Vaněk si vybral Orfeův příběh v nějakém dětském podání, skutečná báje je totiž součástí víc než spletitého kontextu a má zcela jiný význam, než by Vaněk očekával (R. Graves Řecké mýty I, Odeon Praha 1982, str. 116-118, M. Eliade Dějiny náboženského myšlení, Oikúmené Praha 1996, str. 164-189). Ale budiž, Orfeův příběh je tedy pohádka, která nám má názorně osvětlit autorovy názory. Není to žádná autoritativní stará moudrost, již by bylo možno tak či onak rozvíjet (jak to dělal třeba Schopenhauer s naukou Véd). Vaněk vychází z Ovidia a chce Orfea pokládat za básníka.

Ovidiovým úmyslem ale nebylo zpracovat báj o Orfeovi, mu šlo o to, zpracovat mocnou sílu proměny (která tak fascinovala třeba i Goetha či Canettiho) a ukázat výsostnou moc básnictví. Své Proměny pak končí sebechválou, v níž vyznává, že jeho poezie přežije samotné impérium a bude tu po tisíce let. A po tisíciletích Puškin napsal na Ovidiovu sebechválu vlastní variaci Exegi monumentum. To jsou skuteční básníci a ne ti, co by pro svou vlastní neschopnost chtěli tvrdit, že poezie je u konce. Poezie je u konce pouze pro ty, pro něž nikdy živa nebyla.

Ovidius je básník, ne Ovidiův Orfeus. Nicméně Vaněk sleduje svůj cíl a líčí nám dojemně, co se dělo v Orfeově srdci, když ztratil Eurydiku, protože se za ní ohlédl. Chudák Orfeus! Co je proti tomu utrpení Prométheovo nebo Niobino! Orfeus je tu hrdinou plačtivého melodramatu, je definicí básníka našeho století: "Rozpoznáváme toho, kdo vidí příliš, tolik, že nemá sílu rozumět." Vaněk zde v Zapadákově v roce 2008 už ví, jak vypadá pravý básník našeho století! Po avantgardě, po statečné angažovanosti Ginsbergově a po lidové notě Prévertově najednou přichází někdo, kdo nemá sílu rozumět. Je zřejmé, že takové pojetí poezie je zcela v rozporu s mohutnou silou poezie od Homéra po Ginsberga, a že proto musí kreslit čáru, která ho bude chránit před kontinuitou.

Osud Orfeův je nám podle Vaňka prý bližší než osudy jiných mužů, jimž se také dostalo daru básnictví. A Vaněk se vrací k takovým mužům, výplodům mýtů, až do Eddy! Nejprve musím znovu říci: Orfeus není tak, jak o něm Vaněk mluví, muž s básnickým darem, ale postava Vaňkovy sentimentální bajky. Proto i návrat k Eddám není u Vaňka návrat k analýze těchto starogermánských textů, ale je pouze prostředkem melodramatu. Nejde tu o žádné muže, jimž se dostalo daru básnictví a mezi nimiž by se dal zmínit třeba Goethe, Apollinaire, Ginsberg nebo Prévert, abych vybral pár z největších básníků. Jejich příběh síly, odvahy, jejich víra v poezii a v budoucnost člověka, to je mně mnohem bližší než Vaňkův Orfeus, tvářící se, jako by básník trpěl víc než jiní lidé, a jako by proto měl jiné přesvědčovat o tom, že nic nemá cenu. Kultura je svědectvím života ducha, je výsostnou energií, nikoli zesláblým bědováním (což je zřejmé nikoli jen u Beethovena, který v nejhorších chvílích napsal Ódu na radost, nýbrž i u Berlioze, který ztratil všechnu pozitivní víru, ale zachoval si energii život nenávidět a vydat svědectví o jeho blbství ve svých Pamětech).

Vaněk nás chce izolovat od minulosti, abychom nemohli žít její velikost. Ginsberg umřel před asi deseti lety, a přece dnes už básník musí podle Vaňka žít jen z nedostatku, absence, zbývá mu jen "beznaděj a vědomí neodčinitelné viny", jež se mu prý "nakonec stanou oporou". Ach, Allene, kde jsi, abys toho hlupáka kopl do zadku? Allene, Ty, který jsi napsal velké svědectví o utrpení, Tys víru neztratil, Ty z největších básníků minulého století, a my podle jakéhosi Vaňka prý najednou, deset let po Tvé smrti, nemáme nic. Kvílení ani Kadiš se nás prý už netýkají, zavřena je nám brána k náboženství, k umění a kultuře největších géniů -- byl by to prý anachronismus, vracet se. Allene, jakýsi Vaněk to říká v Lidovkách.

