Bénazír Bhutto se k moci dostala poprvé v roce 1988 ve volbách po smrti generála Zii, který v roce 1979 nechal popravit jejího otce, Zulfikara Ali Bhutto, jehož jméno si ponechala i po svém sňatku s Asifem Ali Zardarim pocházejícím ze středně mocného klanu. Jejich sňatek dohodla její matka a byl uzavřen v prosinci 1987.

Jakkoli nepatřičně může na stránkách genderově senzitivního serveru působit uvádění článku o političce zmíněním jejích mužských příbuzných, má to svůj důvod.

Pákistán nepředstavuje extrémně konzervativní zemi v područí náboženské elity, nicméně i v něm hrají zásadní roli tradice. Bénazír Bhutto by prakticky nemohla být zvolena jako svobodná žena. Její otec, zakladatel Pákistánské lidové strany, hrál v její politické kariéře zásadní roli až do její smrti. Podle řady zahraničních komentářů (např. z New York Times z doby jejího prvního zvolení nebo z předvčerejška ), byla zvolena především pro jméno své rodiny a její politickou tradici, svou roli samozřejmě sehrálo i přímé působení jejího otce, který ji od útlého věku do politiky zasvěcoval.

Její vztah k otci může působit až nezdravým dojmem, neboť se opakovaně objevují narážky B. Bhutto na svou politickou kariéru jako pomstu za osud, který potkal jejího otce. Její blízcí navíc často poukazovali na její odmítání jakékoliv kritiky jeho osoby, a to i přes odůvodněná obvinění z manipulace voleb, ve kterých byl zvolen.

V tomto světle je proto nutné pohlížet na její význam jako první premiérky muslimské země. Zjednodušování glorifikující ji jako symbol hodnotové revoluce muslimské země tyto skutečnosti pomíjí.

Při svém prvním působení v úřadu byla donucena k odstoupení již po dvaceti měsících pro četná obvinění z korupce, stejným způsobem, i když po delší době (1993 - 1996), byla zbavena úřadu i v druhém případě. Její manžel, přezdívaný Pan 10% pro své údajné zapletení v defraudacích, strávil v druhém případě osm let ve vazbě. Obvinění nicméně nebyla zcela prokázána.

V obou svých kampaních Bhutto slibovala kromě jiného i zlepšení situace žen, které přišly o řadu práv během islamistické vlády generála Ziji. Jednat se mělo především o takzvaném zákoně hudood, který se vztahoval na zločiny včetně znásilnění a důkazní břemeno přenášel na ženu pod hrozbou tvrdého trestu. Ačkoliv byl zákon za její vlády přezkoumán a byly navrženy dodatky zejména k této jeho části a části, v níž je krádež trestána amputací ruky (podle zdroje, který si nepřál být jmenován, tento zákon mimo jiné narazil na odpor lékařů provádět tyto amputace), nebyly nikdy přijaty.

Změny se Pákistánky dočkaly až díky zákonu o ochraně žen, který znásilnění vyjmul z náboženstvím řízených zákonů a začlenil jej do občanskoprávní sekce. Tuto změnu ale provedl stávající prezident Mušarraf v roce 2006, nikoli Bénazír Bhutto. V posledním rozhovoru pro časopis Newsweek, který poskytla 12. prosince významné novinářce Lally Weymouth, se k problematice žen prakticky nevyjadřuje. Článek Two leaders, on a collision course se skládá ze dvou rozhovorů – první je s prezidentem Musharrafem. Ten se naopak o ženách a jejich postavení zmiňuje několikrát, ač i v nešťastném sousloví „the people and the women of Pakistan“, tedy lidé a ženy. Jakkoliv jinak celý rozhovor a přístup tohoto politika vzbuzuje na Západě v celku oprávněné obavy, konkrétní kroky, zahrnující i zavedení kvóty pro ženy v pákistánském parlamentu, mu nelze upřít.

Sehrála tedy Bénazír Bhutto pro ženy v muslimském světě vůbec přínosnou roli? Pokud odhlédneme od korupčních skandálů a způsobu politiky, nijak se nelišícího od místního průměru, nelze přehlédnout jednu podstatnou skutečnost. Bénazír Bhutto byla premiérkou. Tímto holým faktem dokázala i v muslimském světě, že žena může vládnout.

Do jaké míry je možné doufat, že jednou to bude umožněno i ženám bez významných mužských příbuzných, záleží na řadě dalších faktorů, často specifických pro danou zemi (Pákistán mimo jiné čelí značným vnitřním rozkolům mezi jednotlivými provinciemi, je v něm několik území, na nichž nemá současná vláda žádný vliv a jsou ovládána islamisty, rozbroje panují i mezi sunity a šiíty, atd.)

Komentátor Mathew Rosenberg, píšící pro Washington Post, hovoří o smíšeném odkazu, který zanechává ženám . Na jedné straně je jistý symbolismus, který otevřel o něco více dveře do politiky místním ženám. Zároveň působila jako svého druhu ideál, a to již díky svému vzdělání (na Harvardu a později v Oxfordu). Nicméně ani představitelky ženských muslimských organizací neopomíjejí poukázat na cestu, kterou se do politiky dostala, ani na způsob, jímž zemi vedla.

Ačkoliv se ze začátku zdálo třeba díky televizním programům o ženských právech, že by mohla být onou ikonou, kterou v ní chtěly a stále chtějí vidět zastánci a zastánkyně ženských práv a emancipace na Západě, realita její vlády byla daleko více v područí tradic jejího klanu i země než zkušeností, které získala během svých západních pobytů.

Nic z výše uvedeného ovšem nemění na odsouzeníhodnosti její vraždy i radikalizace společnosti, která se v současné době – něco přes měsíc před parlamentními volbami – nachází na téměř mrtvém bodě, pokud se týče jejích vyhlídek do budoucnosti.

Autorka je externí redaktorkou Genderové informační a tiskové agentury gitA.