Ještě v roce 1941 jich bylo více než deset tisíc, v dubnu 1945 však k jeho 56. narozeninám mu gratulovalo méně než stovka osob. Pochopitelně, že kromě výjimek je Hitler nikdy nečetl a s jejich obsahem se nejprve seznamoval jeho osobní sekretář Rudolf Hess a po roce 1933, kdy se stal zástupcem Hitlera, Albert Bormann, bratr smutně proslulého říšského vedoucího Martina. Ti z nich pro svého šéfa připravili výtahy z došlé korespondence nebo osobně jej informovali o jejich obsahu vyjadřujícím "mínění lidu". Většina těchto dopisů byla až dosud neznámá, protože byly po desítky let skryty v moskevských státních archivech, kam byly dodány v roce 1945 pracovníky zvláštní komise Rudé armády pro trofejní materiály. Pořadače s poštou pro Hitlera byly pak umístěny do zvláštního archivu, kterou mohl německý historik Henrik Eberle po více než šedesáti letech zveřejnit po prvé v knize "Briefe an Hitler - Dopisy Hitlerovi" s podtitulem "Národ píše svému Vůdci". Dopisy byly uváděny slovy jako "Můj Vůdče", "Velmi vážený pane říšský kancléři", "Vysocectěný pane Hitlere" nebo "Milovaný Vůdče". Oslovení "Milý Adolfe" obsahují pouze dopisy jeho sestry Angely Raubalové. Později pak soukmenovci používali titul "Můj Vůdče" a ostatní "Velmi ctěný Vůdce a říšský kancléři". Přesto však dopisy, které docházely do soukromé kanceláře Hitlera, nebyly formální. Jednalo se o blahopřání, žádosti, dobře míněné návrhy nebo rozhořčené protesty. Na jeho adresu docházely dopisy od učitelů a žáků, jeptišek a kněží, nezaměstnaných a komerčních radů, admirálů a prostých SA-mannů.

Láskyplné dopisy byly Hitlerovi nepříjemné, stejně tak odmítal různá hudební věnování, jakož zobrazování v sádrových napodobeninách nebo věnování cigaret po něm pojmenovaných. Toto konstatování vyplývá ze zpracování tisíců dopisů jeho osobní kanceláři, které prozkoumal Eberle jako autentický dokument o německé mentalitě. Poprvé byly systematicky zhodnoceny a kompletovány jako materiály pro psychology, historiky a pedagogy. Přísahy věrnosti, žádosti o pomoc nejen z Německa, ukazují barometr ovzduší v zemi mezi léty 1925 až 1945, tedy v období úspěchu až nastávající porážky. Autor knihy je historicky zařazuje, takže podávají po prvé tak široký přehled o tom, jak německý národ viděl Hitlera, který by podle sociálního historika Hans-Ulricha Wehlera v zimě 1938 až létě 1940 i pod mezinárodním dohledem obdržel 95 procent hlasů voličstva. Jeho odpůrci seděli ve věznicích nebo koncentračních táborech a spolu s emigranty, kterým se podařilo opustit Německo, znali skutečnou podstatu nacistické diktatury. Jejich varovné hlasy neměly v zemi odezvu, protože se s nimi veřejnost nemohla seznámit. Naopak Hitler, poté co se stal 30. ledna 1933 říšským kancléřem, razantním způsobem převzal moc.

Již prvý den jeho SA organizovala velkolepý pochodňový průvod a ačkoliv jeho vláda byla vytvořena převážně z konzervativních ministrů, od samého začátku nenechal Hitler nikoho na pochybách, že je Vůdce, který stanovuje její politiku. Jeho následná hektická aktivita doprovázená gigantickými shromážděními, na kterých sliboval konec nezaměstnanosti a vzestup celého národa, vyvolala záplavu dopisů, takže svou kancelář musel doplnit dalšími pracovníky. Odezvu zaznamenala i skutečnost, že dodatkem k národní hymně "Německo nade všechno !", byla zavedena stranická hymna "Horst-Wessel-Lied", kterou údajně měl složit tento pasák, který zahynul jako SA-mann v jedné sálové rvačce.

