Co mně není jedno, není automaticky fakt, že cestující je pro možný podvod právoplatně postihován pokutou. Pokud pasažér neplatí vyměřenou pokutu hned na místě, bylo běžné sazbu zvyšovat. Dopravní podniky všude po republice měly své problémy s vymahatelností těchto pokut, zvláště když šlo i po tom zvýšení celkové sumy dlužné platby o relativně malé částky. Je pochopitelné, že se nakonec mnohde dopravní podniky uchýlily k odprodeji těchto svých obtížně vymahatelných pohledávek. Je pak ku podivu, že co se nedařilo přímému oprávněnému vymahateli dlužných částek, najednou se daří institucím, které automaticky dlužnou sumu zvýšily možná 50 x (ne-li více) a takto již mohly u dlužníků operovat dokonce s dražbou velkých rozměrů. (Nezvažuji teď, jak hezky naskakoval dluh úrokováním takové částky, šlo-li najednou místo o nějakých třeba 500 Kč už o 30 000 Kč jako výchozí sumu k úhradě.)

A tady začíná problém! Nebylo by bývalo pro dopravní podniky přijatelnější mít účinnější oddělení s rozšířenou působností pod vlastní střechou? Pochopitelně také s možností další (ne tak drastické, ale zřetelně odstrašující) penalizace té dlužné částky? Samozřejmě že dražby mají svou režii i podhodnocením dražebních předmětů své ztráty. Je však úměrné umožňovat dalším podnikům nepřiměřený zisk za riskantní roztržitost či hloupost některých pasažérů?

Jezdit na černo není ovšem banalita. Jet dopravním prostředkem bez platné jízdenky je neprozřetelné. Včasná a efektivní možnost vybrání přiměřené sumy jako pokuty by měla být v možnostech příslušných oddělení dopravních podniků. Anebo musí opravdu přijít někdo druhý, kdo pak dlužnou částku vyšroubuje na sumu, kdy pro drobný přečin začne dlužníkovi hořet střecha nad hlavou?! Kupodivu, těmto kupcům pohledávek se transakce zřejmě vyplácejí. (Pokud se na věc špatně dívám, uvítám upřesnění.)