Motto: Bez elementárního povědomí kontinuity není přece ani žádné identity: k tomu, abychom vůbec někým byli, musíme si umět pamatovat, co jsme dělali a čím jsme byli včera nebo dokonce předevčírem.

Reakce Václava Havla na článek Pavla Máši "Akrobacie pana profesora" z 15. září 2004
Lidové noviny 16. září 2004 ZDE

Domnívám se, že hlavním neštěstím soudobého světa byla jeho bipolarita, totiž fakt, že napětí mezi dvěma hlavními světovými velmocemi a jejich spojenci se tím či oním způsobem přenášelo nepřímo na celý svět. Tento stav doznívá do našich dnů. Celý svět jakoby byl neustále tímto napětím trhán a existujícími velmocemi dušen. Obětí tohoto nedobrého stavu je především pestrá paleta asi sta států označovaných nepřesně za takzvaný třetí svět, za svět rozvojový, případně za svět neangažovaných zemí. Případná obava tohoto světa z toho, že vytvářením jednotného "helsinského" bezpečnostního pásma se může jen dál prohlubovat propast mezi Severem a Jihem, není oprávněná. Je tomu totiž právě naopak: byl by to přece výrazný krok od bipolarity k multipolaritě! Vedle mocného severoamerického kontinentu a rychle se proměňujícího a uvolňujícího společenství národů dnešního Sovětského svazu - a spolu s nimi - by tu vznikal velký mezičlánek evropský a tyto tři v míru a vzájemné spolupráci žijící celky by nepřímo otevíraly i všem dalším zemím či společenstvím zemí prostor k plnohodnotné existenci. Z prostoru vzájemného soupeření a přímých i nepřímých expanzivních vlivů dvou proti sobě stojících supervelmocí by se začlo celé světové společenství proměňovat v prostor mírové spolupráce rovnoprávných partnerů. Sever by přestával ohrožovat Jih exportem svých zájmů a své nadřazenosti, ale vyzařoval by naopak na Jih ideu rovnoprávné spolupráce všech.

Nejvyššího stupně integrace dosáhlo nepochybně dvanáct zemí Evropského hospodářského společenství. Země střední a východní Evropy, které usilují dnes o přechod od centralistické "neekonomiky" k normální ekonomice tržní, které se snaží vstoupit do světového systému normálních ekonomických vztahů a které usilují o konvertibilitu své měny, hledí dnes k EHS jako k jakémusi vzdálenému a téměř nedosažitelnému horizontu svého usilování. I svou cestu do blízkosti EHS by měly tedy spolu koordinovat. EHS by naopak mělo pružně kolem sebe budovat předpolí, na němž by se ekonomiky těchto zemí mohly snadněji vzpamatovávat. Bylo by to nejen v zájmu těchto zemí, ale i v zájmu samotného EHS a v zájmu ideálu integrované demokratické Evropy.

Projev prezidenta ČSFR Václava Havla v Parlamentním shromáždění Rady Evropy Štrasburk, 10. května 1990 ZDE

Dovolte mi, vážení přítomní, abych své poznámky uzavřel vyjádřením svého velkého přání a své velké naděje. Totiž přání a naděje, že stát, který zakládal filozof a který dnes začínáme znovu budovat, bude státem vpravdě duchovním, státem, který pomáhají znovuzrodit opět filozofové, státem, který nestojí na základech ideologických, ale na základech duchovních a mravních. Podaří-li se nám takový stát vybudovat, splatíme tím světu velký dluh, který nám u něj udělala naše dlouholetá pasivita. Touto splátkou bude inspirace, kterou mu dáme. Pokusme se naznačit všem kolem sebe, že nebezpečí planetární apokalypsy lze dnes čelit už jen jediným způsobem, totiž válkou ducha, odpovědnosti, tolerance a laskavosti proti hrubé síle, násilí a kultu hmotných zájmů. Náš stát bude inspirovat jiné, bude-li sám inspirován.

