání příležitostí pro uspokojení své nekonečné potřeby zisku nejen v hranicích národního státu, ale dnes již i v globálním měřítku. Přitom narážejí na zájmy jiných kapitalistů. Tento střet národních skupin kapitalistů vedl v minulosti k řadě lokálních válek i ke dvěma válkám světovým. Jestliže při současné míře integrace evropských kapitalistů není válka mezi nimi pravděpodobná, neplatí to již v globálním měřítku, a to především ve vztahu k novým kapitalistickým hráčům, tj. především Číně a Rusku. Při přípravě na tento budoucí střet se každá strana snaží zajistit si co nejvýhodnější výchozí pozice, a to včetně kontroly nad důležitými zdroji strategických surovin, především ropy a plynu. Všechny ty války v prostoru bývalých sovětských republik, boje v Afghánistánu, válka proti Iráku i současné napětí mezi USA a Íránem jsou pak součástí této globální strategie.

Uvnitř tohoto konfliktu se však s vysokou pravděpodobností začne rozvíjet ještě jiný a možná podstatnější konflikt. Šíření kapitalismu po celé planetě velmi záhy vyčerpá možnosti dosahování mimořádných zisků využíváním levné pracovní síly v rozvojových zemích, přestanou být rozvojovými, i levného využívání jejich zdrojů surovin. S rozvojem demokracie v těchto zemích se zvýší míra národní kontroly nad národními zdroji, a tím i jejich cena na světových trzích. Vedle rostoucí poptávky a z hlediska současných metod těžby klesajících využitelných zásob surovin, se zde objevuje další faktor zostřující rozpory systému.

Prvním pravděpodobným výsledkem tohoto kapitalistického dělení světa bude opětný vznik zájmových a vzájemně nepřátelských bloků. Katastrofický scénář dalších událostí předpokládá rostoucí napětí až po vypuknutí třetí světové války. Domnívám se však, že je možné jej vyloučit, a to ze stejných důvodů, z jakých tato válka nevypukla již dříve. Konkurenční strany si jsou schopny vzájemně zaručit zničení. Nejpravděpodobněji nás proto čeká návrat do dob studené války se vším, co k tomu patří, a to včetně omezování občanských práv a svobod. Ovšem i během studené války se válčilo, a to na periferiích mocenských bloků. To je i současná situace. Tyto lokální konflikty s nesouměřitelným soupeřem vyvolají a již vyvolávají jeho asymetrickou reakci v podobě partyzánských -- teroristických útoků. Ty zase vyvolají atmosféru strachu a nenávisti (viz atmosféru v USA po 11. září a většinový souhlas s válkou proti Iráku, který s tímto činem neměl nic společného) a usnadňují zavádění zákonů omezujících lidská a občanská práva, jakým již je např. Vlastenecký zákon.

Oproti předcházejícímu období však již nebudou proti sobě stát bloky s rozdílným společenským zřízením, ale se systémem v podstatě totožným, kapitalistickým. Ospravedlnění konfliktu a zbrojení bude tedy muset na sebe vzít podobu náboženskou, jak se o to již pokusil S. Huntington, jistě nacionalistickou a potenciálně i rasovou. Toto zdůvodnění však bude vyžadovat omezení svobody projevu, příp. vyvolání odpovídajících nálad veřejnosti (nábožensky fundamentalistických, nacionalistických a rasistických) k němu samo povede.

Zmizení systémového konkurenta sníží míru ochoty kapitalistů k progresivnímu zdanění svých zisků a povede, vedle již zmíněných faktorů zdražení surovin a zmizení levné pracovní síly, k poklesu reálné mzdy. K němu přispějí i zvýšené výdaje na zbrojení. To vyvolá rostoucí sociální napětí a zvýšenou potřebu represe ze strany státní moci. Tato represe pak bude usnadněna již výše uvedenými faktory.

Na druhé straně nutnost vyrovnat se s růstem vstupních nákladů bude impulsem k intenzivnějšímu rozvoji technologií. Od něj lze zase očekávat růst nároků na kvalifikaci zaměstnanců. A ten dále povede k růstu sebevědomí a zvýšení schopnosti boje za vlastní zájmy u této sociální skupiny.

Dostáváme tak navzájem protikladné síly, kde na jedné straně logika kapitalistického systému vede k opětovnému rozdělení světa na nepřátelské bloky popsané již Orwellem, v nichž bude omezována demokracie. Na druhé straně přežití systému bude možné jen za cenu rozsáhlých technologických inovací. Pokud měl pravdu Marx, a já si myslím, že ano, pak každý takový technologický skok vedl v dějinách nutně ke vzniku nového společenského systému. Vrcholný rozvoj kapitalismu a jeho konečné vítězství jako světového systému tak bude současně začátkem jeho konce. Emmanuel Wallerstein (cit. dílo) se domnívá, že tento konec bude výsledkem boje na život a na smrt a změní charakter světa na několik následujících století.

Zpět k raketové základně

V duchu výše provedených analýz se americká raketová základna jeví nejen jako prvek strategické vojenské iniciativy USA, ale především jako prvek celkové militarizace světa, ohrožení naší svobody a demokracie a návratu studené války.

V těchto analýzách byl ale záměrně pominut jeden faktor. Jeho absence pak vedla k celkově pochmurnějšímu vyznění této futurologické úvahy. Tímto faktorem je aktivní odpor občanské společnosti, který čím dříve přijde a čím bude masovější, tím více vychýlí směřování světového vývoje k mírovější a optimističtější budoucnosti. Tento odpor může přinutit politiky a vlivné skupiny ve společnosti, aby hledali jiná řešení svých rozporů a vyhýbali se řešením militaristickým.

Prvním krokem na této cestě je říci NE! americké vojenské základně na českém území. Prvním předpokladem tohoto kroku je přinutit české politiky, aby vypsali celostátní referendum k této otázce.

autor je vysokoškolský pedagog