Je sice pravda, že i v demokratických podmínkách se někteří opomíjení účastníci odboje dočkají státního vyznamenání, ale jinak působí hrdina jako jistý anachronismus. Kdo by chtěl křísit rytířský kult středověku? Kdo by chtěl obětovat vlastní život ve jménu nějaké ženy, nyvě hledící z hradního okna do dáli, nějakého vládce, tonoucího v přepychu, nebo dokonce nějaké nadpozemské ideje? Moderní člověk chce rozmnožovat své životní statky a radosti, nikoli se vystavovat námaze a utrpení (ledaže by tím zlomil nějaký stávající rekord a vzbudil tak pozornost médií); není ostatně ani k mimořádným hrdinským činům fyzicky vybaven, protože je čím dál choulostivější. Za nedostatek odvahy se mimoto nemusí hanbit -- vždycky má po ruce učené zdůvodnění, které se odvolává na pud sebezáchovy nebo na individuální práh bolesti. To jsou ovšem zároveň důvody, proč nás, příslušníky západní civilizace, vyvádějí z míry činy, které se na pud sebezáchovy neohlížejí, tedy především teroristické útoky islamistů. Jak může víra v Alláha a v posmrtnou odměnu otužit někoho natolik, že se nechá dobrovolně roztrhat výbušninou? ptáme se, a přitom zapomínáme na stovky křesťanských mučedníků, kteří z obdobných pohnutek (byť kvůli jinému Bohu) podstoupili smrt v prvních stoletích našeho letopočtu.

Přestože většinou o hrdinské skutky neusilujeme (někdy se dokonce obáváme, že bychom se tím zesměšnili), určitě bychom nesli nelibě, kdyby nás někdo veřejně obvinil ze zbabělosti. Příkladů je dost: Stačí připomenout nevoli, kterou už svým názvem vzbudil románový debut Josefa Škvoreckého, nebo rozpaky, s jakými pohlížíme na vzdor bratří Mašínů. Jejich útěk na Západ, provázený násilnými akcemi, rozděluje dokonce českou veřejnost na dva protichůdné tábory: Jedna část jejich čin ospravedlňuje, druhá odsuzuje. Záleží samozřejmě na tom, zda klademe rovnítko mezi útlak, jaký přináší totalita, a válečný stav, či nikoli. Člověku s vypjatou potřebou svobody (obzvlášť tomu, kdo v úctě k této tradici vyrůstal, jako byli právě bratři Mašínové) mohou připadat obě situace rovnocenné, zatímco pro člověka s vypjatým právním či politickým vědomím je podstatné, zda se podobné skutky dějí ve válce či v míru. Uplatníme-li nicméně etické hledisko, obstojí předpoklad, že branec, povolaný do války, smí beztrestně zabíjet jiné brance, protože by byl jinak zabit sám?

O tom, jak může být toto hledisko aktuální i po letech, svědčí nedávné přiznání Güntera Grasse, že dobrovolně nastoupil do hitlerovské armády, respektive ohlasy, které jeho přiznání vzbudilo. Většina lidí, kteří se k jeho případu vyjádřili, Grasse omluvila (zpravidla s odůvodněním, že "nepovažují umělce za vtělení morálního božstva" apod.), což ovšem, jak se domníváme, nemůže vyvrátit prostý pocit, že Grass je jakožto člověk slaboch nebo zbabělec: Je přinejmenším podivné, že v roce 1999 přijal Nobelovu cenu, přestože by se jeho svědomí nepochybně ulevilo, kdyby ji odmítl -- před ním to udělalo už několik kandidátů a připravili se tím jen o finanční odměnu, ne o prestiž.

Být umělcem samozřejmě neznamená být zároveň vzorem osobní či občanské ctnosti (historie zná i případy umělců, podezřelých z kriminálních činů, jako byl například François Villon nebo Gesualdo di Venosa), ale odvaha je, jak jsme přesvědčeni, charakterová výbava, která prostupuje celou osobností, a umělec, který hledá pravdu, se bez ní neobejde. Podobnou úvahu lze ostatně vztáhnout i na omluvné ohlasy v kulturních rubrikách českých novin: Neobhajovali jejich pisatelé spíš sebe než německého prozaika? Anebo touto smířlivostí vyšli jen vstříc své době, která považuje pevné a rovné stanovisko za trapnou relikvii? Buď jak buď, jen málokdo se vyjádřil tak pregnantně jako Petruška Šustrová (Lidové noviny z 18.8.): Napsala, že může strávit leccos, třeba i spekulace o tom, že Grassovo přiznání byl marketinkový tah před vydáním nové knihy, ale že se nemůže smířit s jeho celoživotním lhaním ("upravil si životopis tak, aby se o jeho mladistvém rozhodnutí dát se k esesákům nevědělo"). Věděla mimochodem, že tím riskuje nepřízeň svých kolegů z novinářské i literární branže?

