Postkomunismus, nebo postdemokracie?

7. 1. 2008 / Petr Schnur

Mýtus "svobodná společnost" a paradigma "Evropa"

Listopadové události roku 1989 stále ještě nebyly podrobeny komplexnímu kritickému zkoumání. Pokud k němu jednou dojde, potom se nevyhne zásadní otázce o tom, jaké bylo pozadí pádu komunistického režimu a které reálné intence a zájmy, vnitro- i zahraničněpolitické, se při něm střetly a určovaly směr.

Dodnes se de facto neví, o čem se v roce 1989 George Bush senior a Michail Gorbačov na Maltě bavili a na čem se dohodli -- to se lze na základě jednotlivých indicií a následného geopolitického vývoje pouze domýšlet. Mnohé nasvědčuje tomu, že Sovětský svaz byl ochoten, zřejmě po obdržení určitých garancí, vyklidit východní Evropu a nezasahovat do tamních liberalizačních a demokratizačních procesů. Vývoj událostí prokázal, že americká strana své závazky považovala za taktický manévr, který nikdy nehodlala dodržet.

S určitostí můžeme říci, že koncept naprosté americké dominance, tedy podřízení světu americkým politickým a ekonomickým zájmům, začal dostávat konkrétní ideovou podobu již v průběhu 80. let. Léta devadesátá znamenala přechod z Reaganovy do Bushovy éry, k němuž -- z hlediska zahraniční politiky -- patří i nyní tolik idealizovaný Bill Clinton. Tím, že schválil novou strategii NATO (duben 1999) a dal volnou ruku signatářce Projektu za nové americké stoleti (PNAC) Madeleine Albrightové při bombardování zbytku Jugoslávie, zahájil otevřený proces "výměny" OSN za Severoatlantickou alianci a mezinárodního společenství ve smyslu mezinárodního práva za politickou "koalici ochotných".

Pozornost by se při analýze období let 1989--1993 měla věnovat i specifické roli Spolkové republiky, resp. "sjednoceného" Německa ve střední a jihovýchodní Evropě, zejména v bývalé Jugoslávii při slovinsko-chorvatské secesi.

Faktem zůstává (ponecháme-li stranou německý ekonomický "Drang nach Osten" i zmíněné počáteční politické ambice SRN), že pozice ve východní Evropě vyklizené Sověty začaly politicky a vojensky postupně zabírat Spojené státy. Zřetelné milníky tohoto vývoje představují postupné rozšiřování NATO o středoevropské a baltické země (přes původní ujišťování o opaku), organizování 'barevných revolucí` v "nekooperativních" zemích, budování či plánování nových vojenských základen v Makedonii, Kosovu, Bulharsku, Rumunsku, Polsku, Česku a zřejmě i na Ukrajině.

Ruku v ruce s tímto vývojem ve vojenskopolitické oblasti došlo v bývalých komunistických zemích k něčemu, co dostalo honosný -- a v podstatě zcela zavádějící - název 'ekonomická transformace`. Zavádějící přinejmenším proto, že nešlo o racionální a individuální proces v předem připraveném a promyšleném politicko-právním rámci s cílem mobilizovat vlastní ekonomické síly, který by respektoval konkrétní specifické podmínky jednotlivých zemí, nýbrž z velké části o výprodej, likvidaci konkurence a spekulaci.

Jednou větou: více se rozbíjelo, prodávalo a kradlo než transformovalo. Divoký rozprodej státního majetku, unáhlené privatizace i tam, kde postrádaly smyslu, nezájem státu o domácí inovační procesy a tzv. vstup zahraničního kapitálu "zacementovaly" českou polistopadovou ekonomiku do stavu montážních závodů a poboček nadnárodních korporací.

Tento vývoj se přitom odehrával ve společenské atmosféře pozitivního očekávání "gulášového kapitalismu s lidskou tváří", jak jej český a slovenský turista poznal z narativních emigrantských historek a návštěv západoněmeckých či rakouských obchodních domů, a jak jej navíc pečlivě živily budovatelské řeči politiků.

