Známé rčení politiků zní: Po volbách je před volbami. Oni asi pořád myslí na udržování svých pozic, na to, jak docílit toho, aby byli znovu zvoleni. Jejich hlavním nástrojem k tomu jsou průzkumy veřejného mínění. Politikové nechtějí jen vědět, co od nich lidé chtějí, chtějí vědět i to, co si o nich lidé myslí. Britský premiér Brown s tím má možná teď větší problémy než český premiér Mirek Topolánek, ačkoliv těch prý 70 procent voličů, kteří nechtějí americké vojáky ve své zemi, taky není málo. Že se ale také občané dozvědí z anket, co většina lidí chce, to je politikům někdy asi nepříjemné.

To navozuje otázku, co by mohlo obyvatelstvo dělat mezi volbami, když si politikové dělají, co se jim zachce, a vůbec k tomu od voličů nedostali mandát a většina národa s tím nesouhlasí. V některých zemích prý existují různé zákonem ustanovené možnosti prosazovat vůli lidu taky mezi volbami, jinde mají občané volbu aspoň mezi demonstracemi a stávkami. A tím jsme u toho, o čem psal Štika a co vládnoucí politiky netěší asi ani trochu.

Ale zpátky k těm volbám nebo průzkumům veřejného mínění, protože v souvislosti s nimi jsem přišel na zajímavou a podle mého překvapující věc. Víme přece, že politikové dělají dost, aby představili všechno možné tak, aby přesvědčili voliče o svém úspěchu a o své oblíbenosti. A věru víme taky, že je v tom jejich přátelé v médiích často podporují. Když se ale mluví o úspěchu ve volbách, nejen politikové, jejich přátelé, ale i nezávislí komentátoři si často spletou procenta s procentuálními body, což může mít za následek, že se úspěchy politiků špatně prodávají -- je nutno připustit, že při opaku na základě této chyby se ztráty hlasů zdají míň drastické.

Jako příklad toho, jak se dá cílevědomě pracovat s těmito dvěma indikátory, vezměme Browna a tu informaci o anketě ICM v Guardianu. Píše se tam, že se náskok konzervativců zvýšil o 6 procentních bodů na rekordních 20, a o labouristech, které podporuje už jen 25 procent voličů. Protože se ale stejný výsledek dá interpretovat s jiným indikátorem pozitivněji, nebo záporněji, otázkou je, kterému z těchto indikátorů měla která strana dát přednost. Konzervativci by mohli například říci, že na základě stejného množství volících občanů by dostali podle nového průzkumu veřejného mínění o 15 procent víc hlasů než dříve, oproti těch 6 procentovým bodům, o nichž psal Guardian. A namísto aby mluvili o náskoku vůči labouristům o 20 procentových bodů, mohli klidně napsat, že ten rozdíl činí 80 procent.

Po volbách -- alespoň v Německu -- často mluvčí všech stran interpretují výsledky jednoznačně jako vítězství právě své vlastní strany. Není ale divné, že se v takové situaci někdy mluví o procentových bodech a ne o procentech? Důvodem může podle mého být jen neznalost, ačkoliv nejen politikové, i žurnalisté by měli vědět, že zatímco procenta jsou indikátory pro části z celku, procentové body poukazují jen na rozdíl mezi dvěma procentovými hodnotami.