Pracuji jako lékař na největším anesteziologicko-resuscitačním oddělení v naší republice, kde jsou léčeni pacienti s nejtěžšími onemocněními, tedy na často hraně života a smrti. Třetina našich pacientů umírá. Předávat příbuzným těch, které opustil jejich blízký, spolu se zdrcujícími zprávami fakturu za (neúspěšnou) léčbu je nepříjemné. Téměř nikdo z našich pacientů, vzhledem k tíži svého stavu, není schopen vyjádřit poučený souhlas s hospitalizací, a tedy placením poplatků. Máme na to vůbec právo? Ale zvykneme si.

U některých našich nemocných (typicky obětem dopravních úrazů nebo mladým pacientům s prasklou výdutí mozkové tepny) dojde "jen" ke smrti mozku, a zbytek těla je předán pro transplantační účely, aby zachránil další životy. Paří k nejtěžším chvílím v naší práci sdělovat příbuzným (typicky rodičům), že od jisté chvíle je již jejich nejbližší po smrti, jen přístroje udržují zbytek těla v chodu. Jenom vypadá, že spí. Příbuzní se loučí u lůžka. Sestřička se zachová jako profesionál intenzivní péče, podává příbuzným židle. Za rohem se rozbrečí ale každá. Pak poslední pohlazení po ruce, odvádíme příbuzné stranou, těžko hledáme slova útěchy. Chtěl bych se zeptat pana Cikrta a Julínka, hrozí mi taky pokuta pojišťovny, když dám raději 180 Kč za hospitalizaci takovéhleho pacienta ze svého?