Projev prezidenta ČSFR Václava Havla při převzetí čestného doktorátu Univerzity Karlovy Praha, 30. května 1990 ZDE

Paní poslankyně, páni poslanci, náš první prezident napsal, že státy se udržují jen těmi cíli, z nichž se zrodily. Platí to i o tomto státě, který se už rok snažíme budovat. Před rokem jsme svorně povstali proti totalitnímu útisku vedeni duchem nenásilí, tolerance, porozumění a schopnosti přinášet oběti za společnou věc. Hlásili jsme se k ideálům svobody, demokracie, státní nezávislosti, národní svébytnosti, byli jsme vedeni ideou lidských a občanských práv. Jeden můj slovenský přítel složil píseň "Sľúbili sme si lásku" a my všichni jsme ji zpíval s ním. Chtěli jsme společně odčiňovat či napravovat všechny křivdy minulosti, které byly na obou našich národech napáchány, chtěli jsme společně - Češi, Slováci, Maďaři, Rusíni, Poláci, Romové, Němci a příslušníci všech dalších národností, kteří jsou občany našeho státu, budovat konečně stát vpravdě lidský, budovat skutečnou a životaschopnou federaci. Stav našeho státu , jak se jeví dnes, 10. prosince 1990, který je Mezinárodním dnem lidských práv, příliš mnoho z těchto loňských ideálů nezrcadlí.

... Pevně věřím, že jste mne za poslední rok do té míry poznali, abyste mne nemuseli podezírat, že toužím po zvyšování osobní moci. Dlouho jsem byl dokonce přesvědčen, že pravomoce prezidenta republiky by měly být v budoucí ústavě omezeny. Události posledních týdnů a dnů a právnická analýza onoho veskrze labilního a skrz naskrz děravého ústavního terénu, o němž jsem se již zmínil a na němž se v tomto okamžiku pohybujeme, mne však přesvědčily, že zřejmě nebudu moci plnit svůj prezidentský slib a usilovat o blaho našich občanů, nebudou-li mé pravomoce na toto přechodně období posíleny.

Václav Havel ve Federálním shromáždění 10. prosince 1990 ZDE

Samozřejmě, že já, který jsem skládal slib, že budu ctít Ústavu Československa jako federativního státu, to přijímám jako svoji vůbec nejvyšší starost, jako svoji první starost - pečovat o integritu našeho státu. Proto jsem se mimo jiné angažoval v ústavotvorném procesu. Mám dojem, že situace je dnes podstatně lepší, než jak se jevila ještě možná před několika dny. Mám velmi dobrý dojem z včerejších našich jednání jedenáctihodinových v Kroměříži, kde byla přítomna i vaše předsedkyně, i premiér Pithart i místopředseda Kalvoda. Má naděje, že náš stát se udrží jako integrální stát, byť federativní a byť na novém demokratickém pojetí federace založený, má naděje v tomto směru výrazně vzrostla nebo byla posílena. Hledáme novou podobu federace, vskutku demokratickou. Musíme rozumět slovenskému dění a důvodům, proč se na Slovensku děje to, co se tam děje. Ale zdá se mi, že nebezpečí rozpadu našeho státu nehrozí. Z 22 politických sil, které se v Kroměříži sešly, jediná Slovenská národní strana jasně řekla, že je pro dva samostatné státy. Jinak se všech zbývajících jednadvacet vyjádřilo pro federativní uspořádání. Ve dvou případech bylo vyjádření trochu rozmlžené připuštěním možnosti i svazku konfederativního. Domluvila se tam - jak víte - i procedura přijímání Ústav a základní obrysy kompetencí.

Domnívám se, že náš stát vydrží, že se nerozpadne, ale zároveň jsem přesvědčen o tom, že republiky už natrvalo budou hrát daleko významnější roli než dosud ve federaci, budou se daleko zřetelněji podílet na federálním rozhodování, což je zpráva která vás, jako český parlament, zajisté potěší.

