Charakteristickým rysem této společnosti je, vzniklé především za socialismu, je to, že lidé, pracující v médiích, nejsou prvořadé kvality. Přesto mají právě ti ve společnosti hlavní slovo. Skutečná inteligence v této společnosti není slyšet.

Takovéto uspořádaní společnosti je typické pro okupační režimy: Okupační mocnost potřebuje mít propagandu ve své věci pod přímou kontrolou. Proto zaměstnává osoby bez odvahy a schopnosti samostatně vystupovat. Nejdůležitější vlastností je u nich podlézavost mocným a přizpůsobivost statu quo, nikoliv zvídavost, moudrost a inteligence.

Toto však není normální, avšak patologický stav věcí.

Ve zralejších západních společnostech -- a zde mluvím především na základě své zkušenosti třiceti let života ve Velké Británii -- se jevy, které Jiří Zajíc popisuje pro ČR v patologicky koncentrované verzi -- projevují v nejhorším případě v náznacích.

Zaujal mě v minulých dnech i postřeh mé jednadvacetileté dcery, absolventky rusistiky na Oxfordské univerzitě, která v Rusku žila přes rok, a pobývá tam nyní často. Během letošního pobytu na filmovém festivalu v Karlových Varech poznamenala, jak je zvláštní, že Česká televize má v české společnosti tak obrovskou normotvornou roli. Ani v Rusku taková situace prý vůbec není: o diváka tam soutěží více než deset televizních stanic a ruská státní televize má při tom soutěžení prý roli zcela podřadnou.

Představa, že si skoro celý český národ každý večer kolektivně sedá před televizi Nova nebo před ČT, a že je pak možné druhý den v zaměstnání s kolegy hovořit o tom, "co bylo včera v televizi", je ve vnějším světě zastaralá. S kolegy v Británii se už prostě neshodnu o tom, co "bylo v televizi" -- jednak se na televizi v Británii -- stejně jako mnoho jiných lidí- už skoro vůbec nedívám, podobně jako mnozí jiní britští občané jsem přešel k internetu, a jednak došlo k silnému roztříštění televizní divácké obce.

To, kdy se na jeden populární britský televizní pořad dívalo třeba až dvacet milionů diváků, je naprosto hudbou minulosti. Dnes si televizní stanice gratulují, když dosáhnou sledovanosti 3, 4 maximálně 5 milionů diváků. V šedesátimilionovém národě.

Ale i ještě v době, kdy se v Británii na televizi dívaly na tentýž pořad třeba desítky milionů lidí, vytvářela britská média "establishmentový konsensus", legimitizovala "jediný správný názor" jen málokdy. A to z těchto důvodů:

• Britská společnost (a i ostatní západní demokratické společnosti) je daleko více sociálně rozrůzněná než společnost česká. Příklad: Na Glasgow University studují studenti a vyučují učitelé z více než 100 různých zemí světa. Na které české vysoké škole je taková situace? Jak velké množství národností najdete v Londýně! Moje dcery měly ve škole kamarádky mezi sikhy i muslimy. V bance mě obsluhují pracovníci s turbanem na hlavě, turban na hlavě mívají i řidiči městských autobusů, pokud to nejsou Poláci. V takových podmínkách mezinárodní otevřenosti je velmi obtížné prosazovat většinový konsensus. Britská společnost je ve veřejné sféře motivována tolerancí vůči menšinám a pluralismem. Každý ví, že jeho politické a etické názory jsou relativní. Hodně se v britské společnosti hovoří o konceptu "the other" -- jinakosti, odlišnosti. Lidé vědí, že je neférové a nebezpečné označovat jiného člověka za nepřítele. Povšimněte si, že v citovaném článku, kde Jiří Zajíc označuje šéfa srbské tajné policie Arkana za zločince, reportér BBC o něm v první řadě hovoří jako "o někom, kdo stojí na druhé straně fronty", teprve pak dodává, že nevidí, co by mohlo být nesprávného na interview se "zločincem", Britský deník Guardian před časem tiskl jako pravidelný sloupek "Dopisy z vězení" od osoby, odsouzené za vraždu. Nepředsazoval těmto sloupkům varování: "Pozor, čtete názory zločince!"

  Zahraniční rozhlasové a televizní vysílání BBC se přidržuje principu, že neoznačují násilné atentáty výrazem "terorismus", který se považuje za zaujatý, a tedy neférový. BBC by násilným uplatňováním hodnotového systému urazila stamiliony svých posluchačů a diváků v jiných zemích světa, kteří nutně nesouhlasí se západním hodnocením násilných akcí. Proto ve svém zahraničním zpravodajství označuje BBC tyto činy jako "atentáty" či jiným neutrálním výrazem "násilné akce".

• Veřejnoprávní rozhlas a televize BBC ovšem prosazují určitý humanistický kánon otevřenosti, slušnosti a lidskosti, zasazuje se za zájmy obyčejného člověka a vyhledává podnětné a kontroverzní názory. To lze považovat za svého druhu ideologii a BBC je také občas kritizována z kruhů soukromých mediálních magnátů a z pravice, že je "levicová".

  Jenže tato "ideologie" nikdy stoprocentně neplní svou "legitimizující" či "vylučující" roli, jak ji zaznamenává u médií v České republice pan Zajíc. Je tomu tak proto, že BBC zaměstnává četné "nezvládnutelné" mediální osobnosti. Slavní televizní a rozhlasoví novináři jako Jeremy Paxman, John Simpson, John Humphrys, James Naughtie či bratři Dimblebyové (David a Richard) stojí nad jakýmkoliv étosem -- jsou to tak velcí novináři, že se řídí vlastním etickým úsudkem a nenechají se zotročit étosem společnosti, pro kterou pracují. Je to dáno i tím, že tito lidé vydělávají dlouhá léta doslova astronomické platy, často daleko vyšší než čelní politikové, a jsou tedy dávno hospodářsky zcela nezávislí na jakékoliv instituci.