Realistický pohled na svět, který by postřehl, jak vypadá kapitalismus bez lidské tváře i bez guláše, kupříkladu v thatcherovské Anglii či v Latinské Americe, prostě nestál u našich proroků "svobodné společnosti" na pořadu dne. V důsledku toho nebyl problém rozporu mezi tvrdou skutečností nastupujícího "reálně existujícího kapitalismu", který v tu dobu navíc zahájil novou fázi globální materiální a ideologické expanze, a lidovou představou jeho sametové odnože podroben kritické analýze a nestal se předmětem celospolečenské diskuse. Naopak byl odsunut z oblasti empirie do říše ideologií: "neviditelná ruka trhu" neničí, nýbrž napravuje a nikdy nemůže selhat. Touto pozitivistickou představou samoregulujícího trhu, jehož absolutní hodnota mu vtiskla jakýsi kvazisakrální charakter, se zároveň snížila obranyschopnost společnosti před loupeživými jedinci či skupinami a vagabundujícím kapitálem.

"Vstup do Evropy" aneb druhá "normalizace"

Tak, jako se po listopadu 89 neproblematizoval pojem trhu, resp. tržního hospodářství, tak ani nebyla položena otázka, do jaké Evropy to vlastně "vstupujeme". Tzv. sociálně tržní hospodářství s důležitou regulační funkcí státu dbajícího na sociální rovnováhu společnosti, vycházející z tragické zkušenosti II. světové války (výjimku představovala zmíněná Velká Británie Margaret Thatcherové) a ve východní Evropě považované za vzor a cíl proklamované ekonomické transformace, se začalo ze západní Evropy po rozpadu východního bloku pozvolna vytrácet. S pádem komunismu zanikla konkurence, a tím pádem i důvod sociální stát nadále udržovat. Tento obrat byl již počátkem 90. let evidentní.

Náš "vstup do Evropy", do světa "vyspělého Západu", který nám byl mýtickým vzorem, znamenal vklouznutí do prostředí, které začalo stále silněji ztrácet svoji politickou a ekonomickou pluralitu a s ní i sociální rovnováhu; které se samo nacházelo v přechodu a které začalo vykazovat stále více krizových jevů: sociální propad, vulgarizaci a trivializaci kultury a s nimi spojené násilí a kriminalitu. Pokud se poválečná Evropa definovala jako prostor sociální solidarity, nikoliv sociálního darwinismu, potom jsme "vstoupili" do Evropy, která pozbývá svoji identitu. Důležitou součástí tohoto procesu byla ztráta ideové substance u těch politických proudů, které utvářely podobu moderní Evropy založené na právu, svobodě a solidaritě. Výrazem toho je "transformace" pojmu 'politický střed`.

Západní společenský model kombinace reprezentativní demokracie a sociálně tržního hospodářství byl relativně efektivní, pokud byla politická stabilita demokracie podmíněna stabilitou ekonomickou a sociální a pokud se politické subjekty nacházely ve faktické konkurenci rozličných ideových konceptů a pod kontrolou nezávislých, pluralitních médií i aktivních občanů. Pokud ekonomika udržovala -- či přesněji řečeno byla společenskou smlouvou všech hlavních politických proudů nucena udržovat -- své sociální vazby.

Nicméně na přelomu 80. a 90. předefinovala politika svoji roli. Ta již nespočívala v aktivní správě věcí veřejných, jejímž úkolem je pečovat o právní stát a dbát na společenskou rovnováhu mezi ekonomickou a sociální sférou. Za svůj úkol si naopak vzala vytvářet optimální podmínky pro maximalizaci zisků nadnárodních koncernů včetně "státní" podpory jejich imperiálních ambicí v podobě vojenských misí.

