Mediální poměry v České republice jsou neutěšené, což je dáno zejména jazykovou bariérou většiny čtenářů, posluchačů a diváků. Neznalost jazyka neomlouvá, a tak se z většiny (cca 80% obyvatelstva) stávají pasivní konzumenti předžvýkané reality. Elita s přístupem k zahraničním zdrojům a znalostí jazyka i reálií nehledá informace ani v pořadech Jana Krause, ani v Blesku. Pokud je to intelektuální elita, vyhledává informace přímo na internetu, pokud je to manažerská elita, má na to své lidi.

Oněch 80% občanů je přehlceno postmoderní mozaikou informací či spíše metainformací (informací o informacích) , aniž je jim dán klíč k jejich pochopení. Pitvají se výroky namísto reality. 80% občanů nemá možnost konfrontovat NEZÁVISLÉ zdroje, či NECENZUROVANÉ zdroje, neboť média utvořila až na výjimky kartel. Tiskové konference nejsou prakticky nikde přepisovány, většinou s poukazem na ekonomickou náročnost. Autentické výroky jsou vytrhávány z kontextu, nepochopeny či přímo dezinterpretovány, oběť se prakticky nemá možnost bránit. Manipulace začíná už výběrem zpráv ze zahraničí prostřednictvím převážně anglosaských zdrojů (REUTERS, AP), ignorováním jiných zdrojů mimo anglosaský jazykový prostor či euroatlantické teritorium (AFP, Xihuana, ITAR-TASS, ap. veškeré hispánské zdroje, polské zdroje mimo Rzecpospolitej, německé a rakouské zdroje mimo bavorských). Přebírání těchto zdrojů prostřednictvím ČTK je prakticky monopolní, neboť je dáno ekonomickou bariérou: "předžvýkané" zahraniční zpravodajství přes ČTK je za babku a je pro redaktory na zaplnění prostoru "tím podstatným" dostačující...

Čtenář, divák či posluchač nemá až na výjimky možnost konfrontace, oč přišel předvýběrem " toho podstatného". On se to ani nedozví. Politický filtr připouští do médií pouze středopravicové liberály. Konzervativci ani levičáci dlouho nevydrží, nebo jsou odmítnuti hned u vchodu do redakce. Osmdesátiprocentní posluchač či čtenář nerozumí sám cizím jazykům ani cizí realitě, neumí ve změti světových událostí nalézat podstatné a klasifikovat mediální zdroje co do jejich objektivity, politického spinu či lokálního významu. A tak se nezřídka PR, komentář či komentované zpravodajství v jednom jazyce stává zprávou v češtině. Pokud se hodí.

Manipulace pokračuje výběrem zpráv a jejich řazením do větších celků. ČTK provádí navíc syntézu jednotlivých několikařádkových zpráv a "předpřipravuje" jejich uchopení - tvoří stereotypy neustálým papouškováním zpráv minulých, aniž by přehodnotila kontext v souvislostech současné reality. A tak byl-li jednou obviněn důstojník Hradní stráže ze znásilnění, které se ukázalo jako lživé, média stále papouškovala původní obvinění, aniž by jednoznačně uvedla onu lživost. Homosexuálním prostitutem navždy... Spodní dvě třetiny každé zprávy ČTK tvoří kontext připravený nikoliv pro novináře, ale už přímo pro čtenáře. ČTK mnoha způsoby definuje i to, která zpráva má být médii chápána jako podstatná, a která jako okrajová. Klasifikátory jsou jednak zjevné (stupeň priorit, opakování, avízo, tématizace ap.), jednak skryté (rozsah, způsob začlenění do kontextu, dostupná fotodokumentace, profily, background).

