Povolení nezávislého vyšetření této události bylo jednou z klíčových podmínek, jejichž splnění Evropská unie požadovala, mají-li být zrušeny její sankce, uvalené na Uzbekistán v reakci na masové vraždění a mučení, násilně vynucovaná přiznání a následné monstrprocesy. Případ Uzbekistánu byl jedním z mála, kdy vyvinula Evropská unie mezinárodní iniciativu v důležité zahraničněpolitické otázce. Spojené státy nikdy žádné sankce proti Uzbekistánu nezavedly.

Je smutné, že Evropská unie rychle ztratila nervy. Koncem dubna suspendovala Evropská unie své sankce proti Uzbekistánu už podruhé na půl roku. V říjnu mají tyto sankce vypršet a v podstatě jsou už nyní zrušeny. Přirozeně, Evropské unii se nepodařilo vyslat do Andižanu své nezávislé vyšetřovatele, a nebyly splněny ani žádné jiné požadavky, vznesené r. 2005. Namísto toho ministři zahraničí EU ospravedlnili to, co udělali, tvrzením, že prý Uzbekistán učinil v oblasti lidských práv pokrok. Toto tvrzení bylo učiněno na základě nepředstavitelně minimalistických "důkazů".

Taškent, uvedli ministři EU, zrušil trest smrti a přijal mezinárodní normy zakazující dětskou práci. To byly však jen papírové sliby - neexistují dosud žádné důkazy, že tato opatření byla skutečně přijata v praxi. Počkejme na podzim, kdy režim bezpochyby znovu zahájí svou každoroční kampaň nucené dětské práce. Desetitisíce dětí jsou vždy na podzim nuceny opustit školy a dlouhé měsíce sklízet bavlnu, která přináší režimu zisky 1 miliardy ročně, avšak těm dětěm nic - určitě ne vzdělávání.

Zahraniční ministři EU také pochválili Taškent za to, že propustil hrstku aktivistů za lidská práva, přestože tisíce vězňů svědomí zůstávají za mřížemi.

Čelní diplomati EU se také velmi radovali, že Taškent souhlasil s "dialogem o lidských právech" mezi EU a Uzbekistánem - prý uspořádá "seminář o demokratizaci médií". Jsem jedním z 15 lidí, které Evropská unie pozvala na toto setkání a rád bych přivítal možnost požadovat v Taškentu o svobodu projevu, což je něco, co si mí uzbečtí kolegové nesmějí dovolit.

Avšak, obávám se, že takový seminář skoro ničeho nedosáhne. Navrhnout diskusi o demokratizaci médií v zemi, která nikdy neměla nezávislé sdělovací prostředky, kde tvrdě vládně všudypřítomná cenzura a četní novináři jsou ve vězení nebo v exilu, je vrcholně neefektinví rétorícké gesto. Ale ten seminář se pravděpodobně stejně nebude konat. Totiž jakmile Evropská unie suspendovala své sankce, Taškent - překvapení! odmítl potvrdit datum semináře, které předtím schválil. Seminář byl nyní odložen na neurčito.

Pokud si nějaká členská země EU zaslouží "pochvalu" za toto zahraničněpolitické selhání, je to Německo. Od samého začátku usilovalo Německo o nezavedení sankcí a pak vyvinulo velký tlak na jejich oslabení. Jednalo s rozhodností a efektivností, jakou by mohl závidět každý placený lobbista, jakého by si Taškent kdy mohl najmout.

Zdá se to být podivný politický přístup pro zemi, jíž její zkušenost s dvěma diktaturami ve dvacátém století dává větší povinnost než jiným stavět se proti autoritářským režimům. Avšak Německo bylo ochotno zaprodat své hodnoty a hodnoty Evropské unie ze dvou pošetilých důvodů. Prvním je, že Berlín má, jak se zdá, nerealistickou naději, že uzbecký zemní plyn by se mohl státu skutečným příspěvkem k diverzifikaci energetických zdrojů pro Evropu. Avšak rezervy zemního plynu v Uzbekistánu jsou daleko menší, než co Taškent předstírá. A kromě toho, doprava zemního plynu do Evropy by byla velmi nákladná, a také riskantní, vzhledem k tomu, jak nestabilní země to je.

A proto ani navrhovaný plynovod Nabucco, který má spojit Evropu s Ázerbajdžánem a jednoho dne snad svou druhou linií až do střední Asie - nemá dopravovat podle odborníků z tohoto průmyslového odvětví žádný plyn z Uzbekistánu. Uzbekistán stejně vyváží svůj plyn prostřednictvím Gazpromu.

Druhým důvodem je vojenská základna, kterou má Německo v uzbeckém městě Termez, kterou používá pro své operace v Afghánistánu. Od letošního roku smějí Termez používat i jiní členové NATO.

Avšak vojenský význam základny přece nemůže ospravedlnit podporu Německa pro autoritářský režim. Násilí, jemuž Taškent vystavuje vlastní obyvatelstvo, jen ochromuje regionální stabilitu, kterou mise NATO má podporovat.

Zahraniční politika EU tak nyní vypadá idiotsky: Nejprve Evropská unie zaujala zásadní postoj a za pouhé dva roky se ho vzdala. Ostuda je ještě tím větší, že sankce proti Uzbekistánu Evropská unie suspendovala nedlouho před výročím masakru.

Samozřejmě, Německu by to neprošlo, kdyby s jeho úsilím nesouhlasily jiné členské země EU jako Česká republika. Rozhodnutí 27 ministrů zahraničí musí být v těchto věcech jednohlasné. V Bruselu je Česká republika občas považována za relativně silného stoupence lidských práv při vytváření evropské zahraniční politiky.

V tomto konkrétním případě podporovala Česká republika silně - spolu s Velkou Británii, Holandskem, Dánskem a Švédskem - zavedení sankcí EU proti Uzbekistánu. Ale v letech 2005 - 2008 se něco stalo: Buď se Praha rozhodla jinak, ztratila svou rozhodnost anebo prostě podlehla nátlaku z Německa.

Manévry Berlína ve prospěch Karimovova režimu a ochota ostatních členských zemí EU to tolerovat Evropskou unii silně zdiskreditovaly. Signál, který toto chování vysílá jiným autoritářským vládcům, ať už v Bělorusku, v Barmě nebo v Zimbabwe, je příliš jasný: Podmínky, jejichž plnění od vás vyžaduje Evropská unie, mají-li být zrušeny sankce, plnit nemusíte. Stačí prostě počkat. Evropská unie se dříve nebo později vzdá. Je to opravdu měkká moc.

Andrew Stroehlein je ředitelem pro média a informace v organizaci International Crisis Group. Pracoval na školicích programech pro novináře v Uzbekistánu. Původní vetze tohoto článku vyšla dne 20. května 2008 v deníku Wall Street Journal, anglická verze ZDE. Pro Britské listy autor článek doplnil dodatečnými informacemi.