Tento vývoj není nahodilý. Nadnárodní instituce, které stále silněji určují celkový vývoj jednotlivých zemí jako Mezinárodní měnový fond (IMF), Světová banka (WB), Světová organizace pro obchod (WTO) a v jejich vleku Evropská unie (EU), chápou stát jako převodovou páku neoliberální politiky na národní úrovni. Konzervativní německý publicista Peter Scholl-Latour vyjádřil tento globální vývoj následující větou: "Občana Francouzské revoluce nahradil globální akcionář." Nic tuto proměnu Evropy necharakterizuje tak jasně jako nový, "moderní" význam tzv. politického středu.

V 50. až 80. letech znamenal tento pojem demokratický konsenzus o vzájemné podmíněnosti demokracie, práva a sociální spravedlnosti mezi socialistickými a sociálně demokratickými silami, politickým liberalismem a konzervativními křesťansko-sociálními proudy. V dnešní době se stal výrazem abdikace na prapůvodní funkci politiky jakožto aktivní správy věcí veřejných v zájmu společnosti jako celku. Jinými slovy: 'politický střed` poválečné západní Evropy, který znamenal společnou zodpovědnost demokratických politických sil za právní a sociální stát jako nezbytnou součást stability demokracie, byl nahrazen "středovou koalicí ochotných" demontující obojí.

Kritické hlasy, vyzývající počátkem 90. let československou společnost k hlubší reflexi okolního světa a důsledné sebereflexi, byly buď 'volajícím na poušti`, anebo neprošly cenzurou nových budovatelů šťastných zítřků. Nešlo přitom tehdy pouze o reálný stav západní společnosti, nýbrž i o to, že pojmy jako 'transformace` či 'přechod k tržnímu hospodářství` vytvářely iluzi spořádanosti a autenticity ozdravného procesu v rámci národní ekonomiky, zatímco se ve skutečnosti jednalo o akci "urvi, co můžeš" domácích osob i zahraničních firem. Zejména jejich "tah na východ" zastihl českou a slovenskou společnost naprosto nepřipravenou. Výsledkem bylo jak jeho rozkradení, tak svévolné zničení československého státu proti vůli naprosté většiny jeho obyvatel.

Mýtus dvou Václavů: kvazi a pseudo

Krystalizace české a slovenské politické struktury a jejich jednotlivých relevantních subjektů v polistopadovém Československu proběhl na třech kolejích: parlament (strany tzv. Národní fronty), disent (OF, VPN) a exil (sociální demokracie). Zatímco se nekomunistické strany Národní fronty snažily zbavit stínu minulosti hlavně tím, že se co nejrychleji - na úkor vlastní autenticity a za pomoci vnějších i vnitřních intrik (kupříkladu tzv. aféra Bartončík, načasovaná přesně do předvolebního období) - zařadí do nově se formujícího postsametového politického mainstreamu, musela sociální demokracie nejprve hledat společnou řeč s domácím prostředím.

Problémem hledání vlastní aktuální duchovně-politické identity nově vznikajících či se obnovujících stran, a tedy i jejich místa ve společnosti, přitom nebylo hledání jako takové, nýbrž to, že se hledalo s pohledem magicky upřeným do zahraničí v naději na rychlou konstituci a snadný přechod do evropské politické "normality". Jejich inspirací nebyla národní tradice, vzorem a zároveň cílem byl evropský standard, který v konečném stádiu "vstupu do Evropy" nemohl znamenat nic jiného než pád do duchovní nirvány nového politického středu.

V rámci tohoto procesu "normalizace" se odehrával i zdánlivý střet polistopadových paradigmat sugerujících existenci dvou rozdílných, vzájemně si konkurujících filozofickopolitických proudů: 'svobodná společnost` jakožto primárně a) duchovní; b) ekonomický prostor. Obojí v idealizované podobě jako něco, co reálně existuje, co je ale potřeba si nejprve zasloužit. Nové i staronové strany neodvozovaly legitimaci vlastní politické existence primárně z potřeb a zájmů československé resp. české společnosti, nýbrž z jejich co možná nejvyšší kompatibility s evropskými partnery, jejiž autenticita ovšem postupně brala za své.

