Kořeny problémů dnešních rodin

7. 1. 2008 / Hana Mudrová

Hledání kořenů znamená návrat do minulosti, takže se zastavme na začátku sedmdesátých let. V osmé třídě jsme měly předmět Péče o dítě. Do velikého sešitu jsme si psaly, jak se na příchod dítěte přichystat, co patří do výbavičky, co s sebou do porodnice, jak přebalovat, koupat... Hned na začátku jsme si daly do rámečku, že každé dítě má právo být chtěné a očekávané s láskou a milované takové, jaké je, i se všemi chybami a nedostatky.

Nebyla to fráze, obvyklá v normalizačním povětří, ale základ skutečného učení. Dodneška čerpám z povídání s  učitelkou Skočkovou, která nás protáhla i etickými problémy, které nás čekají. Od líbání mezi dveřmi obchoďáku až po otázky potratů. Jistě je každému jasné, že se dlouho diskutovalo ještě po škole.

Časem jsem si pojmenovala základní divno okolo nás: fabrický přístup společnosti. Už od padesátých let se v porodnicích pracuje odborně, děti se po porodu předají do péče pediatrů, na kojení se vozí v přesně stanovenou dobu. Mateřská dovolená byla nejdřív půlroční, ale matky mohly mít dítě v podnikových jeslích a využívat přestávek na kojení. Velice brzy jim soudružský kolektiv napověděl, že sunar je výživnější, dá se přesněji dávkovat a plnění plánu tím pádem ani vzorná matka nezdržuje.

Na střední škole nám o té době podala svědectví učitelka, stále hrdá na to, jak krásně se jí povedlo naučit holčičku na nočník. Opravdu v půl roce věku uměla sedět a čůrat do nočníku! Dítě mohlo do jeslí, sestry nenadávaly a matka šla do práce. To bylo veliké štěstí, víte?

Nemusíte být pediatry, aby Vás to zarazilo. Čas krocení plínek má být postupný, od roku až do tří je v normě. Půlročnímu dítěti se při delším sezení vyklenují žebra... Samozřejmě tu neprobíráme žádné týrání, maximálně laskavý tlak podle nároků doby.

Rodiče, budující novou společnost, využívali také jeslí týdenních, takže během víkendu měli dítě pro radost, nikoliv starost. Na nemocné děti byly zařízeny nemocnice, kam samozřejmě rodiče nikdo nepouštěl, aby jim děti nerozrušili. Postižené děti, odlišní dospělí a staří patřili za zdi, do ústavů.

Ve třech letech dítě plynule přešlo do mateřské školky, odtud do školy, družiny a jiskřiček. Jiskřičky, čili nácvik pionýrské budoucnosti, byly jednou z mála možností opustit družinu před stanovenou dobou. Z rodinného života děcku po odchodu kolem čtvrté zbývaly zhruba tři hodiny. Do půl šesté, někdy do půl sedmé, bylo vhodné pobíhat kolem paneláku na čerstvém vzduchu. Pokud byly úkoly, venčení se krátilo. Následovala večeře, večerníček, pusu a spát. Do půl osmé ticho v pokoji.

Na střední škole se občas učilo i odpoledne a svaz mládeže se postaral o pár dalších hodin volného času. Rodinné klima nebylo snadné zažít ani o prázdninách. V zimě se totiž dalo poslat dítě na hory, v létě na tábory. Většina dětí měla jen jeden běh, ale některé se doma neohřály, putovaly na tábory dva a mezitím k prarodičům.

Městské děti žily zhruba stejné scénáře. Na výchovu byla škola, na údržbu zdraví doktoři, nemocnice, na problémy pasťák, vězení, na proměnu hochů v muže vojna. Vše pod spolehlivou sítí bdělých očí a záznamů v kádrových materiálech. Věděli jsme, že základy osobních spisů na každého z nás vznikají od šesté třídy.

Kolem sedmdesátého roku se navíc přestávalo s potomky upřímně mluvit. Příliš mnoho lidí ztratilo svou práci, ti ostatní se uzavřeli i ve vlastních rodinách. Povídalo se jen o bezpečných věcech, kutilo se, zahradničilo, chatařilo. A rozvádělo.

Moji vrstevníci zažili velkou vrstvu rozvodů na vlastní kůži. Včetně jevů, které rozvody provázejí dodneška. Ve druhé polovině sedmdesátých let již bylo obecně známo, že se lze partnera po rozvodu zbavit úplně, i když snaživě platí alimenty: Děcka se zapírají, navádějí, popichují.

Noví partneři a manželé se občas nechávali v nové rodině kompletně živit a šatit, protože peníze (i více, než se muselo platit alimentů) ukládali na knížky SVÝM dětem. Pro dobré zdání obstarali někdy dovolenou a kousek zlata jako dárek.

Šířila se časná těhotenství a svatby kvůli těhotenství snoubenky, povolená soudem před 18. rokem věku. Měli jsme prakticky nejmladší nevěsty v Evropě. Dokonce i Mladý svět se snažil tento fenomén postihnout v rozsáhlém článku o dětech, které mají děti. Vyplynulo tu, že náctileté matky si pořizují dítě často úmyslně, jako tvora, který je bude mít bezpodmínečně rád, bude na nich závislý, bude jen jejich. Někdy bylo zplození děcka jednodušší, než přimět rodiče k pořízení psa. Vdávaly se, aby unikly ze své rodiny a byly očividně tak dospělé, jak si myslely, že jsou. Protože babičky pracovaly a nemohly jim dost dobře pomáhat, mladé matky často selhávaly.

