Amálek byl starověký arabský kočovný loupeživý kmen, který bez jakékoli příčiny napadl syny Izraele po jejich východu z Egypta a nelítostně vraždil ženy, starce, děti a nemocné. Poté ještě tyto oběti oloupil.

Od té doby je Amálek zapřísáhlým nepřítelem Božího lidu. Haman, onen „starověký Hitler“, byl jedním ze vzdálených potomků amáleckého krále Agaga, kterého Saul ušetřil (1S 15,1-33), a proto se v Esteřině svitku nazývá Haman, syn Hamedatův, Agagovec (Est 3,1). Připomeňme, že etnický Amálek dávno neexistuje a sdílí osud mnohých starověkých národů, jejichž existenci dnes potvrzují pouze archeologické nálezy. Co však dodnes přežívá a poslední dobou i sílí, jsou Amálekovy vlastnosti a jeho zavilá nenávist k synům Izraele. Nositelem patologické Amálekovy nenávisti ke všemu židovskému může být kdokoli, například Hitler spolu s nacistickými pohlaváry a jejich dnešními neonacictickými pohrobky, dnešní íránský prezident Ahmadinedžád, který se nejednou nechal slyšet, že je třeba vymazat Izrael z mapy světa. Do této kategorie spadají také různí „vědci“ a „historici“, kteří popírají existenci holocoustu. Proto je nejen povinností nás Židů, ale každého civilizovaného člověka, bez rozdílu národnosti či vyznání, bojovat proti nebezpečným amáleckým vlastnostem a myšlenkám a odhalovat jejich nositele.

Jméno svátku Purim je odvozeno od akkadského slova purum-los, tedy Svátek losů, neboť Haman, který chtěl vyvraždit všechny Židy perské říše, hledal pro konečné řešení židovské otázky nejpříhodnější den. Proto k sobě domů pozval mágy, aby ti před ním metali los, který měl určit datum genocidy. Los určil třináctý den měsíce adar (Est 3,7.13).

Biblický příběh, který můžeme nazvat historickou novelou, je zasazen do dobového pozadí vlády perského krále Achašveroše, neboli Xerxea, který vládl v letech 486-465 př.n.l. a vedl ne zcela úspěšné války s Řeky. Každý, kdo má v knihovně bibli, může ji otevřít, nalistovat knihu Ester a podrobně se seznámit s celým příběhem.

My se nyní spíše zaměříme na čtyři přikázání - micvot spojené s oslavou nejveselejšího židovského svátku. V hebrejštině tato přikázání začínají písmenem mem:

• Mikra megila - čtení Esteřina svitku (knihy). Svitek Ester čteme dvakrát. Letos to bude v sobotu večer (po zakončení šabatu), kdy začíná Purim a v neděli ráno, 4. března. Povinnost slyšet čtení Esteřina svitku se vztahuje jak na muže, tak na ženy.
• Mišloach manot iš le-reehu - posílat jeden druhému dárky (Est 9,22). Dárky přátelům a známým předáváme osobně nebo prostřednictvím našich starších dětí. Dárky tvoří minimálně dva druhy potravin. Pokud dáme do sáčku nebo košíčku druhů více, radost našich přátel může být větší. Takový purimový dárkový sáček-balíček může obsahovat čokoládu, vafle, bonbóny, žvýkačky, purimové sladké pečivo „homontaschen“ a aby se zvýšilo veselí a dobrá nálada, nikdy neuškodí láhev košer vína.
• Matanot le-evjonim – dárky chudým (Est 9,22). Naší povinností je odbarovat alespoň dva chudé a každému z nich dát alespoň dvě mince. V našem případě bychom měli darovat chudému dvě padesátikorunové mince, tedy minimálně 100 Kč. Kdo dá více, budiž požehnán. Tento náš dar má umožnit chudým, aby i oni důstojně oslavili svátek Purim a mohli si koupit dostatek jídla pro svou purimovou hostinu.
• Mište Purim – purimová hostina, kterou pořádáme v poledne, tedy ji můžeme nazvat slavnostním purimovým obědem. Jistě naše hostina bude mnohem skromnější než hostina Achašverošova (Est 1,3-8), ale to by nám nemělo vadit a ani ubrat na radosti a veselí.

Toto jsou čtyři purimová přikázání, která zajisté nebude těžké nikomu z nás splnit.

Svátek losů je však také nepřebernou pokladnicí zvyků a obyčejů, hotová radost pro všechny, kteří se zabývají židovským folklórem, a nejen jím.

Například je tradice jíst na purimovou hostinu krůtu. Může to být krůta pečená, krůtí řízky nebo krůtí ragů na víně atp. - fantazii se meze nekladou. Proč zrovna krůta? V knize Ester stojí: „...ten Achašveroš, který kraloval nad sto dvaceti sedmi krajinami od Indie až po Kúš“ (Est 1,1). V hebrejštině se nazývá krocan nebo krůta tarnegol Hodu (indický kohout) nebo tarnegolet Hodu (indická slepice). Podobně tomu je i v ruštině – inďjuk nebo indějka. Obyčej jíst na Purim krůtu je relativně nový, neboť krůta se dostala do Evropy ze své americké vlasti až počátkem 16. století poté, kdy roku 1492 byl Kolumbem tento kontinent objeven. Díky Kolumbovi, který si omylem myslel, že objevil novou západní cestu do Indie, dostala krůta v hebrejštině a ruštině jméno spojené s Indií. Podobně také američtí indiáni vděčí za svůj název Indii, o níž neměli ani potuchy, že existuje.

Jak bylo již výše uvedeno, tradičním purimovým pečivem jsou trojúhelníkové homontaschen, neboli Hamanovy kapsy. V hebrejštině to však nejsou kapsy, ale uši - oznej Haman. Tradiční náplní homontaschen je mletý mák s povidly. Proč zrovna mák? Protože v aškenázské výslovnosti hebrejštiny se jméno zavilého nepřítele židů nevyslovuje Haman, ale Homon. V jidiš a němčině se mák řekne der Mohn. Díky této podobnosti plníme Hamanovy kapsy/uši mákem.

Nebude na škodu seznámit se ještě s jedním zvykem, který však není třeba stoprocentně dodržovat. Jde o to, že na Purim můžeme pít „ad lo jada - až do ztráty vědomí“. Já bych tomu ale rozuměl tak, že se můžeme opít do takové míry, že nebudeme schopni postřehnout rozdíl mezi „baruch Mordechaj - požehnaný Mordechaj“ a „arur Haman - prokletý Haman“. Samožřejmě, že mezi kladným hrdinou Mordechajem a záporným Hamanem je rozdíl jako mezi nebem a zemí, ale číselná hodnota hebrejských písmen (gematrie) tvořících dvě slova: „baruch Mordechaj“ anebo „arur Haman“ je shodná, t.j. v obou případech 502.

Závěrem si připomeňme slova pražského rabína Jonatana Eibenschütze (1690-1764), který komentoval slova Esteřina svitku „V hlavním městě Súzách byl jeden Žid ...“ (Est 2,5) následovně: Mordechajova velikost spočívá v tom, že nebyl Židem pouze doma nebo v synagoze, ale také v ulicích hlavního města, mezi nevěřícími a své židovství neskrýval a nestyděl se za ně.