Že se s uznáním Kosova Českou republikou nemohu smířit, je dostatečně známé. Velmi mne však zneklidnila slova pana velvyslance Vereše, když mi říkal, že Srbové nebrali nijak osobně, že Kosovo uznaly takové země jako Finsko, Holandsko či Německo, ale krok české vlády že je zasáhl.

Stejně tak mne zasáhlo, když pak v rozhovoru připomenul několik příznačných momentů z historie našich dvou zemí. Například to, že:

• v období I. světové války T. G. Masaryk jezdil po světě (a zakládal samostatné Československo) se srbským pasem, když mu c. k. Rakousko-Uhersko pas odebralo;
• v průběhu II. světové války byl dědeček pana velvyslance Vereše v Jugoslávii zatčen gestapem za to, že byl masarykovcem a benešovcem;
• otec pana velvyslance po válce studoval v Praze a byl po roce 1948 našimi úřady poslán domů, protože se nechtěl zříci svého prezidenta Tita ve prospěch Stalina;
• v srpnu 1968 při našem přepadení vojsky Varšavské smlouvy Jugoslávie jako jediná země mobilizovala.

A nyní pan velvyslanec odjíždí v neděli ráno do Srbska, protože se téměř všemi přáteli opuštěné Srbsko nemůže smířit se středečním krokem naší vlády.

Myslel jsem, že svým rychlým pozváním srbského velvyslance před jeho nechtěným odjezdem vydám alespoň malý signál lidem u nás i v Srbsku, že se na vztazích Čechů k Srbům nic nemění.

Byl jsem rád, když mi řekl, že si nesmírně váží toho, že jsem jediný prezident, který něco takového udělal. Netušil jsem však, že se budu také muset stydět.