Osobně se však nedomnívám, že by nárůst četnosti novinových článků a televizních reportáží na toto téma přispěl k širšímu pochopení tohoto -- jak někteří tvrdí -- fenoménu. Dle mého názoru jen spíše podporují ustálené mýty a jednoznačně negativní názory, které ve vztahu k chuligánství drtivá většina české společnosti zastává. Ani obsáhlejší studie, kterých se u nás do dnešních dnů nashromáždilo velmi poskrovnu, zdaleka nepostihují vše podstatné, poněvadž na celou věc zpravidla pohlížejí ze značného odstupu. Některé z nich si pak předem připsaly minus za to, že se při jejích vytváření informace čerpaly pouze z novinových článků a zahraniční literatury.

Zevrubná a detailní práce by podle mě měla mimo jiné spočívat na výzkumu přímo v terénu (ne však trvajícím jeden den, jak si někteří myslí) a nikoli neustálým přepisováním již někde napsaného. Kvalitních studií zabývajících se českou chuligánskou scénou, které se však k běžnému člověku nedostanou, bychom napočítali na prstech jedné ruky.

Opravdu netuším, zda mnou sestavená analýza českého chuligánství, nebude jen dalším podobným "odvarem", který má ke skutečnosti na míle daleko. Již nyní předesílám, že jsem vycházel především z vlastních zážitků a zkušeností. Ani jednou jsem přitom nepoužil údajů z jiných zdrojů (z nichž některé však obsahují velmi zajímavá a cenná zjištění), neboť jsem si nechtěl při psaní stavět bariéry. Protože jsem si dobře vědom toho, že se na české chuligány nedá koukat jako na jednolité stádo sobě podobných jedinců, snažil jsem se mezi nimi rozlišovat, což mě však ale dostalo zpět na špatnou cestu generalizace. Do problematiky zainteresovanější čtenář mi tak snad odpustí, že některé níže uvedené popisy budou připomínat ono pověstné "škatulkování". Je nicméně nesmírně obtížné vystihnout komplexnějším pojednáním alespoň základní charakteristiky české chuligánské scény, která se rozpadá do mnoha různých sfér, ať už determinovaných zeměpisnými, sociálními, ekonomickými, ba i dokonce politickými aspekty. Neplatí totiž, že například chuligán z Mostu = chuligán z Brna, což si však myslí ale téměř každý, kdo není chuligánem.

Pevně věřím, že alespoň někomu tento text rozšíří dosavadní poměrně zúžený obzor na ty "bandy neurvalých jedinců," jak se na některých místech čas od času dočteme. Zároveň bych si přál, aby vnesl do pochopení celého tohoto jevu trochu jasnější světlo, a umožnil tak odhalit alespoň některé vztahy a souvislosti, které si chuligánská (sub)kultura s sebou nese a udržuje. Nahlédněme tedy nyní do tohoto zvláštního, nicméně pro některé z nás vzrušujícího stylu života.

Pokud bychom chtěli nalézt jakási kritéria, která by nám spolehlivě umožnila mezi lidmi identifikovat chuligány, narazíme od začátku na velké překážky. Zkusit si například předvést nějakého náhodně vybraného chuligána a opatřit ho nálepkou "typický český chuligán" by nemělo význam. Každý chuligán se trochu, častěji však velmi výrazně, od toho druhého odlišuje. Nebudeme se proto příliš pokoušet vytvářet předobraz nějakého ideálního chuligána, který by nám byl jakýmsi vodítkem, nýbrž na chuligány nabídneme pohledy z různých stran, tak aby si pak každý na základě přečteného dokázal vytvořit sám představu toho, kdo by se za slovem chuligán mohl skrývat. Ačkoli bychom to zřejmě nečekali, jediné, co mají všichni čeští chuligáni společné, je pouze věk, který se pohybuje v rozmezí přibližně od 13 do 35 let, a třebaže se někdy uvádí opak, ostatní, dále zmíněná pojítka již všem společná nejsou. Již v tomto okamžiku tedy vidíme, že nás nebude čekat snadná práce.

Ještě než se pustíme do podrobnějšího rozboru chuligánů, ujasněme si některá pojmenování, která se u nás v souvislosti s chuligánstvím vyskytují. Těmi nejčastějšími jsou fanoušci a ultras. Vysvětlovat obsáhle, kdo jsou diváci, snad nutné nebude, a proto jenom ve zkratce: za diváky považujeme skupinu lidí, která navštěvuje sportovní akce (alespoň co se našeho pojednání týče) všeho druhu a je přitom zcela jedno, zda se na těchto akcích objeví za účelem jejich samotného sledování nebo proto, že si je zvolí za místo vhodné k pracovním schůzkám či osobním setkáním. Silnější vazba na konkrétní klub (tým) se u diváků téměř nebo vůbec nevyskytuje, a protože diváci také nejméně podléhají emocím, bývá u nich hodnocení sledované hry zpravidla nejobjektivnější.

