1. omyl: Prezentace v médiích jako zdroj legitimity

Jan Čulík napsal:

Jan Čulík tu správně hledá ústřední důvod rozhořčení Karla Pacnera (a celé řady dalších kritiků prezentace Karla Köchera) v tom, že za tím je představa o legitimační moci takové prezentace z hlediska akceptovatelnosti dotyčného pro společnost. Osudně se ovšem Jan Čulík mýlí v tom, že by tato "představa" byla pouze myšlenkou -- dokonce bolševickou. Tato představa je (bohužel) odrazem reality. A to samozřejmě mnohem masivněji reality naší, postkomunistické, ale i reality celé mediálně ovládané společnosti Západu. Že to není jen "náš" -- bolševický -- výmysl, prokazuje přece exemplárně případ s prezentací srbského zločinného generála Arkana v BBC, na něž sám Jan Čulík upozorňuje "Je pošetilé kádrovat názory lidí".

Takové poskytnutí legitimity určitému člověku ze strany médií má přitom tři důvody, které se musejí vzájemně setkat, aby bylo dosaženo potřebné účinnosti:

a) Média jsou ve společnosti možným zdrojem legitimity. Tento předpoklad je splněn paušálně v celé západní společnosti, neboť v ní dnes hrají -- zejména v důsledku potlačení až likvidace lokálních "agor" a z nich pocházejících "lokálních názorových vůdců" -- svou všudypřítomností a celospolečenskou akceptovatelností roli nepominutelného "hráče" v boji o veřejné mínění, většinou hráče dominantního, někde pak téměř monopolního (viz dále).

(Pozn: (Tento proces) vynáší na povrch etické důsledky degradace veřejných prostorů. Na místech, kde se lidé setkávali se také tvořily normy -- takže spravedlnost mohla být konána a rozdělena horizontálně, což hovořící přetavovalo v komunitu, již vyčleňovala a integrovala společná kritéria. Teritorium zbavené veřejného prostoru skýtá malou šanci, že se bude debatovat o normách a že se spolu jako předmět srovnávání a vyjednávání střetnou hodnoty. Verdikty o správném a špatném, krásném a ošklivém, náležitém a nepatřičném užitečném a neužitečném mohou přicházet pouze shora, ze sfér, jež zřídkakdy pronikne oko i toho nejbystřejšího pozorovatele. Takové soudy jsou nezpochybnitelné, protože soudcům není možné adresovat žádnou otázku, neboť tito soudci po sobě nezanechávají adresu -- dokonce ani e-mailovou -- a nikdo si nemůže být jist, kde vlastně sídlí. Pro "lokální názorové vůdce" nezbývá prostor; žádný prostor nezbývá ani pro "lokální názor" jako takový. Vynesené soudy nemusí mít žádné styčné body se způsobem života na místní úrovni, ale jejich tvůrci ani nemínili nechat je ověřit zkušeností lidí, k jejichž chování se vyjadřují [Zygmunt Bauman: Globalizace. Důsledky pro člověka s.35])

b) Média jsou dominantním zdrojem veřejného mínění (a tím i legitimity). Do jaké míry tohle platí jinde než u nás (resp. v postkomunistických zemích), nechám na posouzení jiným (z Tyranie médií od Ignacia Ramoneta se jeví, že to i tam bude dost podobné). U nás je ovšem tato dominance dána jednak tím, že prakticky všechny ostatní možní "konkurenti" z občanské společnosti (university, církve, odbory, spolky atd.) jsou zcela odsunuti na okraj a jejich názor většinu společnosti vůbec nezajímá, takže ani nikomu nemohou nějakou legitimitu poskytnout (fakt, že někdo je rektorem Karlovy university neznamená z hlediska současných poměrů u nás pro jeho legitimitu zdaleka tolik, jako pro jiného účast -- natož vítězství -- v reality show na komerční televizní stanici). S tím se pojí druhý důvod: média jsou dlouhodobě nejdůvěryhodnějšími institucemi u nás -- od roku 1995 se důvěra v ně pohybuje stále mezi 60 až 75% (viz např. pravidelný výzkum CVVM ). Není příliš zjednodušené tedy uzavřít, že u nás jsou média prakticky jedinou institucí, která dnes může poskytnout veřejnou legitimitu způsobem, který většina lidí akceptuje.