Ze zdánlivého střetu těchto dvou paradigmat, "trhu" a "občanské společnosti", se vytvořil mýtus dvou koncepcí. V "budovatelském" stadiu postsametové společnosti působila harmonicky jako vzájemně se doplňující a vyvažující hybné síly společnosti, jejiž koexistence je nejen možná, nýbrž dokonce i žádaná. Ba co víc -- ona je její přirozenou vlastností. Vznikla politická atmosféra, vytvářená symbolismem dvou Václavů, Havla a Klause, ve které nebyl prostor pro takovou ekonomickou a politickou transformaci společnosti, která by byla schopna zachovat a upevnit československou federaci.

I polistopadové Slovensko mělo své mýty, nicméně ty se daly předem kalkulovat a postupně pacifikovat. Ještě v roce 1992 nebyla česká politická reprezentace schopná na Mečiarovu otázku, proč bychom měli zůstávat pohromadě, odpovědět. Heslo pražských privatizačních fundamentalistů "kdo nejde s námi, ať si jde" a postavení občanství do kategorického protikladu k národu, obojí s nesmyslným odvoláním na 'vyspělé západní státy`, paralyzovaly jakýkoliv pokus o česko-slovenské vyrovnání stranou těchto dvou schémat.

Předvídatelný problém státoprávního uspořádání polistopadového Československa se stal obětí bezkoncepčnosti, ignorance a lhostejnosti, nastupující české i slovenské politické a hospodářské elity ovládla vidina snadnější kořisti v jednom či druhém torzu společného státu. Předpoklad, že hrabání na vlastním písečku bude lukrativnější a přinese více politických prebend, byl silnější než vůle zachránit stát, který byl výsledkem emacipačního úsilí dřívějších generací a za jehož existenci byly položeny lidské životy.

Federace byla rozdělena a z počáteční harmonie vzájemně se doplňujících paradigmat idealismu (Havel) a pragmatismu (Klaus) vznikl nový český mýtus o jejich rivalitě, který českou myšlenkovou stavbu strukturoval de facto po celá 90. léta. Nejtragičtější vrchol toho, že mu česká společnost uvěřila, představuje nynější Topolánkova "koalice ochotných" z klausovců a havlovců, jejíž "reformy" v oblasti bezpečnostní (radar) a sociální (zdravotnictví, vzdělávání, bydlení) hrozí přivést českou společnost na pokraj bankrotu.

Co tedy znamenal tzv. vstup do Evropy? V prvé řadě vklouznutí do prostředí, které se v rámci boje o světové trhy v sociální a kulturní oblasti stále více amerikanizuje. Do podivného hybridu bruselského byrokratismu předepisujícímu kvóty na mléko, víno či obilí a neoliberální politiky zprošťující národní stát sociální zodpovědnosti. Česko se v něm opět stalo součástí jednodimenzionální, reálně existující normality.

Co však vůbec rozumíme pod pojmy 'demokracie` a 'svobodná` či 'občanská společnost`? Co pod slovy 'národ` (ten v českém prostředí reálné politiky hraje minimální roli, nicméně právě tabuizace určitých témat resp. nezájem o ně signalizuje nejistotu, trauma), či 'trh`? Jsou něco víc než klišé, kterými nás až do omrzení častují političtí eskamotéři? Znamenají tyto výrazy univerzální faktum, anebo specifický proces? Polistopadoví vůdcové (Klaus) a vizionáři (Havel) sugerovali občanům, že všechno tady již je, ve více či méně ideální formě, a sice na západ od Šumavy; máme to před nosem, jen je potřeba se zbavit tíže minulosti, otevřít dveře a vstoupit. Klausův "trh" a Havlův "občan" se staly synonymy "svobodné společnosti" -- začněme s prvním v pořadí.