Václav Havel v ČNR, 20. schůze, 18. června 1991 ZDE

Nenalezneme-li společné řešení dnešní krize, budu z toho tedy nucen i já vyvodit pro sebe důsledky. Prosím vás tedy snažně, abyste se aspoň na několik dní pokusili v sobě potlačit to, co vás rozděluje a najít to, co vás spojuje. Před necelými dvěma roky se na náměstích volalo: "V jednotě je síla". Ozvěna tohoto volání k nám dnes doléhá z nejrůznějších stran. Jsme povinni tomuto sílícímu občanskému hlasu pozorně naslouchat.

Václav Havel ve Federálním shromáždění 24. září 1991 ZDE

Nevěřím, že bude někdy nutné rozpustit toto Federální shromáždění nebo kterékoli pozdější a vůbec si nic takového nepřeji. Byl by to totiž pro naši nezralou parlamentní demokracii skutečně vážný a nebezpečný otřes. Nicméně právě proto, že vím, jak velký otřes by to byl, jsem přesvědčen, že musíme být připraveni i na tuto krajní možnost a dát jí právní úpravu.

Václav Havel ve Federálním shromáždění 3. prosince 1991 ZDE

Slíbili jsme občanům, že jim dáme jistotu, v jakém státě žijí a budou žít a že se pokusíme nalézt poprvé v historii našeho společného státu vskutku spravedlivý model soužití našich národů a národnostních menšin, takový model, který by nikomu už nedával důvod k tomu, aby se cítil být zastiňován, dušen nebo dokonce ovládán někým jiným. Tento úkol se nám, bohužel, nepodařilo splnit, což považuji za největší neúspěch dvouletého volebního období, které zanedlouho skončí.

... není pravda, že se pro posílení republik a tím i skutečně federalistické ideje nic v uplynulých dvou letech neudělalo. Kdo říká, že se upevnil centralismus, nebo že se náš stát vracel k unitaristické formě, očividně podvádí občany. Nejen kompetenční zákon, který byl přijat na sklonku roku 1990, ale bezpočet dalších zákonů a nejrůznějších aktů státní moci vedly k velkému posílení role republik, republikových zastupitelských sborů i republikových vlád. Nikdy dosud neměly tolik reálných pravomocí, kolik jich mají dnes a nikdy dosud nebyla centrální moc tak omezena. Tím samozřejmě neříkám, že dnešní stav je dobrý a že by měl zůstat konečný. Naopak. Uvědomuji si možná víc než leckdo jiný, kolik se toho ještě musí změnit, má-li se zachovat společný stát v podobě, která bude vyhovovat oběma jeho členům.

... Je třeba ctít právo a zákon, žádat jejich dodržování a dodržovat je. Zákon se nám nemusí líbit, ale svůj nesouhlas s ním musíme projevit jiným způsobem než jeho porušováním. Podporuji programy, které respektují právo a ústavu a odsuzují ty, které jich nedbají. Jsem proti všem dobrodružným a neodpovědným konceptům, které vyvolávají sice dojem imponující síly dávající občanům iluzi pevného vedení, které ale ve skutečnosti ohrožují jejich svobody, zpochybňují pravidla jejich soužití a v jejich důsledcích rozbíjejí celý, těžce se rodící systém demokratických jistot.

Obě republiky musí mít právo kdykoli z vůle svých občanů, vyjádřené referendem, z federace vystoupit. Považuji však nedomyšlené, dobrodružné a k občanům veskrze neodpovědné, jsou-li rozvíjeny různé zmatené představy o rozpuštění státu shora a jeho pozdějším volnějším novém spojení. Obávám se, že jediným efektem pokusů o takový postup by mohl být právní chaos ohrožující bezpečnost obou republik, trhající rozsáhlou a pracně spředenou síť mezinárodních smluv a vazeb dnešního Československa, rozbíjející jeho mezinárodní postavení a nesmírně komplikující celou jeho probíhající společenskou a hospodářskou transformaci.

