Komedie masopustní, aneb ať si to každý přebere jak chce

7. 1. 2008 / Karel Dolejší

Ne že by snad existovaly hmatatelné důvody pohlížet na problémy, k nimž samopohyb západní industriální civilizace na plné obrátky směřuje -- podle některých prognóz by je americká finanční krize při nezměněné politice tamních bank mohla eskalovat již během pouhých dvou měsíců -- avšak optimismus je nám přesto (každému zvlášť ) ukládán ve formě normativního požadavku zbytkově soukromé business culture. Pokud otevřeně projevíme nevíru ve světlé zítřky, riskujeme rovnou obvinění z nedostatku sebedůvěry či flexibility. A přesto: Individuální coping nemá s otázkou, kam směřuje sociální makrostruktura v měřítku desetiletí a staletí, zhola nic společného -- a tvrdit opak je jedním z vůbec nejsprostších projevů cenzury. "Poteris in inferiora quae sunt bruta degenerare; poteris in superiora quae sunt divina ex tui nimi sententia regenerari" -- ruku na srdce: Kdo z těch, kteří po nás kvůli vlastnímu pohodlí při vstupu do salonu požadují optimistický převlek, opravdu bere vážně tuto Picovu větu? A odkud že by mělo přijít ono "regenerari"?

Snad jediný společensky uznaný způsob, jak se dnes od povinného optimismu distancovat, představují paranoidní teorie spiknutí, na jejichž počátku stojí jednoznačné oddělení dobrého "My" od špatného "Oni". Ve skutečnosti však ani já, ani kdokoliv jiný, kdo v tuto chvíli spotřebovává elektrickou energii z neobnovitelných zdrojů, nemáme právo řadit se takto manichejsky mezi nevinné. Politik, který by voličům jako Churchill sliboval krev, pot a slzy, by dnes skončil ještě dříve, než by měl vůbec příležitost zastávat sebenepatrnější veřejnou funkci. Moralistní distance od "špatných nahoře" ve jménu falešné čistotnosti je za těchto okolností pokryteckým alibismem snad ještě odpornějším než oficiálně předepsaný úsměv číslo čtyři.

Ale zpět k povinnému optimismu: Představme si muže po padesátce, který nedokáže svou budoucnost vidět jinak než jako nepřetržitý růst a stupňování. (Západní společnosti nedávají svým členům šanci legitimně si stanovit meze aspirací, aniž by se člověk automaticky zařadil mezi "málo ambiciózní", po nichž nic není.) Dejme tomu tedy, že náš padesátník základní požadavek "mířit vysoko" nikterak nešvejkuje a po všech stránkách usiluje posouvat hranice stále dál a dál, ať to stojí, co to stojí. Považuje tedy například za povinnost otročit Viagře častěji a intenzivněji, než když ve věku sotva polovičním doopravdy robotoval Venuši. Syntetická říje jej tak v lepším případě postupně přivede do dluhů, v případě horším náš rádoby VIP po infarktu skončí na JIP...

Řeči o ideologických vlivech na individuální životní orientace nikdo neposlouchá rád -- nikdo si přece nechce myslet, že byl ve svém naprosto originálním výběru nějak omezen. Nechuť však není argument. Na tomto místě ovšem nebudu podrobně zkoumat, kterak se současníkům dostává pod kůži důvěra v nekonečné pokračování seriálu (podobně, jako lidem poválečné postimperiální Evropy přesvědčení o neodstranitelné lidské konečnosti).

Nehledě na nabubřelost dnešního (post)industrialismu idea nekonečného pokroku v mezích zákona není ničím jiným než zesvětštěním křesťanské tradice -- zbanalizovanou nadějí na vykoupení. Avšak navzdory břemenu, které nám kultura ukládá, naše životy, stejně jako po celá staletí předtím, nadále ovládají biologické cykly vzestupu, kulminace a sestupu. V oboru organického růstu se samozřejmě ani nic jiného čekat nedá; a je pouze vžitou iluzí, že civilizace od nástupu parního stroje v 19. století využívá jakési nové, do té doby neznámé a v principu prý nevyčerpatelné telurické síly. Fosilní zdroje -- uhlí, ropa a plyn -- představují také jen pozůstatky minulého života, ze kterých jsme poměrně dlouho směli čerpat a ještě nějaký čas v tom zřejmě budeme pokračovat. Díky dodatečnému energetickému příjmu se dočasně podařilo odstranit řadu omezení, která byla po tisíciletí považována za nezměnitelnou součást lidského údělu. Vyčerpávání zásob fosilních surovin však již nyní těžce postihuje nejchudší na světovém Jihu, když každé zdražení ropy o 10 dolarů snižuje HDP tamních ekonomik o 1,5%; bude ale mít brzy řadu negativních důsledků i v zemích vyspělých, kde většina obyvatelstva nemusí zápasit o holé přežití. Týká se to například postupné degradace dostupné lékařské péče.

Možná, že se proroci ropného zlomu mýlí ve věci stanovení bodu, kdy polovina exitujících zásob bude vyčerpána; zcela jistě se však nemýlí v základním předpokladu, že zásoby ropy jsou konečné a k jejich vytěžení dojde stejně jistě jako k poklesu hormonální hladiny výše zmíněného padesátníka. Veškerá snaha "žít jako dosud" -- protože si prostě nepřipustíme, že to už nejde -- pak namísto vědomé kultivace akmé povede k zrychlenému ničení podstaty a k žití na dluh. Ale co to píšu: Budoucí čas přece vůbec není namístě.