Václav Klaus neproblematizoval 'trh` otázkou, zda globální a rapidně stoupající vlastnická koncentrace v průmyslu, bankovnictví a médiích, mající za následek enormní nárůst ekonomické (a tím pádem i politické) moci transnacionálních koncernů a společností, má ještě s trhem jako takovým vůbec něco společného. Jeho "neviditelná ruka", nejpitoresknější ideologická formulka vedle komunistického "demokratického centralismu", uchopila Česko pevně za pačesy a udělala z něj nejprve 'středoevropského tygra` a poté Eldorádo pro všechny ty "vyspělé" Nomury a jiné zahraniční "investory" , kteří již dávno vědí, že trh neexistuje, nýbrž že se "dělá" a že jeho zákony nevytváří jakási metafyzická síla, ale džungle.

Dlužno dodat, že Václav Klaus kritiku jeho osoby svou sebestřednou přímostí ulehčil a nadále ulehčuje. To racionální a analytický pohled na jeho zdánlivého kontrahenta Havla se svojí disidentskou minulostí byl dlouhou dobu tabu. Navíc v těch kruzích české společnosti, které dávají přednost divadlu před politikou, bodoval "hezkými" řečmi bez substance a ostnů o stavu civilizace, o mravních imperativech a univerzálních hodnotách, které opředl aurou pražského bohéma z kavárny Slavia.

Václav Havel jako český mýtus s kořeny v biedermeierovském proudu národního obrození (k pojmu 'biedermeierovský` a charakteru české národní emancipace srovnej Jan Tesař: Mnichovský komplex, s.113n) dokázal proměnit polistopadovou politiku v absurdní divadlo. Na jeho prknech si podávají ruce americký neocon, magnát spekulativního kapitálu financující nadace pro 'otevřené společnosti` a barevné revoluce, věčně mladý tibetský dalajláma i stárnoucí "rebelové" z Rolling Stones, mající dříve "sympatii pro ďábla", nyní pro zkrachovalé argentinské presidenty a anglickou královnu.

V čem spočívá tato dlouhá shovívavost české společnosti vůči jeho politickým faux pas, její neschopnost či neochota poměřit nynější činy dřívějšími slovy? Pokud by tak učinila, musela by zjistit, že Havlův polistopadový boj za lidská práva ve světě zdaleka nemá univerzální, nýbrž navýsost selektivní charakter, navíc nápadně kompatibilní s americkými zájmy. Pokud by tak učinila, musela by si povšimnout, že jeho kritika (západní) civilizace je navýsost farizejská, neboť nereflektuje skutečné příčiny její krize, nýbrž pouze několik -- rovněž účelově a selektivně -- důsledků, jejiž "kritiku" zabalí do obecné anonymní moralizující rétoriky.

Za prvé spočívá ona česká shovívavost ve skutečnosti, že jsme se ještě stále neodnaučili legitimovat vlastní postoj cizí autoritou. Bezpříkladná mediální stylizace Havla jakožto intelektuála světového formátu vzala národu na čas schopnost kriticky uvažovat a pochopit, že nad reálnou politikou nikdy nestál, ale že byl od počátku její plně integrovanou součástí.

Za druhé je tu latentní touha Čechů po správě věcí veřejných pod imperativem mravnosti, po oné masarykovské politice 'sub specie aeternitatis`, která je stále přítomná v českém podvědomí. Tento fenomén má náboženské kořeny, není však vázán na žádnou víru či konfesi, a nemá tedy formalistický charakter; stal se prostě součástí národního psychogramu. Snad žádný jiný národ v Evropě se v době svého obrození nezabýval tak intenzivně filozoficko-metafyzickou otázkou smyslu vlastní existence jako Češi -- nejproduktivněji v rámci myšlenky česko-slovenské vzájemnosti. Politická nepolitika Václava Havla fungovala, protože byla schopna sugerovat národu iluzi o kontinuitě s Masarykovou nepolitickou politikou. Ta ovšem znamenala všecho jiné jen ne amatérství, diletantismus, myšlenkovou plytkost a eklekticismus.

