Havel se rozhodl jít proti normalizačnímu myšlení, na kterém stála a dodnes stojí kdysi hegemonně populární Klausova ideologie. Otevřel cestu k sudetským Němcům, provokativně pozval papeže i dalajlámu (ještě dnes si vzpomínám na nadávání lidí, v nichž to vzbuzovalo normalizační pohoršení), stavěl se vždy důsledně na stranu občanské společnosti, bez níž je trh jen džunglí.

Havel byl vždy proevropský, proekologický, kladl důraz na úlohu žen a mladých lidí v politice, odmítal úzké stranictví a volal po dialogu.

V tom smyslu našel to, čemu říci ANO, k mé největší spokojenosti, a najít to, čemu přitakáme, je mnohem obtížnější než najít to, co odmítneme.

To, že se Havel v zahraniční politice přiklonil na stranu USA, může pro někoho být výrazem cynického pragmatismu, pro mne je to ale logická volba, mám-li něčemu říci ANO (samozřejmě existuje tisíc důvodů, proč americkou zahraniční politiku odmítnout, kdybych si měl ale vybrat mezi stávajícími politikami různých velmocí a některé říci ANO, vybral bych si nejspíše tu americkou).