Stav světa je neradostný. Realně existující komunismus sice zmizel, NATO a války však zůstaly. Bývalou "říši zla" nahradila jeho "osa" a pojem 'mezinárodní společenství` se proměnil v synonym Severoatlantické aliance. Levice si podala ruku s pravicí v neoliberálním středu politické nirvány, ve které se ocitli i tzv. Zelení -- ti čeští dokonce bez průtahů a oklik. S průkopnickou energií, kterou by jim i jejich znormalizovaní němečtí kolegové mohli závidět, dosáhli esoterického centra jednotného pohledu na svět, který umožňuje lásku i válku. Mezinárodní právo i zásady právního státu se staly nepotřebným reliktem z dob plné humanistických vizí bývalých disidentů, kteří, jsouce u moci, opustili alianci "pravdy a lásky" a takřka přes noc se stali členy "koalice ochotných". Fatální na celém tom tzv. boji proti terorismu nejsou pouze jeho způsob a důsledky, nýbrž i to, že myšlenku aktivní podpory demokracie, práva a spravedlnosti ve světě neomaleně a bezpříkladně diskredituje. Ale možná právě o to jde: žádná "demokracie" mimo americký deštník "se nepovoluje". Nicméně skutečné politické svobody nemohou existovat bez právní jistoty, demokracie a právní stát jsou spojené nádoby. A boj proti terorismu se stal zaříkadlem legitimizujícím cokoliv -- nové zbrojení i válku. Na nedávné Konferenci o bezpečnosti v Mnichově, kde se jednalo o obojím, pak dosáhlo toto pokrytectví vrcholu.

Ruské obavy jsou odůvodněné a byly předvídatelné. Prezident Putin měl v hodnocení politiky USA pravdu a na konferenci nepadl jediný věcný argument, který by jeho slova vyvrátil. Neřekl totiž svými slovy nic jiného než to, co nedávno hrdě "přiznal" Henry Kissinger, který americké války označil bez okolků za obhajobu amerických národních zájmů. Odpověď amerického delegáta na konferenci připomínala oproti tomu reakci manžela překvapeného inflagranti s milenkou volajícího "to není tak, jak by se na první pohled mohlo zdát". A "chlapská" reakce Karla Schwarzenberga pod americkým konferenčním deštníkem byla hodna člověka neschopného rozlišovat akci a reakci. Je podivné sugerovat studenoválečnický postoj státu, který je tlačen do kouta, zatímco horké války vede země, která ho tam tlačí. Naše diplomacie se očividně, jako již několikrát v moderní historii, zabydluje tam, kde se mentálně cítí nejlépe: v pozici bezproblémového vazala.

Americký radar na našem území -- a je jedno, zda se střelami či bez nich -- cizí rakety neodvrátí, nýbrž je logicky na sebe přiláká. Navíc se dá předpokládat, že tento radar je jen první vlaštovkou ohlašující příchod nové éry a s ní i dalších amerických vojenských zařízení. Podíváme-li se na vojensko-strategickou mapu současné Evropy, zejména na Balkán, najdeme dvě nové velké americké základny v Makedonii a Kosovu, ke kterým se přiřadilo minulý rok Bulharsko. Bude-li současný vývoj strategické expanze USA s přesunem sil východním směrem pokračovat (je docela možné, že i pod tlakem občanů západních zemí -- viz reakce italské veřejnosti na plány o rozšíření americké vojenské základny v italské Vicenze), dostanou se Česko a Polsko se svými podlézavými ochotnickými vládami do pozice Německa v době studené války -- jako nárazníkové pásmo, s jehož zničením je předem kalkulováno.

Faktem zůstává, že USA zabíraly a zabírají jednu pozici za druhou, kterou Rusové od dob Gorbačova a Jelcina vyklidili, a je nabíledni, že Rusko dalšímu americkému vojenskému zabydlování u svých hranic nemůže nečině přihlížet. Podceňovat dopad amerického tlaku na již tak napjatou situaci ve světě by se mohlo brzy ukázat jako osudová chyba.

