Pokud jde o onu ústavní stížnost, nemá samotná úvah o tom, zda minulý režim byl nebo nebyl po celou dobu své existence totalitní, žádný smysl. O tom Ústavní soud přece rozhodně rozhodovat nebude, neboť uvedení termínu "totalitní" v názvu zákona sice může být posuzováno za chybu, ale rozhodně ne za skutečnost, ve které by bylo možné spatřovat porušení ústavního práva, když právě jen o ústavním právu, resp. o jeho porušení může Ústavní soud rozhodovat. Poslanci podávající stížnost Ústavnímu soudu mají pochybnost o něčem zcela jiném, totiž o tom, zda zákonem zřízení Ústavu není dotčeno právo zaručené čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, totiž to, že " Svoboda vědeckého bádání je zaručena". Bez dlouhého vysvětlování důvodů, které k těmto pochybnostem vedou, stačí položit několik v celku jednoduchých otázek: má-li totiž Ústav jedině a pouze, jak píše O. Neff, "vědecky zkoumat totalitní režimy", protože "se bude se moci na práci soustředit coby specializovaná instituce", pak k čemu taková vědecká specializovaná instituce potřebuje vedení, které je voleno výsostně politickým orgánem, totiž Parlamentem? K čemu vědecká instituce potřebuje Senátem volené představitele, navíc představitele, mezi něž nebyl "volen" žádný z kandidátu navržený opozicí? Oč svobodněji bude tento Ústav (s takto dosazeným vedením) pracovat a bádat, než např. Ústav soudobých dějin Akademie věd? A není již sama skutečnost, že jsou do čela instituce, mající zkoumat dějiny, postaveni byť úctyhodné osobnosti, přece jen osobnosti politiky volené, zpochybněním tvrzení O. Neffa ve zmíněném článku, že "žádná oficiální verse dějin v demokratické společnosti vzniknout nemůže"? Nebude možno za takovou prohlásit to, co budou garantovat, alespoň svojí přítomností, představitelé volení jednou z komor Parlamentu ČR? A uvážíme-li, že do čela "vědecké" části Ústavu byl dosazen nikoliv nezávislý vědec, jak by v případě skutečně vědecké instituce bylo jistě možné právem očekávat, ale exponent politické strany a pracovník Langrova ministerstva vnitra (!!!), je k pochybnostem, a to i ústavním, důvodů více, než dost.

ČSSD rozhodně se neobává toho, aby opravdové a vědecké zkoumání "nevyneslo na světlo nežádoucí skutečnosti", jak se domnívá O. Neff. Máme však nikoliv neodůvodněné obavy ze selektivních, účelově zkreslených "informací", které mohou být veřejnosti předkládány jako ověřené pravdy, stejně tak, jako se to stalo v případ tzv. Kubiceho zprávy, která v tomto smyslu zůstává varujícím mementem. A za kterou stály a stojí stejné politické síly, která nám vnutily -- za stejným účelem? -- tzv. Ústav pro zkoumání totalitních režimů. Neboť, jak řekl v neděli TV Prima předseda poslaneckého klubu ODS pan Tluchoř, lidé mají právo dozvědět se co je v archivech politické policie minulého režimu -- to jistě --, ale stejně tak měli a mají právo na pravdivé informace z policejních vyšetřování a zjištění. A jakou "pravdu" jim ukázala nejen zpráva plk. Kubiceho, ale i dosud ne zcela objasněná televizní reportáž o snaze ČSSD o jeho zavraždění, vysílaná krátce před volbami ? Opravdu je se čeho obávat!

A pokud jde o ztrátu nebo snahu o vytěsnění historické paměti? O to, že minulý komunistický režim byl totalitním režimem po celou dobu své existence není a nemůže být pochyb. Nepodsouvejte nám to, co si naprostá většina z nás nemyslí ani neobhajuje! Ale to přece neznamená, že bychom nevěděli, že tato totalita se v různých obdobích těch dlouhých čtyřiceti let neprojevovala stejně, a že ji také občané ne vždy stejně destruktivně pociťovali. Jinak se žilo v r. 1950, jinak v r. 1960 a jinak v r. 1970 a 1980. Prohlásit že minulý režim "byl zločinný bez jediného dne přestávky", může být, potlačíme-li rozum ve prospěch emocí, do jisté míry jistě pravda, ale sotva tím vysvětlíme, že počátkem šedesátých let vycházelo možná více kulturních časopisů než dnes, že existovala obecně ve světě uznávaná "nová vlna" českého filmu, že jsme četli Seiferta, viděli Hrubínovu Srpnovou neděli, atd. atd. Že tyto jevy existovaly namnoze "navzdory režimu", jak píše O. Neff, se jistě blíží pravdě, ale tím spíše je to dokladem a nikoliv popřením toho, že ona totalita byla v různých časech různá a že v různých časech se někdy více a někdy méně podobala tomu, co si obyčejný člověk pod sloven "totalita" představuje.

Nerad bych se však v souvislosti s hodnocením minulých let dožil ještě většího vymývání mozků ve prospěch okamžitých politických cílů, než je tomu dnes. Četl jsem v těchto dnech na internetovém serveru ostranky.cz příkré hodnocení komunistického režimu ve srovnání s režimem, který zde byl za nacistické okupace a dočetl jsem se, že "hodnotit v souvislosti s běžným životem protektorát jako nepřetržitou totalitu není úplně na místě. Němci se sice dopouštěli excesů (sic!), ale ty se občanů loajálních k Říši nedotýkaly. V jistém ohledu byl dokonce pořádek větší, než za 1. republiky. Kdo dodržoval zákony....mohl žít za Hitlera docela spokojeně". Ale to nenapsal člověk, který by chtěl vychvalovat nacistický režim! On tato tvrzení uvádí proto, aby nás přesvědčil o tom, že za komunistů to bylo daleko horší, než za Němců, že obyčejní lidé na tom byli v minulých čtyřiceti letech mnohem hůře. Takto si představujeme vyrovnání se s minulostí? Naprostým vymazáním historické paměti národa?

Souhlasím s O. Neffem, že idealizace totality je "stejně zavrženíhodná, jako osvětimská lež", ale obvinit prezidentské kandidáty (oba !) z toho, že "jsou ochotni znásilnit dějiny, jen aby jeden na Hradě zůstal a druhý aby se tam dostal pomocí komunistických poslanců a senátorů", a to jen proto, že oba zcela realisticky a zcela v souladu s hodnotami liberální demokracií uznávají, že KSČM je legální politická strana, jejíž poslanci a senátoři byli zvoleni ve svobodných volbách, není ani spravedlivé, ani moudré. Takovéto přehánění a "lámání" reálné životní zkušenosti u naprosté většiny lidí vede k tomu, že se nakonec může stát obecným povědomím, že kdo dodržoval zákony, mohl si za Husáka žít docela spokojeně!