Při vší té bídě anonymních psychotiků vyslintávajících se na různých internetových diskusích je až kupodivu, že ZDE existuje i jedna zatím (snad jí to vydrží co nejdéle) slušně a bez větších excesů vedená diskuse.

Jeden z jejích účastníků upozornil na český překlad obsáhlého článku Williama Engdahla, šéfredaktora kanadského serveru Global Research.

Engdahl se v článku vrací k polozapomenutému pojmu geopolitiky a podrobně ukazuje pozadí amerického i ruského způsobu strategického uvažování.

Dokládá, že strategií současné americké administrativy je zahraniční politika založená na zajištění přímé kontroly globální energetiky čtyřmi největšími ropnými společnostmi svázanými s USA - jsou to Chevron Texaco, ExxonMobil, BP a Royal Dutch Shell.

Už v roce 1999, ještě před svým nástupem do funkce viceprezidenta, Dick Cheney na přednášce v Londýně prohlásil, že "ropa zůstává v základě státním, ne soukromým obchodem". Hlavním, ne-li jediným smyslem invaze do Iráku je postupně dostat všechny ropné zdroje Středního východu z rukou nezávislých států do rukou kontrolovaných Američany.

V dokumentu "Přestavba americké obrany" (Re-building America's Defences) vydaném v září 2000, tedy ještě před nástupem G. W. Bushe do prvního funkčního období, skupinou PNAC (Project for the New American Century, Projekt pro nové americké století, v BL např. ZDE, se volá po nalezení vhodné záminky k vyhlášení války Iráku a jeho obsazení. Doslova:

"Okamžité ospravedlnění poskytuje nevyřešený konflikt s Irákem, přičemž otázku režimu Saddáma Husajna převyšuje potřeba výrazné americké vojenské přítomnosti v Zálivu".

Snad není nutno dodávat, že Cheney je jednou z čelných osobností PNAC. Prvním krokem americké okupační správy v Iráku bylo anulování kontraktů mezi Saddámovou vládou a Ruskem, Čínou a Francií, tj. těmi členy Rady bezpečnosti OSN, kteří s invazí nesouhlasili, a přesun veškerého obchodu s iráckou ropou do rukou amerických a spřátelených britských firem.

Konečným cílem Washingtonu je však kontrola energetických zdrojů Ruska. Takto explicitně jej pochopitelně předáci USA nemohou vyjádřit. William Engdahl podrobně analyzuje proces rozšiřování NATO i "barevné revoluce" v postsovětských zemích. Stručně řečeno, obklíčení Ruska zeměmi NATO, barevné revoluce v Evropě i Asii a válka v Iráku jsou součásti komplexní americké geopolitické strategie, jejímž konečným cílem je jednou provždy rozložit Rusko jako jediného potenciálního soupeře amerických velmocenských ambicí. Primárním cílem není Irák ani Írán - je jím Rusko, kontrola energie, ropovodů a plynovodů.

Putinově vládě po krátkém období veřejně předváděného přátelství obou prezidentů zřejmě došlo, že na pořadu dne je další studená válka, tentokrát v oblasti strategické kontroly energetických zdrojů, a snaha USA o dosažení jednostranné jaderné nadvlády, což bylo koneckonců řečeno už v dokumentech národní bezpečnostní strategie Bushovy vlády v roce 2002. Cílem je dosáhnout možnosti zničit ruský a čínský jaderný potenciál prvním úderem, bez rizika možné rovnocenné zničující odvety. V tomto kontextu je nutno vidět jednostranné odstoupení Bushovy vlády od smlouvy o protiraketové obraně (ABM) v roce 2002 i snahu o vybudování základen v Evropě. Engdahl v citovaném článku konstatuje, že budovaná protiraketová obrana má význam jedině jako doplněk systémů umožňujících USA beztrestný první úder.

Dobrá, máme tu tedy naznačené zájmy. Ať je to jakkoli skličující, rozhodující globální hráči se vracejí ke konceptu geopolitiky starému už více než století (poprvé byl formulovám britským geografem a radikálním zastáncem Britského impéria Mackinderem v roce 1904).