Mediální superliga je definována souručenstvím novinářů samotných, ve vazbě na sledovanost a zacyklené PR tiskového oddělení televize. To informuje cíleně pouze o tom, co považuje samo za podstatné. A kritériem je žebříček sledovanosti pořadů. Sledovaný rovná se promovaný, promovaný rovná se sledovaný. Ten, kdo tento kolotoč začne, je centrální dramaturgie. Uvede-li se Peříčko díky milence fotografa Saudka Sáře jako "celebritální", pak zcela určitě do něj budou chodit nejen pornoherci, ale herci, malíři i politici a dočkáme se postelových historek z politických ložnic i ateliérů. Klavír v Síni státních aktů Parlamentu České republiky by mohl vyprávět také... Nejedna politička na něm vzdychala - a po lepších zákonech to nebylo. Co je mediální superliga a jak by na ni měl reagovat analytik? Klasifikovat nikoliv na základě selfpromo argumentů, ale střízlivě a kriticky hodnotit. Nepotvrzovat stereotyp a když už, pak s výslovným poukazem na stereotypnost. Mediální superliga dnes v Česku neexistuje. A když tak, pak je to v časopise Rytmus života, kde náklad dosahuje tři čtvrti milionu výtisků.

Současná prestiž různých mediálních šašků je přes klesající náklad vysoká. Jaký je rozdíl mezi vymetačem mejdanů a estrád, "komikem" Upírem Krejčím, "bavičem" a impresáriem Novotným, bulvárně mediální podnikatelkou Pawlovskou a "moderátorem" Janem Krausem? V inteligenci, v inteligentnosti pokládaných otázek či sdělovaných názorů? Ale kdeže. Jedni i druzí učinili ze svých výroků normu. Standard. Jedni i druzí odejdou hrdě z místnosti, pokud se nepokloníte jejich egocentrickému majestátu. Jedni i druzí stejně jako všechny ostatní "hvězdy" odkráčejí do zapomnění poté, co jejich pořad skončí z těch či oněch důvodů. Stačí se podívat na zoufale snaživou princeznu Xenii, běhající v maškarním po vesnických tělocvičnách a prodávající jméno z minulého století: Dáda. Jedni i druzí z řad "celebrit" nejsou ani myslitelé či filozofové, ani nadaní spisovatelé, aby se k jejich slovům čtenáři vraceli jako k Werichovi, Kopeckému, Horníčkovi či Peškovi. Nenesou obsah, myšlenky, oni sami jsou obsahem. Jsou jen maskami - prázdnými životními rolemi na vyplnění volného času davu. Jejich životní rozpor s obecnými mravy zajímá onen dav stejně, jako voyeury na vesnické plovárně kozy paní prodavačky z konzumu. V jejich světě je důležité, KDO co řekl, nikoliv CO bylo řečeno. Společenská prestiž Jan Krause je pouze v tom, že jeho tvář zná přes obrazovku každý a jeho neurvalost také. Pomalu ho začíná dohánět místy až sadistická "doktorka Kateřina" ze seriálu televize Prima "Jste to, co jíte". Jsem zvědav, kdy ho dohoní v popularitě milenec Belohorcové.

Mediální "Někdo" není přece ten, který je ritualizovaně médiem vybrán, vyvolen, připuštěn k televiznímu přijímání nemravné hostie, ale ten, který má co říci, jehož myšlenky tu budou, i když už on nebude. Predestinačně selektivní kostelní manýry "svatého mediálního přijímání" této uzavřené celebritální církve jsou tím nejhorším, co v médiích dneška existuje. Psycholog Hubálek či politolog Pehe jsou toho stále živým důkazem. A další "experti" na cokoliv, jako je doktor Cyril Höschl či psychiatr Cimický ze snobské kliniky Modrá laguna, aspirují na post permanentně mluvící hlavy také.

Ponětí o současné české mediální sféře je přesně ten argument, který nemůže soudný analytik nikdy použít. Je to argument kruhem. Je to potvrzování společenského statusu těmi, kterým je neustále potvrzován, obnovován. Vzájemným plácáním se po zádech. Česká mediální sféra je mýtus, který stvořila česká mediální sféra... jinak je to většinou póvl - heterogenní skupina ambiciózních alkoholiků, narkomanů, lemplů, zkrachovanců a námezdních podvodníků. Výjimky potvrzují pravidlo. Dělnická třída je všude, ale tyto neviditelné novináře neznáte. Ti totiž pracují za patnáct tisíc a sní si svůj sen, že žurnalistika je poctivé povolání. Dokud jim některý editor nepřepíše článek do podoby, která je nepřijatelná, a nepodepíše pod takový paskvil je. A nemají si kde stěžovat... Mobbing v redakcích patří k těm nejhorším. Odbory žádné a Syndikát novinářů je spolek k smíchu. Znám ale i takové novináře a novinářky, kteří mají pouze základní školu... Jedna z nich to dotáhla až na parlamentní zpravodajku České televize. Aniž to kdo zjistil. Přišlo se na to až tehdy, kdy musela dodat maturitní vysvědčení na ministerstvu, kam nastoupila jako tisková mluvčí. Tvář média veřejné služby, které se na demonstraci vzbouřených redaktorů klaněly tisíce lidí. Tvář, kterou znal národ, ke kterému promlouvala každý večer. Kladla otázky politikům a stříhala jejich odpovědi. Tvář. Kde je dnes?

