Má cenu pokračovat? Snad jen, že v Las Vegas si Lévy všímá nejen puritánské odměřenosti striptérek, ale na mnoha stranách své knihy velice barvitě líčí i podmínky v oněch bordelech (a věznicích, hornických koloniích) USA. Opravdu je cosi až bláznivého ve schopnosti autorky posoudit celou knihu na základě pár (jednoho?) článků. Netušil jsem, že k tomu stačí místo auta s řidičem stopnout kamión.

Nevím do jaké míry autorka zná intelektuální klima ve Francii. Případná existence antiamerikanismu je ryze interní záležitostí místní intelektuální scény, i přesto že anti-amerikanisté budou argumentovat mezinárodními reáliemi. Pokud ji zná, nevím, proč nezmiňuje mezi "francouzskými přáteli USA" především Raymonda Arona -- ale ano uznávám, že tento argument je nekorektní. Je příliš mnoho autorů a je třeba udělat selekci. Marně však dumám, nad posledními šesti stránkami Lévyho knihy, tedy jeho výběrovým slovníčkem jmen, jak si může být autorka jista, že Lévy někoho opominul neprávem?

Myslím si totiž, že Bernard-Henri Lévy poměrně přesně ví, o čem píše, pokud píše o francouzském antiamerikanismu, když cituje Sartra a jeho výrok "Amerika má vzteklinu". Je hezké, že Ridvanová cítí potřebu doplnit jeho zřejmě neúplné vzdělání poznámkou "Pan BHV si zároveň zřejmě neuvědomuje řadu historických událostí, kterými americko-francouzské vztahy prošly." Absolvent l'École normale supérieure, kterého učil Jacques Derrida a Louis Althusser, toto zajisté potřebuje jako sůl.

Samozřejmě,USA by mohly mít více konzistentní zahraniční politiku, neřízenou krátkodobými volebními cykly. Trvající hospodářská blokáda Kuby stojí jen na snaze získat těch pár důležitých hlasů floridských volitelů v prezidentských volbách, protidrogová politika je možná příliš tvrdá a příliš pokrytecká. O tom všem píše Fareed Zakaria ve The Future of Freedom. Ale právě Lévy píše o "rakovině chudoby" v amerických městech, stejně jako o plně integrujících se muslimech, kteří se vzhlédli v židovském úspěchu v USA, o tom, jak si nechal vysvětlit americký systém sociálních podpor, aby musel přiznat, že nakonec USA vydávají na sociální sektor přibližně ten samý díl HDP. Pouze podíl soukromých zdrojů je vyšší. A nakonec v souvislosti s rozhovory s americkými neokonzervativci říká na adresu evropské politiky: kdy jsme slyšeli, aby se v naší diskusi aktivní politikové dovolávali Platóna?

Jenže namísto "pana Lévyho" (hergot, to zní jak od Paroubka), který, v té nejlepší francouzské intelektuální tradici, cituje až přespříliš na můj vkus (ale vždy je jasné koho), se Ridvanové líbí The Face of War, v podstatě hloupoučký manipulativní "film", kde jsou fakta nahrazena poetickou montáží a celé je to podbarveno tou nejprofláknutější klasickou hudbou... Co když právě tento film je oním americkým obávaným kýčem, který semele páté přes deváté -- a nebo jsou všechny ty deformované děti prokazatelně poškozeny americkými střelami z ochuzeného uranu? Není zásadou slušné žurnalistiky uvádět přesné zdroje, tam kde je to možné? Zlo začíná tam, kde mrtví nemají právo na identitu, kdy je jim upřen právě jejich individuální příběh a stanou se statistikou, barevnými skvrnami v kýčovitých dokumentech s pitomě vybranou muzikou.