Člověk jako výrobní faktor

7. 1. 2008 / Jan Mertl

To je třeba trochu rozvést, aby to bylo k pochopení. Osobně se domnívám, že člověk jako lidská bytost je nebo by alespoň měl být komplexní osobností. Ta v sobě zahrnuje složku pracovní, ale také rodinu, volný čas, kulturu, sport, přátele, koníčky, ale třeba také prostor pro hledání sebe sama a řešení určitých osobních problémů nebo pocitů. Co chápu jako problém, že v současné době je fantasticky hypertrofovaná ta složka pracovní, potažmo výkonová, vedle níž se věci jiné krčí nkde v koutku a dostávají svůj prostor až tehdy, pokud si na ně ta složka pracovní "vydělá". A pokud třeba z nějakých důvodů nevydělá, tak na ně není prostor vůbec.

Co je ještě horší, že při této složce pracovní se na principu konkurence a svobodného trhu ty další složky neberou v úvahu. Nejefektivnější je ten člověk, který pracuje bez ohledu na cokoli. Jsou lidé, kteří dnes z pracovních důvodů ani nezaloží rodinu, nemají čas na přátele apod. Pozor, tím neříkám, že třeba v určitém období by neměli lidé v práci "zabrat" a třeba i na úkor svého soukromí podat nadprůměrný výkon. Problém nastává až tehdy, pokud vlastně o nic jiného než o ten výkon NEJDE, pokud v práci zajímáte druhé nebo svého zaměstnavatele jen jako výrobní faktor. V tento moment práce přestává plnit svou důležitou funkci - funkci sociální, funkci seberealizace a možnosti rozvíjet interpersonální vztahy.

Dnes je však populární věci "neřešit". A to i věci poměrně vážné, protože je jaksi jednodušší je odsunout někam do podvědomí, kde tolik neotravují a soustředit se právě na ten pracovní výkon, ideálně ještě měřený nějakým ukazatelem produktivity práce. Jenže to je skutečně fantastické zúžení celého problému - bohužel podobné, jako bylo za raného socialismu úsilí stachanovců. Je nám jedno jak a na čem, hlavně že překonáme plán.

Další stránkou věci je hodnocení lidí a pracovní podmínky. Často je nejlépe hodnocen ne ten nejschopnější, ale ten, kdo má nejmenší skrupule a nejpevnější nervy. Pak je ovšem otázka, jestli jde skutečně o tvorbu nějakých hodnot a práci jako takovou, nebo jestli jde o to, co kdo vydrží, kdo si co nechá líbit a kdo co ještě snese. Stejně tak se řeší jen to, jaký je výsledek, za jakých okolností a podmínek ho bylo dosaženo či co při tom lidé prožili a zažili, to už trh nezajímá. Pokud si chceme konkurovat takto, mělo by se to alespoň jasně říci.

Stejně tak je dnes populární oddělení pracovního a soukromého života. Opět, aby nedošlo k mýlce - nejsem příznivcem toho, aby se při ranní poradě nejprve dvě hodiny probíraly soukromé záležitosti zúčastěných a zaměstnání se měnilo v rodinnou poradnu. Na druhé straně v současnosti to jde až do extrému, že skutečně nic z mimopracovního života nikoho v práci NEZAJÍMÁ, to si přece každý vyřeší individuálně. A to už je podle mě zase špatně, ono už i třeba vědomí, že lidé, se kterými pracujete, o vaší situaci vědí, někdy stačí k tomu, aby se celá řada věcí pozitivně vyřešila. Opět - přijde mi to jako raný socialismus, kdy matka nadšeně šoupla dítě do jeslí a svobodná odcházela řídit traktor. Jestli třeba neměla strach, co dítě v jeslích dělá, se neřešilo, hlavně že bylo zorané družstevní pole. Dnes třeba získaný nový klient.

A tak při bližším pohledu ona jednoduchá tržní filozofie v pořadí práce-peníze-zábava dostává dost povážlivé trhliny. I když - asi jak pro koho. Je mezi námi jistě dost těch, co mají nervy jako špagáty, dokáží postupovat životem bez ohledu (téměř) na cokoli a provádět celoživotně chladné a pragmatické kalkulace s cílem kariérního postupu a osobních zisků. Ale co ti ostatní?

Vytisknout