Václav Havel ve Federálním shromáždění 14. dubna 1992 ZDE

Řekl jsem vícekrát, že své spoluobčany opustit nemíním. Svoje služby jim tedy nabízím i nadále. Pokud existuje federace, nevím, proč bych jí i nadále nenabízel službu v duchu ideálů, v něž věřím. Bude-li rozhodnuto, že federace existovat nebude, jejím likvidačním zaměstnancem nebudu. Vždycky jsem raději něco tvořil než něco boural. V takovém případě budu připraven nabídnout své služby tam, kde o ně bude zájem, a kde budu moci přispět ke stavbě něčeho nového.

Václav Havel ve Federálním shromáždění 25. června 1992 ZDE

Před dvěma lety jsme věděli, že chceme naše veskrze centralizované hospodářství založené na univerzálním státním vlastnictví téměř všeho proměnit v hospodářství tržní, opřené o pluralitu svobodně vznikajících a svobodně se chovajících ekonomických subjektů patřících konkrétním lidem či jejich skupinám, jejichž podnikání se řídí zákony nabídky a poptávky. Věděli jsme, že musíme vlastně celou naši zemi a celý její hospodářský potenciál ocenit a rozdělit konkrétním vlastníkům. O způsobech, jak tento nevídaný a zatím nikde neuskutečněný úkol provést, jsme však dohodnuti nebyli. Byla to doba živých debat o tom, jak naši reformu koncipovat, co udělat dříve a co později, jaké metody zvolit.

Dnes můžeme konstatovat, že tato dalekosáhlá transformace naší ekonomiky má už svou jasnou koncepci a v jejím duchu už naplno probíhá. Základní zákony, které jí dávají rámec, jsou přijaty a naplňovány. Malá privatizace se chýlí ke konci, velká privatizace se rozběhla a v nejbližších dnech si více než 8,5 mil. našich občanů začne objednávat první akcie mnoha set donedávna státních podniků. Tímto rozhodnutím projevili naši občané důvěru v reformu a právem očekávají, že jim formou podílu na vlastnictví podniků bude alespoň zčásti vráceno to, oč je předchozí režim systematicky okrádal, když svou politikou znemožňoval přirozený rozvoj hospodářství a přirozené uplatnění tvůrčího potenciálu naší společnosti. Majetek v hodnotě 260 miliard Kčs začne tedy už brzy přecházet do soukromých rukou.

Václav Havel ve Federálním shromáždění 14. dubna 1992 ZDE

Vše nasvědčuje tomu, že vstupujeme do éry skutečného míru a radikálního odzbrojení.

Projev prezidenta ČSFR Václava Havla k výročí konce ll. světové války Plzeň, 6. května 1990 ZDE

Ucházíme-li se o členství v NATO, musíme vědět, do jakého NATO chceme. Dovolím si tedy nyní několik poznámek na toto téma. S koncem studené války ztratilo NATO svého hlavního strategického protivníka. Proto dnes přemýšlí a musí přemýšlet o svém novém smyslu a zaměření. Podle mého názoru by mělo v budoucnosti plnit tři základní úkoly: Za prvé - být tak jako dosud jedním z garantů vnitřní stability demokratické Evropy. Za druhé být nástrojem její společné obrany proti eventuálnímu útočníkovi, ať už by přicházel z jakékoliv strany. Za třetí sloužit ve spolupráci s OSN či na základě jím daného mandátu jako nástroj ochrany svobody, vlády práva a demokracie, jsou-li v jeho bezprostřední blízkosti vážně ohrožovány lokálními konflikty.

