Ano, uzbecký zemní plyn se prodává Gaspromu, jak jsem napsal, který ten plyn prodává do Evropy. To bylo pravda i předtím, než EU v říjnu 2005 uvalila cílené sankce na Uzbekistán, bylo to pravda i poté, co uvalili cílené sankce proti Taškentu, a bylo to pravda i poté, co EU suspendovala zákaz vydávání víz pro vedoucí představitele uzbeckého režimu. Sankce EU se nikdy nerovnaly hospodářskému bojkotu (kromě zákazu prodeje zbraní uzbeckému režimu); byly to zaměřené sankce proti vedoucím představitelům režimu (jako zákaz víz). Dialog o lidských právech mezi EU a Uzbekistánem se odehrával a to také nezastavilo vývoz uzbeckého plynu prostřednictvím Gaspromu.

Gasprom nemá žádný plynovod, vedoucí do Číny, takže představa, že by Uzbekistán či Gasprom mohli přejít k jiným zákazníkům, je prostě nerealistická. To je charakteristickým rysem plynovodů: vytvářejí vzájemnou závislost mezi prodejcem a kupcem a ani jeden z nich ji nemůže lehce změnit, aniž by to nestálo obrovské množství peněz na infrastruktuře. Pozor, u ropy je situace jiná, tam mají prodejci i kupci celou řadu možností, vzhledem k tomu, že cisternové lodi se dají přesměrovat lehčeji než plynovody.

Kotrba také píše o "světové ceně" zemního plynu, jenže, právě v důsledku absence této flexibility zemní plyn nemá "světovou cenu", ale celou řadu cen, které jsou v jednotlivých případech důsledkem individuálních dohod mezi jedním prodejcem a jedním kupcem. Zase, u ropy je to jiné, tam může každý kupovat a prodávat barely ropy na mezinárodním trhu komodit.

Šanghajská skupina, o níž píše Kotrba, nehraje dosud vlastně roli v ničem. Její vedoucí představitelé se nedohodli dosud o spolupráci na ničem ani na té nejpovrchnější úrovni kromě toho, že občas uspořádají vrcholnou schůzku a dívají se při tom před mezinárodními televizními kamerami, jak pár vojáků skáče z vrtulníků. Nezdá se mi, že je v tomto kontextu vůbec potřebné o Šanghajské organizaci spolupráce hovořit.

Jak se zdá, Kotrba je přesvědčen, že sankce EU proti Uzbekistánu si vynutily Spojené státy. Spojené státy však žádné sankce proti Uzbekistánu po masakru v Andižanu nezavedly a teď taky používají německou vojenskou základnu v Uzbekistánu. Těžko jsou tedy velkými obhájci lidských práv.

A závěrem, argumentem ohledně lidských práv, jemuž Kotrba, jak se zdá, nerozumí, je, že nejde jenom o to mít sympatie pro lidi, na které střílí ozbrojenci odporného systému, který s nimi zachází hůř než s dobytkem - ať jde o Andižan r. 2005 anebo o Prahu r. 1968. Jde o stabilitu v regionu. Střednědobá a dlouhodobá stabilita nevzniká v důsledku existence režimů, jako je Uzbekistán, protože ten režim je tak brutální, že lidé proti němu povstanou, a udělají to násilím, protože nebudou mít jinou možnost. (Tak, jak se to už i stalo.) Pokud nám opravdu jde o udržení zásob plynu pro Evropu, což se zdá být základem Kotrbovy argumentace, pak bychom měli být silně znepokojeni, že tento režim vytváří v nejlidnatějším státě střední Asie podmínky pro rozkvět extremistického násílí.

Snažil jsem se vysvětlit, že přesvědčení Německa, že v Uzbekistánu je jaksi víc zemního plynu, anebo je možno se s Taškentem o exportu většího množství plynu dohodnout, nemá základ v žádných faktech, a ani si to nemyslí průmysl. Plyn, který se vyváží z Uzbekistánu do Gaspromu a z Gaspromu do Evropy, je do Evropy dopravován stejně. Uzbekistán nemůže lehce změnit zákazníky a poukazování na lidská práva a regionální bezpečnost nepovede k tomu, že by Evropa přišla o dodávky plynu, kromě toho ten plyn Evropě dodává Gasprom, ne Taškent. EU nemusí lézt uzbeckému diktátoru kamsi jen proto, aby dostávala plyn, který dnes dostává stejně. A podporovat režim, jehož brutalita destabilizuje region, a tedy v konečném důsledku ohrožuje dodávky plynu do Evropy, je pošetilou politikou z všech úhlů pohledu.