Zatímco nejběžnější výmluvou německých válečných zločinců, kteří se octli před norimberským tribunálem, bylo prohlášení, že jen plnili příkazy, Češi vědí, že útrpnost vzbudí nejúčinněji přiznáním se ke strachu. Známá osoba, která se veřejně přizná, že se propůjčila ke lživé propagandě nebo ke spolupráci se Státní bezpečností ze strachu o svou rodinu, z obav, že by mohla být vydírána,vyjdou-li na světlo rozmanité prohřešky, že by ztratila zaměstnání, vypadne v našich očích určitě sympatičtěji než osoba, která se pokouší své selhání zatajit či bagatelizovat; vnímáme to zřejmě jako jakýsi akt pokání a prohlašujeme, že nikdo nemá právo soudit druhého člověka, protože nemůže pochopit skutečné pohnutky jeho jednání, apod. V závěru svého článku My hrdinové, my zbabělci (Lidové noviny ze 7.5. 2005) uvádí redaktor František Šulc sofisma jistého historika: Představme si českého občana, který se zúčastní pietního shromáždění po atentátu na Reinharda Heydricha, zdvihne tam povinně pravici k nacistickému pozdravu, vrátí se domů a druhý den provede v továrně, kde pracuje, sabotáž. Je to kolaborant, nebo je to odbojář; nebo obojí současně?

Historik i autor článku tím samozřejmě naznačují, jak je hrdinství relativní. Tato situace má však i jiný význam, o němž se článek nezmiňuje: Je to víceméně typický doklad české obojakosti. Učiním sice veřejně zadost vládnoucí moci, ale pak se vyrovnám se svým svědomím tím, že onu moc skrytě podvrátím; znesvětím ji. Jinak řečeno, nevystoupím proti ní aktivně, ani se jí nevyhnu (například tím, že se pietního aktu nezúčastním), ale naoko jí přitakám, a pak ji přechytračím. Takový postoj se ovšem příliš neliší od postoje Haškova dobrého vojáka a jeho společenský dosah je vpravdě minimální.

Uchylujeme-li se k tomuto postoji častěji než jiné národy (což je sporné), podílejí se na tom i historické okolnosti. "Češi mají především starost o sebe, o to, aby přežili, aby měli relativní jistotu, že nenarazí, že je nezavřou," domnívá se psycholog Milan Nakonečný. Kladem této "starosti" je zřejmě skutečnost, že jsme dokázali pronést svou národní identitu historickými etapami, v nichž byla soustavně potlačována, ať už habsburskou či nacistickou nadvládou; Poláci například doplatili na svůj vlastenecký odboj (proti Rusům i proti Němcům) podstatně hůř. Absence původních hrdinských eposů v počátcích českého písemnictví na druhé straně vnuká domněnku, že jsme se v hrdinských skutcích nevyžívali ani v době, kdy se formovala naše státnost; tento komplex měly ostatně v 19. století vyléčit oba Rukopisy, Královédvorský a Zelenohorský. Je příznačné, že udatné činy našich předků (například Žižkova vojska) rádi zpochybňujeme poukazem na devastaci kulturních statků, obrazů, kostelů, hradů atd. Není to jistý projev alibismu? S tímto pojetím přicházejí zpravidla novodobí historikové, ale jejich snaha o přehodnocení dějin za každou cenu může být jen reakcí na tendenční výklad jejich předchůdců.

Zmíněná zdrženlivost vůči hrdinskému jednání nicméně neznamená, že Češi neumějí bojovat. Husité nebyli jediní, kdo tuto schopnost osvědčili; v minulém století se k nim přiřadili čeští legionáři na zahraničních bojištích, letci v britských službách i výsadkáři, svržení na území protektorátu. Díky novinářům Mikuláši Kroupovi a Adamu Drdovi, kteří soustavně zaznamenávají jejich příběhy (založili občanské sdružení Post bellum), se ukazuje, že takových anonymních hrdinů nejsou stovky, ale tisíce. Problém tkví v něčem jiném: Nejúčinněji vzdorujeme tehdy, setkáme-li se s vyloženým terorem, zatímco snesitelný a dlouhodobý útlak naši bojeschopnost paralyzuje.