Spojení osoby Václava Havla jakožto "reinkarnace" masarykovské politické mravnosti s nereflektovaným pojmem "občanská společnost", který se tvářil jako politicko-mravní memento, jako protiváha k odeesáckému kapitalismu bez přídavků, integrovalo mýtus 'svobodné (otevřené) občanské společnosti` do neoliberální praxe. Iluze české společnosti spočívala ve víře, že s ní vystačí.

Zatímco Václavu Klausovi jeho boj proti "ideologii enviromentalismu" zřejmě ani neuškodí, ani nepomůže -- současný president je na českém politickém nebi konstantní stálicí -, dokázal mýtus Havel díky irácké a radarové kauze demontovat sám sebe. Zároveň se ale na obzoru rýsuje nebezpečí nové pasti, pokud se česká politika nezačne hledáním vlastních autentických kořenů kultivovat: nahrazení mýtu Havel versus Klaus kvazialternativou "Evropa" nebo "Amerika".

Kvazi proto, že se o jednotlivých aspektech fenoménu nazvaného evropská integrace stejně jako v minulosti nevede žádná kvalifikovaná diskuse. Její problematika se nereflektuje, nýbrž účelově zužuje. Jednou na představu EU jakožto spásné protiváhy USA, jindy na antiklausovské téma, což v praxi vypadá takto: "Kdo je proti Klausovi (a ODS), musí být pro "Evropu"; a nebo: "Evropa" musí být o.k., když je Klaus (a ODS) proti ní." A nejpozději od muzikální zpovědi Vlasty Parkanové, ze které se národ dozvěděl, kde vláda 'šije` a komu říká 'wolkam` :), splývá obojí v jedno. Kromě toho je patrná potřeba legitimovat kritickou pozici vůči Spojeným státům "Evropou" také z toho důvodu, aby se kritik vyvaroval nařčení z extremismu.

Naivní jsou obě pozice. Právě 90. léta ukázala, že nereflektované paradigma, sloužící za štít proti paradigmatu jinému, společnost neposiluje nýbrž umrtvuje. Již devadesátá léta a počátek třetího milénia ukázaly, že koncept Evropy institucializovaný v Maastrichtu a Amsterodamu, se nehodí do role morálně-politického protihráče Spojených států, ale nanejvýš ekonomického rivala. Navíc je to právě nynější radarová koalice mezi Hradem a Hrádečkem, která jednou pro vždy skoncovala s představou, že by měl občan ve Václavu Havlovi a jeho věrných zastánce.

Demokracie, kapitál a (poslední?) revoluce

Je nutné poznamenat, že primárním cílem politiky USA a v jejím proudu i Evropské unie vůči bývalému východnímu bloku nebylo posílení demokracie jako takové, nýbrž "rozšíření trhů".

Poskomunistický vývoj prokázal, že Západ toleroval, ba dokonce podporoval autoritativní struktury, pokud se tyto nepříčily neoliberálnímu trendu a nabízely strategicko-vojenskou spolupráci: kavkazské republiky (aktuální případ Sakašviliho Gruzie), Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie, Kosovo a podobně. Zvláštní charakter měla podpora Borise Jelcina v Rusku. Ty politické síly v Česku, které 'svobodnou společnost` chápaly v prvé řadě jako ekonomický prostor (klausovci), neměly důvod tento vývoj zpochybňovat. Naopak osobnosti, které z velké části vyšly z bývalého disentu a měly reálný podíl na politické moci (havlovci), sice verbálně občana s jeho právy postavily do popředí, v praktickém chování jej ale buď negovaly (rozdělení ČSFR, kauza radar), nebo podporovaly výhradně selektivně (důraz na dodržování lidských práv v zahraničí). Výsledek je stejný, neboť obojí přisuzují občanské společnosti především charitativní, nikoliv politický smysl.

