Zjistila, že Japonci mimomanželský sex nepovažují za nevěru, když za něj platí, dověděla se, že 40 procent dotazovaných Rusů zastává názor, že manželská nevěra "není vůbec nesprávná" nebo "není vždy nesprávná" a že Moskvané z vyšších vrstev zastávají názor, že mimomanželský sex v klubech na plážích nejsou žádným způsobem narušením manželského slibu.

Zjistila, že indonéské ženy v extremně tradičních islámských manželstvích "jsou svým manželům nevěrné a důvody, které uvádějí, jsou přesně tytéž, jaké uvádějí mé kamarádky v New Yorku: můj manžel mi nenaslouchá, potřebuju někoho, kdo mi bude dávat zase najevo, že jsem elegantní a hezká, můj manžel to nedělá, ale můj milenec ano..." Zjistila, že v průměru jsou Britové častěji nevěrní než Američané a než Francouzi.

Její kniha vyvolala v Americe silné emoce. Posluchači jí nadávají v amerických rozhlasových stanicích mnohokrát každý den. Nedávno poskytla Druckermanová z Paříže dvacetiminutový rozhovor televizi Al Džazíra. "Tak jsem si připravila všechen ten seriózní materiál o nevěře v muslimských zemích a jediné, co oni chtěli vědět, bylo: Jak to dělají Japonci? Co se jim líbí?"

Nevěra je zřejmě jedinou a poslední fascinací našeho věku. Druckermanová začala uvažovat o manželské nevěře v mezinárodním měřítku, když se musela kvůli svému zaměstnání - je finanční novinářkou - přestěhovat do Jižní Ameriky. Tam zjistila, že jí běžně nabízeli ženatí muži sex. Byla tím šokována; zároveň si začala uvědomovat "jak strašně americky se v tom chovám".

Lust in Translation je vynikající kniha. Je zábavná, je napínavá, je překvapivá, míní reportérka deníku Guardian. Vyvolává však závažnou otázku. V jádru knihy je možnost: Je sexuální věrnost skutečně tak důležitá? Jestliže podvádíme všichni, anebo jestliže všichni uvažujeme o podvádění; jestliže jiné země a kultury mají k manželské nevěře úplně jiný postoj, jestliže některé z nich nespokují nevěrnost s pocitem viny ("Ptala jsem se jich, zda mají pocit viny, že byli nevěrní, a oni té otázce vůbec nerozuměli!"), škodíme si, že jsme učinili nevěru takovým tabu?

Kniha Druckermanové je napsána z americké perspektivy - a o Americe je známo, že je v otázkách manželské nevěry nesmírně přísná. Podle průzkumu veřejného mínění z roku 200 vadí Američanům polygamie či klonování lidí méně než nevěra. Skandál kolem Clintonovy aféry s Monikou Lewinskou byl založen na představě, že Clintonova nevěra znamenala, že Bill Clinton je monstrum, které nemůže být proto prezidentem.

V Japonsku naproti tomu muž chválí milence svou manželku, aby jí dokázal, že je dobrým manželem. Francouzi například jsou daleko více v pohodě ohledně myšlenky, že jejich milenecký partner či partnerka jsou pouze milenci. Britové a Američané mají pocit povinnosti, když jsou nevěrní, mají pocit, že si musejí stěžovat, že jim to doma neklape, a musejí tvrdit, že se chtějí rozvést. Nemůžou své milence říct: "víš, ale já svou ženu mám rád".

Druckermanová tvrdí, že i když je představa, že všichni Francouzi podvádějí své manželské partnery, přehnaná, nicméně je prý pravda, že "Francouzi považují milostné aféry za součást manželské pohádky a nikoliv, jako Britové či Američané, za konečnou likvidaci manželství". Druckermanová se domnívá, že kdybychom přiznali, že k nevěrám dochází, byli bychom lépe vybaveni uvést později svůj manželský vztah zase do pořádku.

Druckermannová se také domnívá, že francouzský přístup k nevěře je inteligentnější než anglosaský, protože předpokládá, že cizoložník může mít z milostného vztahu potěšení. "Chci říci," vysvětluje Druckermanová, "jestliže už se rozhodnete k nevěře, tak si ten sex alespoň proboha užijte. Viděli jste ten film s Kate Winsletovou Little Children, kde ona má mimomanželský vztah s nějakým mužem a on se při tom rozbrečí: "Co to dělám? Co to dělám?" Druckermannová se směje.

Uprostřed psaní své knihy Lust in Translation se Druckermannová vdala. Kniha ji neodradila? "Změnilo to, jak uvažuju o manželském svazku. Mnoho Američanů předpokládá, že oni a jejich partneři budou celý život stoprocentně věrní. Pak je naprosto zdrcující, když k tomu dojde. Takže, i když se manželem hodně snažíme o věrnost (ha! mohu se snažit za manžela?) kdyby jeden z nás byl nevěrný, byl by to asi menší šok. Neusoudila bych okamžitě, že manželství skončilo, ani bych se hned nezačala obracet na manželského poradce."

Druckermanová si nemyslí, že je nevěra katastrofou. Říká, že ať to zkoumala kdekoliv, ať místní scénář ohledně nevěry diktoval cokoliv, všude byla přítomna bolest, když byla nevěra odhalena. "Vždycky to bolí," říká. "Lidi to možná očekávají, možná je to nepřekvapí, možná z manželství neodejdou, protože příští partner mi bude taky nevěrný, ale bolí to pokaždé."

Není to ale taková tragédie, jakou z toho dělá konvence v Británii a v USA. Připomíná rozhodnutí Hillary Clintonové, která sice uvažovala, že Billa Clintona po aféře s Monikou Lewinskou opustí, ale pak si uvědomila, že "v manželství se stávají horší věci". Tento postoj, domnívá se, nakonec převládne i v Americe.

Pro většinu z nás, tvrdí Druckermanová, je mimomanželská nevěra, tím největším, nejvíce vzrušujícím zážitkem, jakého se nám kdy dostane. Proto to děláme.

Podrobnosti v angličtině ZDE