Složitější to zřejmě bude se vztahem NATO k Rusku a k dalším zemím bývalého Sovětského svazu. V jádře se mi zdá, že jsou jen dvě možnosti. V Rusku zvítězí demokratické síly, které pochopí, že NATO není nepřítel Ruska, ale jeho velmi perspektivní partner, že přibližování jeho hranic k Rusku není přibližováním nepřítele, ale naopak přibližováním pásma demokracie a prosperity, a že takový proces je v jeho bytostném zájmu, protože může vést jedině k dalšímu sbližování a takříkajíc k vyzařování demokracie a stability jeho směrem. Lze si ostatně představit i různé formy smluvně vyjádřeného partnerství mezi NATO a Ruskem. Druhou možností ovšem je, že v Rusku - nepochybně dočasně - zvítězí síly, které nejsou schopny zapomenout na imperiální ambice někdejšího Sovětského svazu, síly šovinistické, velkoruské, kryptokomunistické, kryptototalitní. Takoví ruští předáci by samozřejmě velmi protestovali proti tomu, aby se NATO rozšiřovalo o dřívější sovětské satelity a přibližovalo se k ruským hranicím. Toto přibližování by totiž nevnímali jako přibližování demokracie a stability, ale jako přibližování zloducha jménem Západ. Myslím, že Západ by udělal vůbec nejosudnější chybu, kdyby takovému tlaku vyhověl. Byl by to neospravedlnitelný návrat k Jaltě a do dob studené války.

Václav Havel v Poslanecké sněmovně 12. října 1993 ZDE

Skončila éra čechoslovakismu, pseudosamostatnosti i federalizované totality, začíná éra bratrské spolupráce dvou svéprávných národů.

Projev prezidenta ČSFR Václava Havla k výročí úmrtí Milana Rastislava Štefánika Bradlo, 5. května 1990 ZDE

Pokusím se jen velmi stručně a heslovitě vyjmenovat některé snadněji pojmenovatelné tvary této zkušenosti. Jsou to: jakýsi hluboký, bazální a proto veskrze neurčitý pocit vlastního provinění. Jakoby snad sama má existence byla svého druhu hříchem. Dále je to silný pocit celkové nepatřičnosti své i všeho, co se kolem mne bezděky vytváří. Tíživý zážitek nesnesitelného dusna. Potřeba trvale někomu sám sebe vysvětlovat a před někým se obhajovat. Touha po nedosažitelném řádu věcí, touha o to silnější, oč nepřehlednější a nesrozumitelnější je terén, po němž kráčím. Občasný výbuch potřeby potvrdit si svou problematickou identitu tím, že na někoho houknu a rázně se domáhám svých práv. Takové houknutí je samozřejmě zcela zbytečné, neboť se vždycky a osudově míjí se svým pravým adresátem a beznadějně mizí v černé díře, která mne obklopuje. Všechno, co potkávám, vystrkuje na mne především své absurdní dimenze. Stále jako bych běžel kdesi za pelotonem silných a sebevědomých mužů, nikdy jako bych je nemohl dohnat, natož se jim vyrovnat. Jsem si v podstatě protivný a zdá se mi, že zasluhuji vlastně jen obecný posměch. ... Jsem člověk, který by se vůbec nedivil, kdyby ho uprostřed prezidentské práce předvolali či předvedli k obskurnímu tribunálu anebo odvedli rovnou do lomu. Nepřekvapilo by mne to, stejně jako by mne nepřekvapilo, kdyby se teď náhle ozvalo slovo "budíček" a já se probudil ve své cele a všechno, co jsem v posledním půlroce prožil, vyprávěl pak pobaveně svým spoluvězňům. Čím jsem níž, tím přiměřenější mi mé místo připadá, čím jsem naopak výš, tím silněji se mi vtírá podezření, že jde o nějaký omyl.

Projev prezidenta ČSFR Václava Havla při převzetí čestného doktorátu Hebrejské univerzity Jeruzalém, 26. dubna 1990 ZDE

Co je to kýč

Věřím v mravní původ ekonomiky jako služby bližním. Věřím v mravní kořeny jakéhokoli smysluplného lidského soužití a spolubytí na Zemi, věřím v občanství a občanskou společnost. Věřím v lidskou svobodu. Věřím v demokracii. Věřím ve smysl věcné diskuse a porozumění druhému, v zásadní význam dobré vůle a slušnosti ve společenském životě. Věřím v duchovní, kulturní a civilizační pluralitu světa, pluralitu lidstva. Věřím v nutnost jeho globální kooperace ve věku jeho globálního ohrožení. Věřím v pluralitu ekonomickou, tedy v tržní ekonomiku. Věřím v lidskou solidaritu a v nutnost rozumné a spravedlivé sociální politiky státu. Věřím v decentralizaci a samosprávu. Věřím v lidská práva, a ať působím kdekoliv, snažím se zasazovat za jejich dodržování.

