napsal slezský básník Dr. Hanns Gottschalk v únoru 1945 vydavateli knihy "Smrt Drážďan", Axelu Rodenbergerovi. Gottschalk, nositel slezské básnické ceny a v nejposlednější době vyznamenaný rakouskou literární cenou, napsal tento dopis bezprostředně po drážďanském pekle. Napsal ho ještě zcela pod vlivem strašlivých událostí posledních hodin, které sám zažil.

Dopis zní:

Můj milý příteli,

kdo to pochopí, kdo? Drážďany jsou mrtvé. Jedna z nejjasnějších a nejzářivějších hvězd přestala svítit.

Ještě je to všechno, jako by se to dělo kolem mě ještě jednou. Běsní, hučí, vybuchuje, praská. Padá oheň, lidé se mění v hořící fakule. "Bože!" volají matky a vrhají se přes své děti, jako by chtěly svými těly uchránit nevinný život.

"Bože, Bože!"

Ale Bůh neodpovídá. Neboť ani ve svém největším hněvu by nevymyslel takové peklo a prokletí, jaká lidé připravují lidem.

"Nox diabola", to si snad jednou člověk řekne, až si bude moci pomalu srovnat myšlenky. Nox diabola! Drážďanská noc je víc. Odhaluje nemilosrdným, ano, krutým způsobem duchovní a duševní chorobu, zatmění, jež přepadly lidstvo Evropy a celého světa.

Neboť co byly Drážďany? Co v sobě měly? Co dávaly? Kde se na nejužším prostoru shromáždilo tolik zářivých staveb a soch? A kde bylo více truhel a tabernáklů naplněno dary ducha a milosti?

"Vzkvétej, německá Florencie, se svými poklady světa umění!" řekl jednou Herder, a jako zavoláni jeho slovy přicházeli hosté ze všech koutů světa, návštěvníci, obdivovatelé, ctitelé krásného, pravdivého, úžasného. Přinášeli s sebou jiné jazyky, avšak jazyku jasného ducha zde rozuměli, jako by byli poslouchali hudbu.

Ta hudba už nezní. Zářivé scherzo doznělo.

Drážďany jsou mrtvé.

Vypálená je duše města. Uhašeno, co stvořili Permoser, Pöppelmann, Rietschel a Schilling. Vyhubeno, co lidský duch vystavěl vzhůru ke svému stvořiteli.

Otázka zní: Proč se toto město, se svou jasnou tváří vzdáleno válce jako nebe zemi, ocitlo v propastech zkázy?

Lidé, ať přítel či nepřítel, neodpovídají. Ale zjevněji a důrazněji než by to dokázala jakákoli odpověď, demonstruje zničení Drážďan, čeho je člověk schopen, odchýlí-li se z cesty rozumu a uvede do pohybu síly nenávisti. Nenávist ještě nikdy neposloužila životu. Nenávist uděluje smrti povel a ta trhá a ničí všechny síly vůle, které zakládají na životě.

Drážďany jsou mrtvé.

Nyní jsou zváni, oni obdivovatelé krásného a neocenitelného. Musejí přijít, aby si místo hudby duše poslechli furioso smrti. Neboť toto furioso je v ruinách, kráterech, jámách, troskách. A je v masovém hrobě, v němž leží duch staletí stejně tak jako zuhelnatělá těla statisíců lidí.

Ale co zbývá nám, přeživším? Nám, kdož jsme prošli peklem 13. února a vyšli jsme z něj jako zázrakem živí? Myslel jsem na to už tehdy, když jsem viděl postižený Kolín nad Rýnem a Freiburg v Breisgau.

Napsal jsem tenkrát: Pláčou dómy?

Řítí se duchové,

Pohřbívají Boha?

Oheň padá.

Ale v posledním pilastru

Stojí

Věčné proti smrti.

Ano, ještě stojí jeden pilastr, jeden sloup, jedna věž. Kéž by tak mohl být tento symbol pochopen všemi! Kdyby tak mohlo toto násilí sursum corda zvítězit nad smrtí!

Avšak zadržme -- zdá se mi, že jsem se tu pohroužil do krásného snu: do snu lásky, života, míru. A uprostřed tohoto snu kvílí sirény jako rouhání.

"Varovný poplach!" křičí někdo venku, "varovný poplach!"

Slyším plakat děti, kroky na schodech chvátají dolů. Úprk před smrtí pokračuje.

Žijte blaze!

Váš

Hanns Gottschalk