Vedoucí nacistických žen Käte-Ilse von Korn, rozená von Hohenau, poslala Hitlerovi dopis s návrhem na nový text této písně, ve kterém vyjádřila své hluboké politování nad tím, že se dozvěděla, že se nesmí měnit. Albert Bormann ji v dopise 19. června 1933 rozhodně odpověděl, aby odstoupila od tohoto požadavku. Absurdní Hitlerův kult se týkal i žádostí, aby převzal kmotrovství nad novorozenými. Jistý strážný z koncentračního tábora Oranienburgu tak žádal pro svého prvorozeného syna "silného chlapce, který bude v budoucnosti SA-mannem". Byl však odmítnut s tím, že Vůdce pro nárůst žádostí o kmotrovství jej převezme pouze v případě narození sedmého syna nebo devátého žijícího dítěte.

Hoteliér Ernst Selback zaslal Hitlerovi housle s 245 kusy hákových křížů ze sloní kosti s prosbou, aby mohl svému Vůdci na ně zahrát. Hitler mu zaslal dopis s poděkováním, ale na přehrání jej nepozval. Holičský mistr Rudolf Kempe, který požádal o možnost ostříhání diktátora, odpověď neobdržel . Zato zamítavou odpověď obdržela jistá dáma, která zaslala kapesníčky s portrétem Hitlera s tím, že je to nežádoucí. Lépe dopadl Oberscharführer SA Ernst Feit, který požádal Hitlera o půjčku ve výši 3000 říšských marek. Peníze sice od něho neobdržel , byl však odkázán na pomoc místní spořitelny.

Hitlerovi byly adresovány však i dopisy odrážející zejména antižidovskou politiku nacistů. Artista Rudolf Jaenicke z Berlína, člen NSDAP od roku 1932, zjistil, že jedna z jeho babiček byla židovka. V dopise zaslaném Hitlerovi žádá o radu, co má vlastně dělat a musí-li proto vystoupit ze strany. Byl odkázán, aby svou věc si vyřídil s místní organizací, která "mu možná pomůže". Heinrich Herz, židovský řemeslník z Hambornu, si stěžoval proti teroru SA říšskému kancléři , že "jako blesk z nebe se přehnala bouře kolem něho. Ztratil všechny zákazníky a žádný úřad, obec nebo privátní osoba si u něho nezadala žádnou práci. Pane vážený říšský kancléři, řekněte slovo, které by umožnilo moje životní perspektivy. Já vám za to budu tisíckrát a tisíckrát děkovat". Odpověď však žádná nedošla, protože dopis byl založen do aktů. Jaký byl další osud pana Herze, kniha neobsahuje, ale co se stalo s jeho spoluvěřícími, je bohužel až velmi dobře známo. Do konce války nacisté jich povraždili více jak šest milionů.

Ačkoliv Hitler tvrdil, že "židovské umění nikdy neexistovalo" , byla v moskevských archivech ještě kromě dopisů nalezena další sbírka z Hitlerovy pozůstalosti, zabavena Rudou armádou. Teprve loňského roku byla zveřejněna v časopise "Der Spiegel" informace o Hitlerově sbírce gramofonových desek, nalezených v jeho kancléřství. Řada nahrávek pochází od známých židovských interpretů, kterým, pokud by včas neopustili Německo, hrozila smrt ve vyhlazovacích táborech. Většinu z nich tvoří nahrávky Beethovenovy, Brucknerovy a zejména Wagnerovy, které měl Hitler ve zvláštní oblibě. Mezi stovkou desek jsou i ruští skladatelé Čajkovskij, Borodin, Rachmaninov a Musorgskij.

Za nejpřekvapivější nález označují historici nahrávku Čajkovského koncertu pro housle v podání Bronislawa Hubermana. Šlo o polského Žida, který byl nacisty prohlášen za "nepřítele Říše". Ruský historik Lew Bezymenskij, který je jako důstojník přivezl do Moskvy, se rozhodl na žádost své dcery seznámit s tím světovou veřejnost. Ani šedesát let po válce nemůžeme tedy vyloučit další překvapení, a to nejen z moskevských archivů, jak se nedávno ukázalo při informacích o synu Hitlera údajně narozeného v Anglii.