Můžeme diskutovat o morálním hodnocení takového přístupu, ale zůstává faktem, že jím vedené praktické kroky jsou předvídatelné, uchopitelné rozumem a tudíž předem kalkulovatelné. Jde "jen" o počty vojsk, letadel, plavidel, jaderných hlavic a jejich nosičů.

Jde "jen" o zájmy amerických firem, které si koneckonců fungování "své" vlády nějakým způsobem "předplatily" a teď logicky očekávají, že se jim ta investice vrátí - třeba v podobě garance neomezeného přístupu k ubývajícím světovým zásobám energetických surovin.

Na druhé straně stojí zdevastované Rusko, které zmobilizovalo zbytky svého pudu sebezáchovy a přirozeně se nehodlá stát kolonií určenou k vyždímání těch surovin v něčím zájmu. Z dob studené války máme bohaté zkušenosti, že takto pojatá rovnováha - založená na vzájemném snadno vypočitatelném odstrašení - nakonec zaručila evropskému kontinentu skoro 50 let míru.

Kdyby tedy šlo jen o její obnovení na jiné úrovni, ještě by nemuselo být vše ztraceno. Jako malý stát máme na výběr ze dvou možností: Buď se stát součástí "koalice ochotných", přizvukujících americké snaze o unipolární svět a nadvládu nad ním, přehlížet rizika takového přístupu včetně možnosti, že se jeho vůdčí síly dopustí tragických omylů v hodnocení situace, a věřit, že se nám za to dostane zasloužené odměny.

Nebo připustit právo Ruska a Číny reagovat na to, co je podle jejich názoru ohrožuje, a přihlížet jejich snaze o znovuvybudování prostředků pro nastolení rovnováhy strachu. Falešné vědomí vlastní nezranitelnosti už v historii vehnalo do záhuby nejedno impérium.

A pokud jde o snahy různých politiků, analytiků či komentátorů o morální hodnocení kroků té či oné strany, nezbývá než do omrzení opakovat jedno jediné:

Nehledejte v politice morální aspekty. Politika není ničím jiným než hrou zájmů. Pro geopolitiku to platí v míře úměrné jejímu globálnímu dosahu.

Jakmile však kdokoli začne zdůvodňovat geopolitické události a děje či dokonce jejich pozadí z pozice údajně jedině správných morálních postojů, je nutno zbystřit pozornost. Buď jde o projev nekonečné naivity nebo se nás někdo snaží z nějakých důvodů prostě a jednoduše oblbnout.

Vážný a těžko řešitelný problém s nebezpečnými souvislostmi však nalezneme, podíváme-li se ještě hlouběji na skutečnou - řeklo by se mentálně založenou - motivaci protagonistů současné politiky USA. Částečně jsem se o ní v BL zmínil v jiné souvislosti už vícekrát, např. v listopadu 2005 ZDE.

Jde o radikální protestantské fundamentalisty v USA, kteří představují nezanedbatelnou politickou sílu. Informaci o nich lze nalézt v The Ecologist v článku Billa Moyerse ZDE, český souhrn vyšel v Sedmé generaci 5/2005 (Bill Moyers: Bůh stojí při nich), avšak je dostupný jen v papírové verzi. O protestantských fundamentalistech více též viz internetový časopis Grist), jejich web se nachází ZDE ZDE. BL v minulosti přinesly ZDE, ZDE, ZDE třídílný článek - recenzi filmu Adama Curtise The Power of Nightmares (Moc nočních můr) o tom, jak se už od 40. let vzájemně ovlivňovaly a navzájem potřebovaly oba fundamentalismy - protestantský i muslimský.

