Prvním historicky doloženým českým knížetem byl Bořivoj z rodu Přemyslovců. V roce 1055 Břetislav I. zavedl seniorát (stařešinské právo), podle kterého hlavou roku a panovníkem měl být vždy nejstarší z rodu Přemyslovců. Toto pravidlo bývalo často porušováno, protože vládnoucí kníže měl zájem na tom, aby na trůn nastoupil jeho potomek. Vliv mívala i soudobá politická situace, případně zásahy zvenčí, nejčastěji z Německa. V každém případě však panovníka potvrzoval sněm, dá se tedy říci, že se jednalo o volenou funkci.

V roce 1216 Přemysl Otakar I. zavedl primogenituru (prvorozenství), podle které se nástupcem stával nejstarší panovníkův syn. V roce 1356 Karel IV. Zlatou bulou stanovil český trůn jako dědičný v lucemburském rodu v mužské i ženské linii. Pokud by rod vymřel, měl český sněm právo svobodné volby nového krále. Generální sněm České koruny přijal v roce 1619 Konfederační články, podle kterých byl král volen generálním sněmem. Obnovené zřízení zemské Ferdinanda II. z roku 1627 zrušilo právo stavovských zemských sněmů volit panovníka a stanovilo český trůn dědičný v habsburském rodu. V roce 1720 český sněm přijal pragmatickou sankci Karla VI., která umožnila nástup na trůn v ženské linii.

Českým panovníkem se zpravidla stával nejstarší syn dosavadního panovníka, případně další synové v pořadí, v úvahu přicházeli i panovníkovi sourozenci a jejich potomci či manželé králových dcer. Jedinou ženou na českém trůnu byla Marie Terezie.

Český sněm několikrát výrazně zasáhl do situace na českém trůnu, zejména při vymření dosavadních dynastií (Jan Lucemburský, Vladislav Jagellonský, Fridrich Falcký, Rudolf Habsburský, Ferdinand I. Habsburský, kromě Jiřího z Poděbrad však vždy přihlížel k příbuzenským vztahům).

Jak ukazuje přiložená tabulka, existuje přímá rodová posloupnost od prvního českého knížete Bořivoje po posledního českého krále Karla I. (v mužské a ženské linii), tedy ve 32 generacích po dobu více než tisíce let. (Kurzívou jsou vyznačena panující knížata, tučně králové. Některé údaje jsou neznámé nebo sporné.)

Legitimismus představuje snahu o obnovení vlády určité dynastie. Kdo je tedy přísně legitimně pretendentem na český trůn?

V první řadě přicházel v úvahu nejstarší syn posledního krále, tedy Otto Habsburský. Ten se ovšem v roce 1961 vzdal příslušnosti k Domu habsbursko-lotrinskému a všech z toho plynoucích nároků na panování. Dalšími v pořadí jsou tedy jeho potomci – s Reginou von Sachsen-Meinningen má syny Karla (nar.1961) a Pavla Jiřího (1964), dále dcery (Andrea, Monika, Michaela, Gabriela a Walburga), případně Ottovi sourozenci (Robert d'Este, Felix, Karel Ludvík, Rudolf, Adelheid, Charlotte, Alžběta) a jejich potomci.

Pokud by se vrátilo českému sněmu (dnes patrně sněmovně) právo volit českého panovníka, nemusel by být těmito vztahy vázán. Kdyby chtěl k rodovým vazbám přihlížet, pak i dnes žijí v české šlechtě potomci Přemyslovců i potomci Jiřího z Poděbrad. Zajímavé by mohlo být i rozhlédnutí v dalších zemích, přemyslovskou (ale i lucemburskou a jagellonskou) krev měl například francouzský král Ludvík XIV., v páté generaci potomek Alžběty Lucemburské, potomkem Karla I. je současný kníže Lichtenštejnský atd., spřízněnost evropské šlechty je totiž značná. A jak dokazuje příklad Švédska, zakladatelem dynastie vůbec nemusí být šlechtic. Ostatně i Čechové tak Přemyslem Oráčem začínali.

Rodokmen

Bořivoj (852-888/891) + Ludmila (860-921), dcera Slavibora, knížete země srbské ze Pšova

Potomci Karla I.:

Otto (1912- ) + Regina von Sachsen-Meinningen (1925- )