Josef Klíma se pak na poslední straně téhož deníku diví, proč mladí lidé páchají sebevraždy. Ne, nedělají to z důvodů jako za dob Wertherových, chybí jim prostě smysl života, svět se pro ně stává nesnesitelným, protože i pro naše předky by byl nesnesitelným, kdyby neměli velkou kulturu. Civilizace už není malý kmen, platí v ní jiná pravidla, je příliš abstraktní, jak je dobře známo z Hayekových analýz. Potřebuje vyspělý tmel, jakým je kultura, do níž lze počítat vše od vědy přes umění až k náboženství. My máme dnes rozjeté velké debaty od dob Goetha (je pravda, že třeba současná postanalytická filozofie se vrací třeba ke Kantovi, tak Putnam nebo van Fraassen) až po postmodernu, máme mnoho materiálu k hledání nových cest, mnoho témat a fascinujících podnětů, jenže Vaněk tohle chce zakázat. Byl by to anachronismus. Nedávno (2006) vyšel v časopise Cell článek o tom, že se v teoriích o původu onemocnění budeme muset aspoň částečně vrátit k velkému patologovi 19. století, Virchowovi, který byl poražen Kochem a Pasteurem. I to je anachronismus. Pro nevzdělance a primitiva, nemajícího kontext, je kultura popravena už první metr za humny, je vězněm své malosti, a proto ji hlásá. Vaněk mi připomíná jiné lidi podobného druhu, jichž je všude, placených ze státních peněz, jako štěnic. Jednoho z nich jsem se nedávno ptal, proč je univerzitním učitelem antiky, proč si vybral zrovna antiku a proč by antika měla studenty tak zajímat. Nedokázal říci! U samého základu naší kultury a civilizace nedokázal říci, proč je důležitý a fascinující. Sám se pak divil, že já, chemik, jsem antikou tak fascinován. Kdyby takoví lidé byli všude, je konec všeho vzdělání a náš svět se ponoří do horší temnoty, než ve které byl po pádu Římské říše.

Vraťme se ale k Vaňkovi. On tvrdí, že "opravdová poezie posledních staletí, od romantiky po dnešek," čerpala z beznaděje a pocitu neodčinitelné viny! Může to být řečeno o největším a nejvlivnějším francouzském básníku 19. století Hugovi? O Rimbaudovi, který žil fantastickou vizí budoucnosti? Platí to o anglikánovi Eliotovi (každý si může přečíst jeho Eseje a učinit si názor)? Nebo o Apollinairovi a Prévertovi? Je to Pound, Yeats, Ginsberg? Poezie těchto lidí byla velmi vlivnou a já si bez ní život nedovedu představit. Jenže Vaněk potřebuje čtenářům vnutit názor, že od poezie nemají nic čekat, že bez básní lze žít "čestněji" a "určitě šťastněji". V takovém případě je podle mne lepší zrušit jakoukoli výuku poezie na školách a Vaňka hned vyhodit, protože se sám podle sebe stal zbytečným. Báseň je podle Vaňka "sama pro sebe" a pro "básníka". Kromě lartpourlartistů by s touto tezí nikdo z velkých básníků dějin lidstva nesouhlasil. Je-li ovšem sama pro sebe a pro básníka, nemá smysl poezii jakkoli podporovat.

Já věřím, že poezie, a potažmo umění, smysl má, a to velký. Pro Vaňka možná mají význam jen jeho básně (píše-li) nebo žádné (nepíše-li), jenže pro mne je život bez desítek děl velké poezie nemyslitelný. Vyrostl jsem na nich, moje osobnost, porozumění světu, můj kontext a to, co dokážu myslet a tvořit, vychází z géniů minulosti. Ne nadarmo se k nim vracela staletí a ne nadarmo žijí dodnes a přes Vaňkovo kňučení budou žít i dál. Nedávají-li nám básníci, co žijí dnes, dobrou poezii, stále je po ruce v dílech od Homéra po Ginsberga (a noví géniové určitě brzy přijdou). Velký umělec i každý vzdělanec si přece dělá názor na to, co je či není umění, skrze jeho největší postavy a výkony. Eliot např. se učil od Danta, metafyzických básníků a Laforgua. Jaký to anachronismus ze strany největší osobnosti světové literární kritiky a jednoho z největších básníků 20. století!

Nevzdělaný učitel, to je jako bořící zedník. A nevzdělanost je, když nemáte široký kontext a váš rozhled končí za humny. Přitom je tolik úžasných věcí na světě, které se pro zvídavého a otevřeného člověka mohou stát pramenem celoživotního vnitřního růstu a potěšení. Např. já po svém příchodu na VŠ koleje měl pravidelně otevřeného na nočním stolku Shakespeara. Tu se můj kamarád, student češtiny, divil, jak mohu číst drama ve verších. Brzy se však stal tak jako miliony lidí před ním nadšeným čtenářem Shakespeara, brzy si vylepil jeho Sonety na zeď, a pak dokonce začal chodit do divadla. Lidé jako Vaněk by ho o to všechno chtěli okrást! Jsou to lupiči kultury. Na rozdíl od Vaňka se já vždycky snažím lidi vlákat do toho, co je mi tak drahé, do umění.