Václav Havel ve Federálním shromáždění 25. června 1992 ZDE

Jsem-li jmenován velvyslancem svědomí, kladu si otázku, čeho jsem velvyslancem. Jedna z možností, jak definovat svědomí, je říci, že i svědomí je velvyslancem. Je velvyslancem tajemného řádu bytí, paměti bytí, věčnosti v lidské duši. Budu se snažit být dobrým velvyslancem tohoto velvyslance věčnosti v lidské duši.

Václav Havel: Převzetí ceny Velvyslanec svědomí od Amnesty International Irsko, Dublin, 23. listopadu 2003 ZDE

Před dvěma či třemi lety jsem v televizi sledoval rozhovor s pozoruhodným mužem. Byl to ředitel pohřební služby a mluvil o trhu, nabídce, poptávce a přidané hodnotě. Jeho pohyb na terénu základních banálních pojmů a tezí tržní ekonomiky mi přišel obzvláště absurdní, neboť jsem pochopil, že mluví-li o zboží, mluví o mrtvolách, mluví-li o službách, mluví o jejich spálení a mluví-li o přidané hodnotě, mluví o tom, co dostane, že mrtvolu spálil. A proč mi tato ilustrace terénu tradičních formulí, pojmů a vazeb přišla právě v tomto případě absurdní? Z prostého důvodu: bylo to tváří v tvář smrti.

Václav Havel: předání Ceny Nadace Vize 97 Robertu Reichovi Praha, Obecní dům, 5. října 2003 ZDE

Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku: člověk, který byl ještě před šesti měsíci zatýkán jako nepřítel svého státu, vítá dnes jako jeho prezident prvního papeže v dějinách katolické církve, který stanul na půdě,kde tento stát leží. Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že budu dnes odpoledne účastníkem zázraku: na tomtéž místě, kde se před pěti měsíci - v den, kdy jsme se radovali ze svatořečení Anežky České - rozhodovalo o budoucnosti naší země, bude dnes hlava katolické církve sloužit mši svatou a pravděpodobně děkovat naší světici za její přímluvu u toho, kdo má ve svých rukou tajemný běh všech věcí. Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku: do země zdevastované ideologií nenávisti přijíždí posel lásky; do země zdevastované vládou nevzdělanců přijíždí živoucí symbol vzdělanosti; do země donedávna ničené ideou konfrontace a rozdělení světa přijíždí posel míru, dialogu, vzájemné tolerance, úcty a laskavého porozumění, zvěstovatel bratrské jednoty v různosti. Po dlouhá desítiletí byl z naší vlasti vyháněn duch. Mám tu čest být svědkem okamžiku, kdy její půdu líbá apoštol duchovnosti. Vaše Svatosti, vítám Vás v Československu!

Projev prezidenta ČSFR Václava Havla při přivítání papeže Jana Pavla II. v Praze Praha-Ruzyně, 21. dubna 1990 ZDE

Věda nemá svědomí. Je sice krásná, důležitá, je to velký plod dějin lidského rozumu, ale lidský duch není jen rozum. Je to i rozvaha. I rozmysl. I svědomí. I slušnost. I vkus. I láska k bližnímu. I odpovědnost. I odvaha. I odstup od sebe sama. I pochybnost. A dokonce i humor. Kdyby pan Marx nebyl vzteklý ješita, ale mírumilovný a veselý člověk, možná by jeho vědecké objevy nebyly tak snadno zneužitelné proti lidstvu a proti samé podstatě života. ...