Harvardský profesor Niall Ferguson ve svém novoročním komentáři pro Financial Times zvolil poněkud provokující přístup, když pilíř poptávky v současné globální ekonomice -- USA -- přirovnal k osmanskému impériu v 70. letech 19. století. Anglosaskému čtenáři musel samozřejmě obsáhle vysvětlit, na jakém základě tyto dva případy extrémně zadlužených ekonomik srovnává; Češi ovšem znají pojem "turecké hospodářství" velmi dobře a netřeba jim říkat o mnoho více. Takže shrnuji co nejstručněji: Budoucí historikové se na toto desetiletí budou dívat jako na bod obratu, v němž impérium, které přecenilo své možnosti, řeší vnější zadluženost rozprodejem vlastních zdrojů zisku. Investoři ze Středního Východu a východní Asie například od září 2007 koupili velké americké banky Bear Stearns, Citigroup, Morgan Stanley a Merrill Lynch. Avšak zadlužená impéria dříve či později musejí udělat mnohem více než jen odevzdat věřitelům zdroje zisku.

Spojené státy čelí kromě rostoucího veřejného i soukromého zadlužení a válce v Iráku také rekordní ceně ropy a krizi v automobilovém průmyslu. Pokud se nestane něco naprosto neočekávaného, jejich budoucnost -- a s ní ovšem i budoucnost celé globální ekonomiky, na prvním místě však odbytových možností čínského zboží -- je opravdu neveselá.

Máte své pochybnosti o tom, odkud lidé jako Ferguson vůbec berou právo strašit podobnými předpovědmi? Dodnes vlastně existuje jediná přesně formulovaná námitka proti historickému prognózování: Karl Raimund Popper se kdysi před Marxem coby kantovec utekl k nekonečnu situovanému do sféry lidského ducha. Dějiny prý ukazují, že na jejich chod měly zásadní vliv vědecké objevy; ty se však na rozdíl od přírodního dění prognózovat nedají. Proto jsou prý pokusy o "historická proroctví" odsouzeny k neúspěchu.

Popperův argument má nejméně tři slabiny, všechny velmi závažné. První spočívá v přehánění jistoty, s jakou ti, kdo prognózují, své předpovědi pronášejí. Jednou z možností je předpověď s výhradou "ceteris paribus" (za jinak stejných podmínek), která neříká nic jiného než toto: "Pokud na zbývajících 500 metrech nezměníte směr jízdy, za 20 sekund narazíte do sloupu". S přibývajícím časem se náhlá a současně dostatečná změna směru stává stále obtížnější a proto málo pravděpodobná.

Druhou slabinu představuje příliš krátké spojení mezi vědeckým objevem a radikální společenskou změnou v důsledku zavedení revoluční technologie. Objev, ba dokonce i hotová technologická aplikace, totiž nemohou otevřít nové možnosti rozvoje, pokud nefungují jako stavidlo, které společnost zaplaví novým druhem energie. Za takový zlom se všeobecně považuje zavedení parního stroje v 19. a elektřiny ve 20. století. Tvrzení o "třetí vlně" v důsledku informačních technologií, které se objevovalo v 90. letech, už poněkud vyvětralo, neboť se ukazuje, že omezení věku páry a elektřiny fungují i nadále. V této souvislosti poslední - a nejvážnější -- Popperův omyl je třeba vidět ve skutečnosti, že na nepředvídatelné vědecké objevy se prostě nedá spoléhat jako na prozřetelnost. Je samozřejmě možné až do posledka chovat víru, že v čase zbývajícím do nástupu akutní krize dojde k naprosto převratné změně v úrovni našeho porozumění světu; bohužel je však dost málo pravděpodobné, že se to stane právě nyní, a ještě méně pravděpodobné, že právě to by nás zachránilo.

Ale abych nezůstal u kritiky: V období nedostatku, které představuje budoucnost příštích generací, bude mít Evropa, jíž jsme součástí, v zásadě tři možnosti, jak zajistit nezbytné energetické zdroje. První představuje návrat k tradičnímu imperialismu, který nefungující trh s nedostatkovými komoditami nahrazoval mimoekonomickým přinucením. Ani mnohem vojensky silnějším Američanům se to ale už nedaří. Druhou je přivinutí k "mocnému dubisku" energetické velmoci na východě, které by sebou zákonitě přineslo vážné omezení suverenity v podobě jakési finlandizace. Konečně třetí možnost představuje spoléhání na vlastní zdroje, jinak řečeno radikální energetické úspory. Domyšleno do důsledků, znamenalo by to například minimalizaci dodatečných fosilních vstupů pro některé sektory hospodářství. Čistě orientačně: Američtí experti odhadují, že substituce fosilní energie v zemědělství dostupnou obnovitelnou a svalovou energií by znamenala, že místo současných dvou procent obyvatelstva USA by se farmaření opět muselo věnovat nějakých 17 -- 33% populace!

Touto pro chronické vysedávače za klávesnicí jistě málo povzbudivou vyhlídkou se se čtenáři Britských listů prozatím loučím. A dodatečně se ještě omlouvám všem, komu jsem novoroční radovánky zkazil odesláním málo optimistického linku na neobvyklou úpravu filmového zpracování novely Ambrose Bierce. Myslel jsem to ale vážně. Smrtelně.