Vaněk pokračuje ve svém melodramatu až k příhodě s Bakchami a vidí v tom konflikt mezi básníkem, mužem to zcela zbytečným a ukňouraným, a obecenstvem, které žije svůj život, ve kterém arci zbytečnost a kňourání nestačí. Na druhou stranu hned Vaněk pyšně tvrdí, že jen básník žije opravdu v realitě, zatímco ostatní lidé nikoli. Líčí to pěkně melodramaticky, ale o zdůvodnění se nestará. Čili máme tu Vaňka, který říká, že poezie je k ničemu, pak básníka, co nemá lidem co říci, ale je na rozdíl od nich v jakési vyšší inkarnaci, a pak ty lidi, co je oba dva platí ze svých kapes prostřednictvím státních dotací. Hnusnější pojetí umění si už nedokáži představit. Je to konstrukce vybudovaná, aby chránila neschopné a nevzdělané. Pro každého umělce, který stojí za to, existuje člověk jako vržené individuum a jako takoví se lidé mohou a mají díky umění spojovat (Beethoven říkal vom Herz zum Herz). Umění stojí proti davu a proti měšťákovi, to ano (a taky společnost od vrcholného měšťáctví v 19. století radikálně změnilo), ale ne proti člověku v jeho konkrétnosti, a to ve jménu nějakého tupce, který nemá co říci a bude si hrát na jediného, kdo žije v realitě.

Vrcholem všeho je Vaňkovo doznání k úplné pedagogické bídě. Píše: "Na jednoduché otázky studentů se učitel učí odpovídat jednoduše." Co to znamená? Samo o sobě je to divné, neboť na univerzitě se očekává, že student přichází jednoduchý, ale díky košatému vědění a invenci pedagogově a díky vlastní pilné četbě té nejkvalitnější literatury získává jednak mnoho materiálu k přemýšlení, jednak bude doveden k porodu vlastní originality a invence. Je tedy hrozné číst, když Vaněk na případnou studentovu otázku, proč básníci píšou tak nesouvisle a ve verších, odpovídá: "Protože cítí, že skutečnost je nesouvislá, fragmentární!" Správně by se měl snažit ukázat studentovi celou škálu pohledů na tuto otázku, nebo ještě lépe: měl by mu doporučit literaturu od Quintilliana po Eliota, a pak s ním diskutovat o tom, co si student na základě studia sám myslí a proč. Vaněk místo toho banalizuje na úroveň absolutní nuly. Ruší kulturu a vzdělanost, krade je. Je placený za to, aby je přinášel, jakožto univerzitní učitel, ale on je jejich zlodějem. Na studentovu otázku, proč básník mluví v podobenstvích, Vaněk umí odpovědět takto: "Protože cítí, že svět je podobný. Podobný něčemu jinému." A když se ho zeptáte na to, o co tedy v poezii jde (otázku, s níž si lámaly hlavu nejlepší hlavy lidstva po celá staletí), Vaněk odpoví: "Nevíme." Vaněk smete ze stolu debatu celých staletí géniů, s tak se vydává na cestu Čapkova mloka, který nezná metafyziku, kulturu, ba lidství samo.

Zbytek Vaňkova textu je pak stejně nesnesitelným žvaněním, které se odvolává na jakéhosi "básníka" Topinku, který je asi víc než Ginsberg a Prévert dohromady. Vaněk opět apeluje na to, že básník 21. století musí být odlišný od básníků minulosti jako lékař 21. století od lékařů minulosti, kteří používali pouhá zaříkávání, byť účinná. Kdyby byla poezie to, co lékařství, Vaněk by ji ovšem nemohl učit, protože medicína představuje kontinuitu a neustálou, velkou inspiraci svými minulými úspěchy, vyžaduje prostě vzdělanost. Ba tato přísná disciplína se na své nejvědečtější, čili molekulární, úrovni dokáže vracet třeba k učení patologie 19. století. Leč srovnávat medicínu a poezii takovým způsobem, jak to činí Vaněk, to je prostě pitomost jako celý jeho text.

Lidové noviny zařadily Vaňkův článek do rubriky "Studovna". Měly by tam raději tisknout něco, co je studia hodného, a ne něco, co studium ve všech směrech popírá. Lidové noviny se vytištěním Vaňkova článku postavily na stranu hluboké nevzdělanosti a tmářství.