...Náš vzduch se nedá dýchat. Naše voda se nedá pít. Rodí se postižené děti, protože jejich rodiče dýchají místo kyslíku síru a pijí místo vody naftu s chlórem. Zbořili jsme nebo nechali zchátrat krásná města a vesnice, tento skvělý kulturní odkaz desítek generací. Místo nich jsme pokryli naši vlast jakýmisi králíkárnami, v nichž se nedá žit, ale pouze přespávat nebo dívat na televizní seriály. Naše lesy umírají. Desítky tisíc lidí pracují jen proto, aby se měli stále hůř. Největší strojírenské podniky nevyrábějí peníze, ale dluhy. Zemědělci těžce pracují, máme tudíž zatím co jíst, ale za jakou cenu: že i potraviny jsou dotovány státním rozpočtem a že za pár desítek let nebude naše půda už nic rodit. Naše zastaralé hospodářství je v čele tabulky těch, co zbytečně promrhávají energií. Přitom stavíme hnusné a megalomanské elektrárny, jejichž úkolem je ničit naši přírodu a přitom zásobovat energií ztrátové průmyslové giganty. Naše peníze nejsou peníze, protože si za ně kilometr za Šumavou nic nekoupíme. Většina našich nemocnic nemůže plnit pořádně své poslání a tisíce našich skvělých lékařů polovinu dne vyplňují papíry, které po nich nikdo nečte. Milión lidí dělá práci, která nemá smysl, a druhý milión chybí k tomu, aby v každé ulici bylo pět různých obchůdků, z nich každý by prodával něco, co nikde jinde nemají. Naši studenti necestují každé léto po Evropě, jak je to jinde běžné, neznají proto jazyky a ve škole se nedozvědí, kdo to byl Shakespeare, protože se musí učit, že komunismus je vrcholem dějin světa. V televizi si nemůžete programového zaměření, ale zato se můžete radovat z faktu, že Československá televize má pravděpodobně světový rekord v počtu zaměstnanců na počet odvysílaných hodin. Ti, kteří vás v televizi pravdivě informují a umělecky povznášejí, tvoří nepatrnou menšinu; proč tam jsou ti druzí a co dělají jiného, než že se navzájem hlídají a obohacují, nikdo neví. Nechci tvrdit, že se nic dobrého nepostavilo a že nic nefunguje. Máme v Praze například dobře fungující metro, jehož hloupě pojmenované stanice jistě někdo brzo přejmenuje. Tím metrem ovšem jezdí každý den desítky tisíc lidí z Jižního Města do jiného města, dík čemuž vidí tu a tam skutečné město a nikoliv jen tu podivnost, v níž bydlí. A tak dál a tak dál. Je toho moc. A nejhorší je, co se stalo s naší duší: těžce v sobě objevujeme schopnost být k sobě navzájem vlídní, nezištně si pomáhat, starat se o své slabší spoluobčany. K příslušníkům jiných národů či etnických skupin, které u nás žijí, se chováme tak, jak by v New Yorku nenapadlo už skoro žádného bělocha chovat se ke svému černému spoluobčanovi, ještě nedávno svému otrokovi. Naše dva národy ztratily své sebevědomí, dík čemuž se na sebe naučily dost nevraživě dívat. Mnoho Slováků považuje Čechy za své kolonizátory a mnoho Čechů považuje Slováky za přívěsek, který jim jen komplikuje život. ...

Urazí-li se někdo z těch, kdo budou vyzvání k odchodu z funkce, anebo bude-li trpět pocitem ukřivdění, prozradí tím, že mu je jeho postavení milejší než zájem země a že se tudíž nehodí vůbec do žádné funkce. Nic se mu samozřejmě nestane, jen se bude muset živit jako kterýkoliv jiný občan. Já za sebe vám přísahám, že odstoupím v okamžiku, kdy mi bude naznačeno, že na svou práci nestačím, anebo kdy si to uvědomím sám.