Automatičnost, s jakou analytik Zajíc předpokládá, že je něco potvrzeno, mne děsí. Říká se, že expert je člověk z jiného města a expert Rady pro rozhlasové a televizní vysílání je ten, který ve sporných případech dává doporučení, zda někoho mediálně či ekonomicky popravit, nebo ne. Moc je tím, co legitimuje ke zneužití moci. Miliónové pokuty, které vrací Radě soud pro žvanivou nedokazatelnost a nepřekoumatelnost; správní řízení, zastavovaná pro zmatečnost; dalekosáhle špatná rozhodnutí, která Radu uvádějí do právního nihilismu a právnbíky do stavů blízkých hysterii - to je výsledek práce expertů Rady, připravujících rozhodnutí.

Ambice být považován za názorotvorného ještě neznamená , že tomu tak je. To je hlavní chyba všech mediálních manipulátorů i některých politiků. Existuje časopis, který se nazývá RESPEKT. Má z něj ale někdo respekt?

Musí vědět je další mýtus, sebepotvrzující samoděržaví elity. Současná mladá generace neví. Nechce vědět a mnohdy dělá dobře. Hip-hopper Franta je pro generaci svých vrstevníků větší a normotvornější autoritou, než mediální celebrita vytvořená zacyklenou filtrací televizní šou Bailando, Big Brother či Superstar.Životnost těchto uměle vytvořených nástrojů na zbohatnutí kapitánů popového průmyslu je pouze potud, pokud jim jejich impresáriové podplácejí bulvární novináře a investují do nich své peníze. Kariéry se stále ještě budují prací a ne vždy mohou být vygenerovány z ničeho. To platí i o Janu Krausovi, stejně jako to platilo o desítkách jiných mediálních "hvězd" a "celebrit", na jejichž jména si dnes už ani nevzpomenete a které potkáte pouze na večírcích jako křoví. Typickým představitelem křoví z večírků je absolvent konzervatoře Sagvan Tofi. Kdysi "kamarád do deště" a mediální symbol drsňáka z vexláckého prostředí. Od roku 1992 (Kamarád do deště II. - Příběh z Brooklynu) nezahrál žádnou roli, mimo reklamy na fernet. Čím se živí? Ví bůh.... Za reklamu n na fernet, která se objevila na televizních obrazovkách, údajně podle bulvárního deníku Super Tofi inkasoval přes milion korun. Když prý chlastat, tak jedině za prachy! Ale je to celebrita.

Blesk prý ví víc. To ví každá herečka, souložnice, rosnička či moderátorka, o které se už dlouho nepsalo... Stačí se někde na veřejnosti opít a osahat něčí hýždě. Třeba Jana Krause, a hned na ni "dopadne nutně i cosi z Krausovy současné společenské prestiže."

Zábavná show Jana Krause Uvolněte se prosím není normotvorným prostředím českých médií, není ani normotvorným diskursem české společnosti, není ani pořadem politické diskuze. Není mediální "superligou" o nic víc než kdysi dávno show Bohdalové, a znám hodně těch, kteří by si do červené pohovky cynického komentátora nikdy nesedli. Z hygienických důvodů. Báli by se, že dostanou třebas filcky. To, že to neví mediální analytik Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a místo toho cituje Zygmunda Baumana, je tristní. Stačilo ocitovat guru světové reklamy Oliviera Toscaniho. Reklama je navoněná zdechlina. Ale to je také správná věta z nesprávných úst...

Autor byl po tři roky členem Rady Českého rozhlasu