V umírněné podobě tak reagujeme i na své politické představitele, a to ani když nedokážou být našimi mluvčími: Místo abychom je sesadili, zvykáme si na ně a polemizujeme s nimi jen nepřímo v hospodách. Politikům samozřejmě takový přístup vyhovuje -- nemusejí své výroky a svá rozhodnutí korigovat a mohou setrvávat ve své aroganci. Je tristní, že je v této svévoli namnoze podporují i novináři, jako by se domnívali, že sami sebe přesáhnou výslovným příklonem k oficiálnímu stanovisku; tuto servilnost dokládá například Jan Čulík ve sloupku "Na názorech občana nezáleží?" (v Metru ze 7.8. t.r.): Čeští novináři podle něj nejen nepřihlédli k výsledku ankety, podle níž 83% Čechů nesouhlasí se zřízením americké vojenské základny na našem území, ale dokonce vyhlásili, že zveřejnění této ankety nahrává komunistům (Karel Hvížďala), nebo že doporučují politikům, aby se proti většinovému mínění obyvatel postavili, neboť takový názor nebývá vždy prozíravý (Rudolf Čásenský).

Svévole novinářů i politiků je jistě urážlivá, ale je docela možné, že bychom nad ní mávli rukou, kdyby nás ti, kteří jednají naším jménem, aspoň dokázali vést k nějakému důstojnému cíli (nejen ekonomickému), ale to od nich zřejmě nemůžeme očekávat -- jsou spíš obezřelí než odvážní a jsou nadmíru zahlceni přítomností.

V zájmu spravedlnosti je třeba nicméně dodat, že už antika si cenila lstivosti přinejmenším stejně jako udatnosti, jak to vysvítá například z Homérova eposu o Odysseovi nebo z biblického příběhu o Davidu a Goliášovi. Ztrácejí-li dnes skuteční hrdinové svou prestiž, zájem o fiktivní hrdiny nijak neopadá -- spíš naopak. Je to dobré, či špatné znamení? Saturujeme tím svou bytostnou potřebu hrdinství, nebo tím skutečné hrdiny vědomě odsunujeme do oblasti mýtů? Moderní hrdina, jak se objevuje v akčních filmech a románech, musí být samozřejmě akční; na jeho morálním kreditu příliš nezáleží, jinými slovy, je víceméně irelevantní, jde-li o hrdinu kladného či záporného. Pokud to někdo akčním hrdinům vytýká, měl by uvážit, že to není nic nového: Venkovský lid obdivoval Robina Hooda, Viléma Tella i Juru Jánošíka, i když se tito zbojníci příliš neohlíželi na to, koho okrádají nebo zabíjejí; není ostatně vždy snadné určit hranici mezi činem hrdiny a činem dobrodruha (proto také demagogové tak rádi obviňují odvážné lidi z "avanturismu").

Některé filmy, například Bonnie a Clyde, dokonce vyznívají jako apologie zločinců a jiné, například Schindlerův seznam, vyjadřují přesvědčení, že záchrana lidského života je cennější než pohnutky příslušného zachránce, což je mimochodem devíza, kterou vyznávají především malé národy: Vědí totiž, že nemohou plýtvat lidským potencionálem tak lehkomyslně jako velmoci, které posílají své muže po desetitisících do válek.

Nejtrapněji ovšem dopadá obraz hrdiny v mediální oblasti: Ve středu pozornosti se ocitá člověk na šikmé ploše, ne-li rovnou podvodník či vrah, a není-li takový hrdina po ruce, musí se čtenář spokojit s filmovou hvězdou, která se rozvádí, nebo která svádí nerovný boj s rakovinou. Koneckonců, proč ne? Překonat následky traumatického pobytu ve vězení či v léčebně a sžít se s rafinovanými pomluvami, které nás zbavují přátel -- i to vyžaduje jistou dávku hrdinství, i když by ovšem Herkulovi či Bivojovi nestála taková snaha ani za pohrdlivý úsměv.