Fatalistická akceptance neoliberálního trendu jako něčeho přirozeného, samozřejmého, univerzálně platného, a tedy nevyhnutelného odsoudila občana do pasivní role diváka. Čím více se "politika" začala pod heslem 'méně státu` zbavovat své sociální zodpovědnosti, tím silněji začala uzurpovat oblast práva, právního státu. Ten se vyznačuje dvěma hlavními, spolu souvisejícími zásadami: právní jistotou a vazbou politiky resp. státní moci na zákon. To či ono právo se může v rámci politického konsensu měnit, pokud se tak nestane a je platné, musí být respektováno. Totéž platí o právu mezinárodním.

Demokracie bez právního státu je nemyslitelná, neoliberální vlna ženoucí se Evropou ovšem znovu nastolila otázku, která se zdála být v Evropě po II. světové válce zodpovězená: souvislost mezi právním a sociálním státem. Masarykova koncepce demokratického československého státu byla úzce spjata s programem humanistické společnosti, jejíž nedílnou a neodmyslitelnou součást tvořila sociální otázka. Její modernost spočívala v programu co nejširší participace občana na rozhodování o věcech obecných (demokracie) a v postupném rozvoji sociální spravedlnosti.

Na závěr se pokusme o stručnou bilance z pozice roku 2007, pokud postsametový vývoj poměříme těmi ideály, ze kterých náš moderní stát vznikl.

Československo neexistuje, občan 'je zdrojem veškeré státní moci` (srovnej preambuli Ústavy ČR, čl.2) pouze na papíře, úcta k právu se ztrácí, více než třetina národního majetku je v rukách nadnárodního kapitálu. Střední vrstva mizí, úroveň vzdělání, na kterou se u nás vždy kladl zvláštní důraz a na kterou mohli být Češi a Slováci v zahraničí hrdi, se stala obětí partajnického diletantismu a nezadržitelně klesá.

Neoliberální kapitalismus si nárokuje absolutní platnost v prostoru (universálně, a tedy všude) i čase (do konce lidských dějin), a skrývá tedy v sobě prvky totalitarismu (připomeňme četné příklady z Latinské Ameriky, ve kterých totalitarismus ekonomický následovala či doprovázela politická diktatura). Definujeme-li politickou racionalitu jako úsilí o dlouhodobá řešení, která by prospěla společnosti jako celku a zabezpečila její sociální, a tím pádem i politickou stabilitu, potom je tento systém -- podobně jako byrokratický komunismus - hluboce iracionální. Je-li navíc ekonomická sféra vyňata ze společenského organismu a je-li jediným měřítkem její efektivnosti maximalizace zisku, dominuje kapitál nad občanem. Pokud jsou nejen celá průmyslová odvětví, ale i doprava, zdravotnictví či vzdělání vydány na pospas vagabundujícímu nadnárodnímu kapitálu, převládá-li spekulace nad tvořivou lidskou prací, potom je demokracie v nebezpečí.

Jak tedy hodnotit 'sametovou revoluci`? Platí-li politicko-filozofická teorie neoliberalismu o 'konci dějin`, znamenal rok 1989 pro naši zemi počátek nikdy nekončícího zlatého věku. Pokud nynější "na věčné časy" patří do říše ideologické mytologie, zůstane pouze jednou z etap na naší cestě dějinami, která teprve čeká na svoji kritickou analýzu. Snad by se ale v této souvislosti neškodilo zmínit o té revoluci, která se odehrála na sklonku 18. století v Paříži. Její republikánský odkaz připomíná, že o tom, která z těchto perspektiv bude realitou, nerozhodují neviditelné ruky trhu, nýbrž suverénní občané.

Článek vyšel ve zkrácené podobě v kulturním týdeníku A2, 49, 5.12.2007 pod názvem 'Nesvatí Václavové, dáváte nám zahynouti! Politická nepolitika druhé normalizace'

Vytisknout