c) Mediální výskyt musí být spojen s typem pořadů (či mediálním zpracováním), který je adresáty tak chápán. Myslím, že právě tady je největší neporozumění Jana Čulíka (což mě upřímně překvapuje). Pořad Jana Krause Uvolněte se, prosím kupříkladu v současných českých poměrech nepředstavuje žádnou "nezávaznou legraci", nýbrž mediální "superligu", do níž je naprosto prestižní záležitostí se dostat. A to i z hlediska hostů. Na toho, kdo byl vybrán, dopadne nutně i cosi z Krausovy současné společenské prestiže. Tím, že byl dotyčný vybrán, je už automaticky potvrzeno, že to je "někdo". Tohle přece každý, kdo má ponětí o současné české mediální sféře, musí vědět. Analogicky -- byť samozřejmě v mnohem menší míře -- to platí i pro publikování v tištěných či internetových médiích, která mají ambici být pokládána za názorotvorná. Ale určitý legitimizační efekt může dnes sehrát i publikace v Blesku. Záleží při tom vždy pochopitelně na zpracování, které může tuto legitimizační funkci buď značně posílit, nebo i oslabit a někdy i zcela potlačit a dosáhnout opačného efektu. V takovém případě ale musí být dotyčný v prezentaci postaven do pozice, v níž je skutečně adresátům srozumitelným způsobem deklasován (naprosto jinak působí na diváky Miroslav Krejčíř či Viktor Kožený, když sebevědomě zdraví české policisty -- a jen zneužívá hlouposti a či honby za senzací neschopných redaktorů -- a jinak v záběrech, kdy je natáčen -- aniž o tom ví, takže se nemůže producírovat - např. s pouty na rukou či během výslechu.)

Souhrnně tedy z uvedeného vyplývá, že v českých poměrech lze mediální prezentací dosáhnout značného legitimizačního efektu, přičemž je velmi pravděpodobné, že pokud není publikačním záměrem naopak delegitimizace (a tomu bude prezentace přizpůsobena žánrem i provedením), bude pozitivního legitimizačního efektu dosaženo.

2. omyl: Nejde o "více informací", ale právě o legitimitu

Jan Čulík napsal:

I zde je první Čulíkova věta oprávněná. Dospělým lidem by skutečně "více informací" nemělo ublížit. Reakce zločince by (někdy) opravdu mohly být pro adresáty mediálního sdělení přínosné (a v mnoha klasických dílech se to také podařilo). Problém je, když zločinec tu vykládá své názory kontextuálně prakticky stejně jako jeho oběť, jeho soudce nebo nezávislý politický komentátor. To pak naprosto stírá mravní dimenzi takového sdělení a vytváří ze světa totální hodnotový chaos (čemuž se nejspíš právě kritici Arkanovy prezentace brání). Uznáváme-li, že dotyčný je zločinec -- tedy, že jeho jednání bylo skutečně zlé, lidem či společnosti ubližující -- nesmí být jeho názor prezentován obdobným způsobem, jako názory těch, které za zločince nepovažujeme. V opačném případě se riskuje, že zločinec bude plně společensky rehabilitován -- zejména ve společnostech, kde zdroje legitimity jiné, než mediální prezentace, neexistují či jsou nesrovnatelně slabší (což je náš případ).

3. omyl: Autor sdělení vždy podstatně spoluurčuje, jak mu bude rozuměno

Jan Čulík:

Publikační politiku Britských listů si musí Jan Čulík se spolupracovníky vyřešit sám. To, v čem se ale mýlí (a opět mě to překvapuje), je přesvědčení, že se dá "odseparovat" autor a jeho myšlenky. Osobnost autora sdělení přece vždy zásadně spoluurčuje kontext sdělení. Snad jen ve zcela formálních symbolických systémech typu Booleovské logiky nebude tak úplně tohle platit. Ale při sděleních týkajících se lidského života je naprosto jasné to, že teprve znalost autora nám poskytuje klíč k tomu, jak máme sdělení porozumět . Cožpak si Jan Čulík nepamatuje památnou větu patera Bonnyboata ze slavné Marshallovy Plné slávy: Nic nezní tak hrozně, jako správná věta z nesprávných úst?

V žádném sdělení, které se týká skutečného života, nemůžeme prakticky nikdy vyjádřit všechny podmínky a okolnosti nezbytné k jeho správnému porozumění. A právě znalost toho, kdo je autorem sdělení, mnohé z tohoto nezbytného interpretačního klíče poskytuje, aniž je to přímo sděleno (zobrazeno). Právě proto, že mě zajímají pozoruhodné osudy, zajímají mě i ti, kteří o nich svědčí.

Autor je pedagog, publicista a mediální analytik pracující pro RRTV