Nicméně jsem už jednou slovy srozumitelnými vysvětlil, CO JE KÝČ a proč považuji za kýč politické kroky bývalého prezidenta Václava Havla. Pro mne je toto zdůvodnění i jedním z motivů, proč v podstatě evropský socialista zůstal evropskými i českými socialisty opominut a proč se Václava Havla česká levice (a je jedno, jestli liberálně socialistická, konzervativně socialistická, sociálně demokratická, komunistická či ex-komunistická) straní a štítí, i když by bez něj zcela určitě dopadla po roku 1989 daleko, daleko hůř. Havla akceptují a vzývají pouze jeho druhové z disentu a porevolučního Špalíčku, a potom liberálně středoví intelektuálové. Stejně jako levice jej nesnáší i pravice. ta mu vyčítá (a právem), že tolerancí a smířlivostí vůči komunistům, odmítáním a relativizací lustračního zákona, státnickým kompromisem s Čalfou a Adamcem, umožňujícím převzetí moci bez problémů zradil ideály, pro které horovala nejen část pravicového disentu, ale i většina nekomunistické emigrace.

Svoboda se neodvážil polemizovat s nastíněnými definicemi kýče, ani s důvody, proč za kýčaře označuji Havla. A to jsem nerozebíral Havlovo soukromí, které nebylo tak ideální, jako Dopisy Olze. To jsem nerozebíral ony kompromisy, které Havel na cestě k moci a během jejího výkonu uzavřel. O těch by měl někdy v budoucnu hovořit Vladimír Hanzel jako jediný z těch, kteří byli vždy u toho. Či ti, kteří byli jako druhá či další strany přímými aktéry politických rozhovorů nejen u kulatých, ale i u daleko diskrétnějších hranatých stolů. Jedině oni mají právo poodhrnout roušku "polojasna".

Mne zajímá Havel dnes už pouze jako historická figura, neboť jeho politický potenciál se už dávno vyčerpal. Ani dosud utajené Klíčové hnutí či OF 2009, ani všeliké ty minulé Naděje, Politické kluby, Dřevíčské výzvy či jiná hradní souručenství nikdy nic na politické scéně nedokázaly a pouze zdiskreditovaly své protagonisty. Český politický diskurs se vede ode zdi ke zdi, ideologizujícm způsobem. Doba nepřeje balančním centristickým řešením a proto ani Havlovi. Nikoho už nezajímají jeho moralistické průpovídky. Nikdo jim nerozumí a nikdo je nepodporuje. Čas poměřil Havlovy řeči jeho skutky. A je to hodně smutná bilance. Češi se stále ještě nenaučili politickým kompromisům, ale naučili se politickému pragmatismu. Stále hrají přesilové agresivní hry kdo-z-koho a remíza je obchod, ne cílová idea.

Jiří Svoboda se nenaučil poměřovat řeči prostřednictvím skutků. A proto je stále Havlův obdivovatel - jako když ho potkal 17. listopadu 1989 večer v sále Činoherního klubu . "Realitu nelze změnit umlčováním lidí, kteří na ni poukazují," řekla v prosinci 1989 Jana Petrová z Nezávislého sdružení za mír. A měla pravdu.