• Pan Zajíc upozorňuje, že při legitimizující a "delegitimizující" roli médií musí sdělovací prostředek uvádět názor a jeho nositele, kteří jsou "správní", v pozitivním, schvalovacím kontextu, kdežto názor a jeho nositele, kteří jsou "nesprávní" v negativním kontextu. Nic by nemohlo být dál od praxe kvalitních britských médií. (Nemluvím o bulvárním tisku, jako je například list Daily Mail, který poučuje čtenáře, co si má myslet. Otázka je -- a o tom se napsalo už mnoho -- zda to funguje.)

  V kvalitních médiích má novinář vždycky povinnost hledat díry a chyby v argumentaci každého člověka, kterého interviewuje, ať je to pán nebo kmán. Samozřejmě, že jsou do britských televizních relací zváni zástupci nejrůznějších politických názorů, a to např. i militantního islamismu, ukázkou je například v BL transkript tohoto pořadu Newsnight z února 2006.

  V žádném případě nedávají britská média osoby, které "nepatří mezi uznávané" do "jiného kontextu". Princip mezinárodních médií funguje na základě provokace a určitého anarchismu - zpochybňování myšlenek je zdrojem nových přístupů.

  Hlavním rozdílem mezi ČR a tímto mezinárodním standardem novinářské práce je to, že základním principem té práce je narušování konvencí. Tito novináři pořád hledají, co je na vznikajícím společenském konsensu špatného a hlavně, se od něho vždycky distancují a o mainstreamových věcech informují z nezávislé pozice.

  V britských médiích je už od Jonathana Swifta tradice, že kdo začne být příliš slavný, je v médiích tvrdě zesměšňován a karikován, často i neférově. Tak se stal terčem velmi neférové karikatury autor muzikálů Andrew Lloyd Webber, který je fyzicky nevzhledný a média si z toho dělají legraci. Nebudu vám vykládat, jak obrovské množství materiálu existuje jako karikatura stalinských tendencí všechno kontrolovat u Tonyho Blaira, anebo jakým celonárodním vtipem je v Británii George Bush kvůli tomu, že se neumí vyjadřovat, zpotvořuje a plete si při veřejných projevech slova, atd. Pravidelný televizní statirický pořad televize BBC Have I Got News for You ostře zesměšňuje politiky; stejně jako pořad televize Channel Four Bremner, Bird and Fortune. To, že se politikové, nebo jejich dvojníci, v těchto pořadech objevují, je nelegitimizuje, spíše naopak. Je to důležitý korektiv jejich moci.

  YOU TUBE: Bremner, Bird and Fortune: Tony Blair vyhozen z domu Big Brother ZDE

  Rory Bremner: George Bush jako blbecZDE

  Rory Bremner znovu jako George BushZDE

• V Británii neexistuje tak velký rozdíl mezi pracovníky médií a občany v jiných institucích ve společnosti. Britská média často přinášejí názory univerzitních expertů, publikují nejen argumentaci politiků, ale i zástupců nejrůznějších občanských společností -- občanská společnost je v Británii nesmírně rozvinutá. Vysílají časté vědeckopopulární pořady na aktuální vědecká a společenská témata. Na internetu naleznete v Británii veřejnou asociaci k řešení skoro každého problému, který vás napadne. V rozhlasu a v televizi se pravidelně vysílají pořady, věnované každodenním problémům lidí (např. denní pořad rozhlasu BBC Radio Four "You and Yours" ) a redaktoři v nich často využívají názorů odborníků. Tak je práce médií velmi blízko názorům společnosti.

V českém kontextu v zkolektivizované a názorově médii systematicky stmelované společnosti (dostáváme množství mailů od čtenářů, jimž tato propaganda jde na nervy) se naopak, jak se zdá, jen velmi obtížně dostávají nové občanské iniciativy do mainstreamových sdělovacích prostředků.

Proto má tak obrovský význam nynější iniciativa Ne základnám -- nikoliv proto, že bojuje proti americké základně v České republice, ale proto, že je to iniciativa, která by mohla být dlouhodoběji šanci zlikvidovat patologický, jednotný, legitimizující mediální konsensus, o němž pan Zajíc píše tak přesvědčivě.

Protože ono opravdu nejde o legitimizaci jediného správného názoru (to skutečně dělají jen autoritativní společnosti), ale o přístup k co nejrozrůzněnější škále názorů, faktů a informací.

Lidé jsou dospělí a svéprávní a dokáží si sami určit, podle své vlastní letory, svého vlastního ustrojení a zkušeností, zda ten, kdo ve sdělovacím prostředku mluví, mluví moudře anebo říká nesmysly. A u každého občana bude samozřejmě toto hodnocení jiné.

Pokud v české společnosti legitimizují určité názory podle manipulace pracovníků médií "prestižní" bulvární "superpořady", jako je "Uvolněte se, prosím", je to politováníhodným pozůstatkem normalizačních zvyklostí, které jsou v současné době -- už z technologických důvodů -- nutně na ústupu.

Viděl jsem, jak překvapené bylo loni české odborné! mediální publikum na seminářích o digitalizaci, když jsem jim v rámci svého vystoupení přehrál pětiminutovou videonahrávku, kde jsem na televizi doma skákal z jednoho televizního okruhu na druhý -- v současné britské nabídce více než 500 televizních okruhů. Ano, je mezi nimi i Al Džazíra v angličtině. Je považována za jeden z nejrenomovanějších zpravodajských zdrojů a BBC World ji vidí jako obávanou konkurenci.