Cituji Billa Moyerse:

"Jakmile Izrael obsadí zbývající biblické země, voje Antikrista na něj zaútočí a tím dojde k poslední bitvě v údolí Armageddon... Spasitel se vrátí a dojde k Vytržení. Pravověrní budou vyzdviženi ze svých oděvů a přeneseni na nebe, kde budou po pravici Boha sledovat, jak jejich političtí a náboženští protivníci trpí... proklamují solidaritu s Izraelem a židovskými osadami a skutečně je také podporují penězi a dobrovolnou prací. Invazi do Iráku berou... jako předehru předpovídanou v knize Zjevení... Války s islámem... se není třeba bát, naopak bychom ji měli vítat: Je to nezbytný požár na cestě k vykoupení... Syn Boží se vrátí, spravedliví vstoupí na nebe a hříšníci budou odsouzeni k věčným mukám pekelným..."

Glenn Scherer v Gristu dodává, že zdaleka nejde o hrstku amerických zákonodárců, kdo tyto názory vyznávají. Náboženská pravice podporovala před volbami v roce 2004 231 poslanců kongresu - skoro polovinu. 59% Američanů věří, že proroctví z knihy Zjevení se naplní. Čtvrtina si myslí, že bible předpověděla útoky 11. září 2001. Tzv. "index vytržení" (Rapture) podle nich ukazuje na bezprostřední blízkost konce světa a soudného dne.

Za bezprostředními zájmy firem a kroky politiků i generálů je nutno vidět toto iracionální pozadí. To situaci zásadně mění. Stává se nepředvídatelnou, iracionální kroky budou spíš pravidlem a efektivní válečné i civilní krizové plánování to ztíží, ne-li znemožní. Jednoduše řečeno, od takto uvažujících lidí lze očekávat cokoli. Nejen muslimští sebevražední atentátníci se chovají iracionálně. Ti, kdo se považují za křesťanským Bohem vyvolené, mají k vypočitatelnému uvažování taky daleko. Jedni se těší na Alláhův ráj plný neposkvrněných panen k jejich dispozici, druzí na to, jak budou vyzvednuti po pravici Boha a odtamtud budou sledovat, jak se zbytek světa škvaří v ohni pekelném. Není snad nutno dodávat, že nositelé takového přístupu se nebojí ani globální změny klimatu ani vyčerpání světových surovin. V ráji ani na nebi je nic z toho zcela jistě neohrozí.

Uvedená fakta snad dostatečně odhalují ubohost argumentace zdejších zastánců výstavby základen protiraketové obrany USA v Evropě. Bylo by legitimní, kdyby vystoupili s přiznáním, že si netroufají na samostatné řešení energetické krize, ke které společně s většinou Evropy neodvratně směřujeme. Stejně tak by bylo pochopitelné, kdyby konstatovali, že řešení spatřují v příklonu k největší globální mocnosti, u níž vidí šanci, že svou silou zajistí aspoň dočasné odvrácení nástupu krize. Kdyby takto poctivě přiznali barvu, dalo by se pak diskutovat o lecčem: O účinnosti politiky z pozice síly či snahy o mírové vyjednávání, o možnosti podílet se na formulování společné evropské zahraniční, bezpečnostní i energetické politiky nebo o rezignaci na ni a spolehnutí na sílu supervelmoci, o hodnotách, které má jakákoli bezpečnostní strategie chránit. Místo toho však zaměstnanci nás, lidu České republiky, toho času v ústavních funkcích, mlží, potlačují věcnou diskusi a organizují kolosální nalejvárnu, od níž si slibují, že když už nezastře rozum většiny národa, aspoň na chvíli odvrátí pozornost od podstaty věcí.

Situace by se možná z nadhledu dala vnímat jako jedna obrovská sranda, zcela v duchu nejlepších švejkovsko-cimrmanovských tradic. Figury většiny ústavních činitelů jsou na první pohled opravdu k smíchu. Jejich chování a vystupování je směskou chamtivosti nenažranců roztahujících se u koryt, omezenosti buranů v skrytu si mnoucích ruce, že teď to konečně těm komoušům ukážou (přičemž "komouš" je každý, kdo jim veřejně oponuje) i nafoukanosti kazatelů zjevených jediných pravých pravd, rádobyintelektuálů pohrdajících davem "socek". Jenže pro nás, kdo v tom musíme dnes a denně žít bez možnosti úniku, to až taková sranda není. Nemohu si pomoci, v chování advokátů amerických základen vidím zjevné známky strachu. Zřejmě mají o co přijít. Jestli má aspoň kus pravdy Petr Novotný v BL ZDE, jestli nás opravdu prodali za takovou cenu, že ji chtějí jakýmkoli způsobem utajit, jestli tou cenou je výhradně jejich osobní prospěch, mají k tomu strachu pochopitelně spoustu pádných důvodů.

