Píše přímo o tom, že italští vědci jsou otroci pod kuratelou starých akademiků a že peníze se nerozdělují na základě mezinárodních standardů. Zde je krátká citace:

"By applying international rules of peer review and evaluating grants applications only on the basis of merit, looking at curricula and objectives, comparing lists of publications (BC: podle biblické moudrosti: kdo má, tomu bude přidáno, kdo nemá, tomu bude vzato - Češi často myslí naopak a vidí v podpoře neschopných vědců rys spravedlnosti) and evaluating results, we will provide opportunities for Italy's scientists, thereby promoting the country's intellectual, cultural and economic growth."

Podle mého názoru vysoká produktivita, otevřenost a flexibilita vědy je klíčovou otázkou národního rozvoje každé moderní země, a tak důležitým úkolem pro politiky.

Kéž bychom měli i my senátory, píšící do Nature, kteří by dokázali do zmatených českých debat o financování vědy vnést nového ducha a nastavit systém jednoduše a jasně na desítky let dopředu. Mnoho českých vědců by patrně přišlo o práci, ale rozvoj národa je důležitější než stále předstírat, že bezmyšlenková rutina je vědou.

Velmi důležité je také prolomit titulomanskou mentalitu. Akademický titul opravdu neznamená vůbec nic takového, podle čeho poznáte, že člověk je dobrý vědec.

Výborní vědci je zpravidla vůbec neužívají a profesoři z Harvardu či Caltechu se podepisují Dan (Daniel) nebo Ray (Raymond). Zapomeňme na tituly a akademické funkce a postavení, to věda není. Učit na univerzitě by měl ten, kdo je dobrý vědec, nikoli ten, kdo má jen titul prof., doc. nebo nějaký jiný.