Nepsalo se o tom, ale když se mi v polovině osmdesátých let dostaly do ruky Kriminalistické sborníky, šokovalo mne, jak se tu střídaly vraždy novorozenců, zabití malého dítěte matkou (samoživitelky často v afektu), mučení a pohlavní zneužívání dětí.

Rodily se nechtěné děti – o nich zase napsala tehdejší Mladá fronta. V Československu proběhl unikátní výzkum o osudech dětí, které se musely narodit, protože matkám nebyl povolen potrat. I děti, které matky přijaly (chtěly ukončit těhotenství po několika předchozích porodech) a vyrostly v poměrně příznivém prostředí, byly méně úspěšné v životě a partnerství. O dětech odmítaných to platilo tím spíše.

Antikoncepce párů byla složitá. Znám mnoho povzdechů žen, které nesměly „pilulky“, ani jinou formu, muž odmítal partnerku chránit s větou jen mírně obměňovanou: „Zařiď si to jak chceš, dítě nechci a nebude.“ Ženy, dohnané na interrupci, pocity viny a znechucení z nutnosti trpět obracely proti partnerovi a žily vedle partnerů s tajenou nenávistí.

Další unikátní výzkum, o osudech dětí z rozvedených manželství, uveřejnil v roce 1974 prof. V. Trnka. Výsledky dopadly ještě hůř, než výzkum předchozí. Vyšší kriminalita, rozvodovost, neschopnost obstát v životě, další generace dětí bez úplné a dobré rodiny. Kolektiv výzkumníků sledoval oběti rozvodů ze šedesátých let. Společnost, sešněrovaná důkladným sledováním a dokumentací, mohla kupodivu ze záznamů i těžit data, o jakých se Západu mohlo jenom zdát. Bohužel s nimi neuměla správně naložit.

Jistě již leckomu vyvstává obraz zapomenuté doby i s důsledky: Již generace z oněch padesátých let, dnešní babičky a dědečkové, žili bez většího kontaktu s předchozími generacemi, nedocházelo k předávání tradovaných znalostí, případně jim byly příliš zastaralé. Kdo by kojil, když mléko z lahve je sterilní a vědecky ověřené?

Navíc se všechno se točilo kolem toho, jak navenek rodina vypadá. Sama jsem zažila tlak dětských lékařek na to, abych děti krmila sunarem, protože prospívání kojených neuměly odhadnout, nebyly na něj tak přehledné tabulky jako na vykrmené sunarové puclíky. I na výhrůžku sociálkou došlo. Rodiče tedy byli peskovaní u dětského lékaře, učitelek, v zaměstnání. V rámci péče ROH si vás mohli posadit před komisi a probírat možné milenecké vztahy na pracovišti.

V současnosti tedy matky ani babičky nových maminek v naprosté většině neumějí předat klasické fígle výchovné a pečovatelské. Starší generace sice někdy poradí v partnerských věcech, ovšem podle svých zkušeností a dost často, jak tušíte, podivně. Všichni se urážejí a nemluví spolu třeba celé roky, trestají se psychickým terorem, dělají si naschvály. Málokdo projevuje vůli vyjít vstříc. JÁ se stalo nejdůležitější hodnotou.

Žijeme rychle, stresujeme se kvůli čemukoliv, odmítáme další zátěže, nechceme investovat do okolních lidí víc, než je nezbytně nutné. Jenom neomezit sám sebe, ať se podřídí druzí. Hledáme zázračné cesty a recepty, které za pár hodin změní osobnost a utiší neurózy, napraví samotu a narovnají vztahy. Rychle, efektivně, bez námahy. Copak je to možné?

Dnes tedy stojíme na prahu nového roku, stále ještě na začátku nového tisíciletí a jsme vyděšení hrůzami, které se okolo vynořují z mlh. Matka –vražednice, otec-vrah, násilí, mučené děti, teror mezi nejbližšími. Vedle nás jevy pozoruje další generace dětí a mimoděk se učí pravdy o životě. Mají větší nebo menší možnost žít jinak, než my?

Chceme-li s tím něco začít dělat, potřebujeme znát i kořeny těch jevů. Sice vždycky můžeme argumentovat, že krajní případy se vymykají běžné praxi a šílení sadisti se prostě vyskytují, jenže vyvstává na nebezpečí, že šokující agresivita a nesnášenlivost je rozeseta v celé populaci jako dračí setba.

Potřebujeme léčit většinu naší populace a hledat léky podle příčin, podle kořenů. Pro všechny, které jsem vyděsila, však přece jenom dobrou zprávu mám. Právě proto, že si mladí lidé dokážou uvědomit, jak mnoho o rodičovství a partnerství nevědí, sami dnes hledají informace, vzdělávají se, ptají se každého, kdo je ochoten chvíli odpovídat. Je to možná pouhé zrníčko v hrsti písku, ale dá se na něm stavět budoucnost.

Vytisknout