Pak lze ovšem očekávat, že současný trend bude pokračovat. Budou se používat osvědčené metody: Poukazování na komunisty jako na viníky všeho negativního nebo jako na nebezpečí pro "demokracii" a "svobodu".

Vytvoření "ministerstva strachu", které podle momentálních potřeb vládnoucích klik bude dávkovat zveřejňování údajů z archivů StB a organizovat zneužívání silových struktur státu pro jejich mocenskopolitické účely.

Pokračující provazování mocenských frakcí v politice, zájmových skupin v ekonomice a organizovaného zločinu.

Demagogické vyvolávání strachu z Ruska a "darebáckých" států. Strach koneckonců nemusí být jen hlubinnou pohnutkou jednání mocných. Lze jej účinně využívat i jako nástroje k ovládání veřejného mínění.

Ještě než jsem tohle dopsal, v BL vyšel rozhovor s Jaromírem Štětinou. Přesně zapadá do kontextu mých úvah. Nebudu rozebírat ubohost Štětinovy argumentace, která je na úrovni pejska naslouchajícího his master's voice. Odpustím si i různé neuctivé narážky na souvislost Štětinou zamlada vypitého množství vodky s ruskými generály a jeho důsledky pro aktuální stav jeho duševních pochodů či intelektuálních schopností - nabízejí se samy a třeba se najde satirik, který z toho udělá pár pěkných scének do televize. Nebudu se ho ptát, kolik Srbů vyhnala tzv. kosovská osvobozenecká armáda (čti: mafie narkopašeráků, zlodějů mercedesů a obchodníků s bílým masem) z Kosova poté, kdy jí NATO umožnilo ujmout se tam vlády - ty už asi nevnímal, zaměstnán počítáním chudáků Albánců, kteří by z Kosova zcela jistě uprchli, kdyby tomu nebylo zabráněno humanitárním bombardováním Jugoslávie ... no nic. Jiní Češi, třeba Jiří Dienstbier, tam viděli i leccos jiného (Jiří Dienstbier: Daň z krve, vydalo Nakladatelství Lidových novin 2002, ISBN: 80-7106-585-4).

Štětina také tvrdí, že "imperiální snahy ruské generality nekončí u Užhorodu, ale u Aše". Každý může mít svůj nekonformní názor, dokonce i senátor. Od bývalého novináře však snad přece jen máme právo očekávat větší úctu k faktům. Například ZDE , v článku, jehož autory jsou zajisté autority nejpovolanější, totiž učitelé z University obrany, je mapka vojenské přítomnosti USA ve světě, která dokládá, že záběr "imperiálních snah" US Army, mám-li použít Štětinovy terminologie, zabírá skutečně celý glóbus. Pro Jaromíra Štětinu i jiné advokáty nových základen USA v Evropě je to možná opravdu důvod šťastně vrtět ocáskem při pomyšlení na ušlechtilé pohnutky a veskrze pozitivní důsledky politiky USA v dějinách. Konečně totiž naše malá, na tom glóbusu skoro neviditelná země stojí na té správné straně. Konečně jsme se stali součástí sil dobra a nad naší bezpečností a mírem budou bdít hodné rakety s mírovými hlavicemi. S USA na věčné časy a nikdy jinak. Na věky věkův, amen.

Nebo řečeno slovy Kurta Vonneguta: "Není důvodu, proč by dobro nemohlo zvítězit nad zlem. Jen se musí andělé zorganizovat po způsobu mafie." Taky už se těšíte, až struktury naší mladé demokracie dosáhnou dokonalosti a efektivnosti Cosa Nostry?