Co nás tedy čeká, pokud Američané nebudou schopni či ochotni, s to vzdát se této agresívní politiky? Nové zbraně, nová spirála ve zbrojení, a zřejmě i nové aliance. Bývalý sametový vizionář V. Havel spatřuje dokonce i Rusko pod ochraným deštníkem (americkým?) a zároveň jedním dechem papouškuje tvrzení svých amerických idolů, že se nejedná o nové závody ve zbrojení (viz Právo, 6. února 2007). Třeba ho Rusové vyslyší a začnou jej roztahovat u americké pevniny. Budou-li USA v budování svého "Pax americana" pokračovat, mohlo by se v budoucnu najít dostatek států, které by k tomu Rusku dali příležitost.

Protiraketová "umbrella" strýčka Sama má prý sloužit proti severokorejským a iránským raketám. Nuže, s Pchjong-jangem se rýsuje dohoda a nikdo si snad vážně neumí představit (preventivní??) iránský útok na USA a NATO, či dokonce plýtvání "střelivem" na bezvýznamné Česko. Že ba naopak v případě USA je namístě obava z války reálné ukázaly osudy Jugoslávie, Afghánistánu a Iráku. Nyní visí válečná mračna nad Íránem; obavy z války proti Íránu potvrdil nedávno v rozhovoru s internetovým vydáním týdeníku Stern bývalý vrchní velitel NATO Wesley Clark.

Rozpoutání nového válečného konfliktu, kterým by se odpoutala pozornost od nezdaru konfliktů předchozích, není v historii nic nového. Standardní postup americké diplomacie je za tímto účelem pro jistotu v plném chodu: nejprve příprava veřejnosti prostřednictvím mediální ofenzívy včetně předložení "důkazů" -- jakoby neexistovala irácká kauza a jiná "falešná svědectví". V Bagdádu byly nyní Američany prezentovány dělové granáty, pancéřové pěsti a kanistrové bomby (!), a to údajně iránské provenience. Komentátor jednoho německého deníku k tomu poznamenal, že vše se dá objednat jednoduše přes internet -- například přes jednoho bulharského obchodníka se zbraněmi. Colin Powell označil okamžik, ve kterém světu prezentoval "důkazy" o údajných iráckých zbraních hromadného ničení, za nejčernější den svého života. Nicméně ani tyto skutečnosti nejsou schopny odradit českou vládu a další příznivce amerického internacionalizmu od bezvýhradné podpory.

Co zbývá podotknout závěrem? Svět se opět blíží do stádia nebezpečné krize a Česká republika má na vybranou: podporovat její prohlubování a nebo v rámci svých možností pokusit se pomoci tuto krizi zmírnit ji tím, že alespoň nebude agresivní politiku USA podporovat, když už jí nemůže zabránit. Topolánkova vláda se svými "pružnými Zelenými a Lidovci" je však evidentně rozhodnuta pro alternativu první a je tedy otázkou, jak se k tomu postaví česká veřejnost resp. ta její část, která s jejím přístupem nesouhlasí. Jedná se o jedinečnou příležitost vzít Václava Havla a jeho epigony za slovo a ukázat, že tzv. občanská společnost není prázdné slovo či zideologizované charitativní zařízení, nýbrž společenství dospělých občanů, jak o nich snila Francouzská revoluce. Že slovo 'republika` v názvu státu není pouhé státní logo, nýbrž v masarykovském smyslu skutečná res publica, věc veřejná.

Každý z nás je spoluzodpovědný za budoucí svět. Přenecháme-li veškeré jeho dění koalicím ke všemu ochotných, mohly by záhy jásavé úvahy neoliberálních proroků o pozitivním 'konci dějin` dostat apokalyptickou podobu. Třeba takovou, jak o ni v jedné ze svých písní vyprávěl vpravdě nesmrtelný Karel Kryl: "Zlatá doba nenastává, bude kamenná... !"