Projev prezidenta ČSSR Václava Havla k výročí únorového převratu 1948 Praha, Staroměstské náměstí, 25. února 1990 ZDE

Všichni chceme republiku sociálně spravedlivou, v níž nikdo nebude trpět existenční nejistotou, v níž nebudou strádat lidé postižení, staří, děti či lidé jakkoli jinak hendikepovaní. Chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice možná víc, než leckdo jiný, a snad právě to mne opravňuje k tomu, abych tu svůj návrh vznesl. Přiznejme si konečně bez vytáček, že slovo socialismus ztratilo v našem jazykovém kontextu smysl. Nikdo už vlastně nedokáže říct, co znamená, co se jím v našich podmínkách míní, kde vlastně socialismus začíná a kde končí. Ale nejen to: po všech trpkých zkušenostech s těmi, kteří svou pyšnou všemoc a svou přezíravost k druhým nazývali slovem socialismus a sebe samé vydávali za jeho jediné strážce, vyvolává toto slovo dokonce obecný odpor. Jejich vinou se z označení pro velké ideály dělnického hnutí proměnilo v označení totalitního systému. Mravní, politická i ekonomická krize v naší zemi je jazykově neodmyslitelně spjata s tímto slovem. Z politického ideálu se stalo zaříkadlo a ze zaříkadla synonymum všeho špatného. Spíš, než o socialistickém štěstí, mluví dnes lidé o socialistické hrůze. Ale to stále ještě není to hlavní. I zkompromitovaným slovům lze vrátit jejich původní smysl a já nepochybuji o tom, že se různým obrozujícím se či nově vznikajícím stranám levicového zaměření dříve či později podaří vrátit obsah i slovu socialismus.

Projev prezidenta ČSSR Václava Havla ve Federálním shromáždění Praha, 23. ledna 1990 ZDE

Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit. Celá odvětví průmyslu vyrábějí věci, o které není zájem, zatímco toho, co potřebujeme, se nám nedostává. Stát, který se nazývá státem dělníků, dělníky ponižuje a vykořisťuje. Naše zastaralé hospodářství plýtvá energií, které máme málo. Země, která mohla být kdysi hrdá na vzdělanost svého lidu, vydává na vzdělání tak málo, že je dnes na dvaasedmdesátém místě na světě. Zkazili jsme si půdu, řeky i lesy, jež nám naši předkové odkázali, a máme dnes nejhorší životní prostředí v celé Evropě. Dospělí lidé u nás umírají dřív, než ve většině evropských zemí.

... Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoli důvodů hůře, než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice už nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíc potřebují.

...Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku a proto má naději, že i člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů. Lidských, ekonomických, ekologických, sociálních i politických. ...

Novoroční projev prezidenta ČSSR Václava Havla Praha, Pražský hrad, 1. ledna 1990 ZDE

Především děkuji Československé televizi, že mi umožnila říct vám několik věcí. Napsal jsem si to dnes dopoledne a budu to číst z papíru, protože ne­mám rád podvody, a odsuzuji, když politici čtou své proslovy ze čtecího zařízení na kameře a předstírají, že mluví spatra. Podvodů bylo v této zemi už dost. Nejprve bych měl říct něco o sobě. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítel socia­lismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách světového imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků a vykořisťovat v nich lidi, a tak dále a tak dokola. Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet mé knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. První z nich vyjde v těchto dnech. Nemluvím o tom proto, že bych chtěl kohokoli teď zdržovat svou osobní obhajobou, ale proto, že se o mně hodně mluví a že z hlediska naší země není zcela bezvýznamné, kdo jsem a co si myslím. Také bych měl o sobě říct, že jsem se vždycky snažil říkat a psát pravdu, a to bez ohledu na to, zda se to vládě líbí nebo ne, a že jsem za to byl několik let ve vězení....

Václav Havel: Projev k občanům před volbou prezidenta republiky Československá televize, 16. prosince 1989 ZDE