To samé se již ale nedá říci o fanoušcích, tedy lidech, kteří si nějaký klub oblíbili. Svou spřízněnost s ním dávají například najevo tím, že jej při sportovních kláních (zápasech) -- které si až na výjimky nenechají ujít -- povzbuzují, ať už svými hlasivkami, potleskem, nebo prostřednictvím některých nástrojů, např. řehtaček, bubnů, či trumpet. Mimo to se také fanoušci zajímají o vše, co se okolo jejich klubu děje, mají přehled o jeho hráčích a členech -- jak současných tak i minulých --, sledují sportovní statistiky a často na zápasy (nejen) svého klubu sázejí. Vztah k oblíbenému týmu se dá u nich poznat především podle nošení klubového oblečení a symbolů, členství v oficiálních či neoficiálních sdruženích fanoušků -- tzv. fanklubech, návštěv zápasů v cizích městech (výjezdy), diskutování na webových stránkách klubu s jinými jeho příznivci, apod. Přestože se fanoušci chovají poměrně slušně, v napjatých situacích (špatný výsledek oblíbeného týmu, fauly hráčů, sporné výroky rozhodčích, atd.) se mohou uchýlit ke slovnímu napadání nejen soupeřova týmu, ale i hostujících fanoušků, fyzickému násilí se však snaží vyhýbat. O objektivním pohledu na sledovanou skutečnost se dá u většiny fanoušků sotva hovořit, mnoho z nich totiž zápasy silně prožívá a často už i pouhá náklonnost ke klubu způsobuje to, že fanoušek tvrdí pravý opak toho, co právě viděl. Mnoho lidí cítí k nějakému klubu sounáležitost pouze v období, kdy klub slaví jeden úspěch za druhým, a proto je za opravdové fanoušky nelze pokládat; hlavním znakem pravého fanouška je právě věrnost svému klubu.

Další skupinu lidí představují ultras, které můžeme považovat za organizátory téměř veškerého dění na tribunách (ochozech) stadionů. Pod slovem dění máme na mysli vytváření choreografií (nápisů, obrazců, symbolů) z papírových materiálů, nafukovacích balónků, polystyrenu, dále vymýšlení sborových zpěvů neboli chorálů, pouštění tzv. mexických vln, kdy se plánovaným vstáváním a usedáním návštěvníků tribuny rozvlní jako mořská hladina, odpalování pyrotechniky, mávání s vlajkami na tyčích, atd. Ultras usilují o vytvoření takové atmosféry, která povzbudí hráče oblíbeného týmu ještě k lepším výkonům a zároveň oživí prostředí, které může zejména při sledování neatraktivních zápasů na stadionech působit nudným dojmem. Podobně jako fanoušci, i ultras se sdružují do skupin, které však u nás nejsou oficiálního rázu. Zatímco fanklub je v každém klubu zpravidla jen jeden, ultras skupin, které klub podporují, může být i více. Většinou ultras skupiny tvoří nadšenci, kteří do celého dění investují nejen spoustu času, ale i nemalé peníze. Ultras se většinou rekrutují z fanoušků, někdy se může jednat i o bývalé chuligány. Vztah ke klubu dávají najevo nošením oblečení s jeho symboly (šály, čepice, trika), které si nechávají často vyrábět jen sami pro sebe, a mimo to ještě upřednostňují některé zvláštní značky. Ultras posuzují hru o něco objektivněji než fanoušci, poněvadž fanouškům jde především o to, aby jejich oblíbený tým vyhrál, kdežto ultras berou vítězství spíše jako odměnu za povzbuzování než povinnost.

V některých zemích ultras skupiny zahrnují pouze takovéto nadšence, což je dáno především tím, že tamní zápasy navštěvuje daleko více lidí, a vytváření jednolitých ultras skupin je tedy mnohem snadnější. V České republice se najde jen velmi malá hrstka lidí, která by se orientovala pouze na zlepšení zápasové atmosféry. Proto se u nás ryze čisté ultras skupiny téměř nevyskytují, některé z nich jsou tedy tvořeny i chuligány a na atmosféře zápasu mají velký podíl také fanoušci. Ultras skupiny u nás mají kvůli přísnějším legislativním opatřením poměrně svázané ruce, z bezpečnostních důvodů jim například není umožňováno odpalovat pyrotechniku, používat vlajky na tyčích a vytvářet papírové obrazce, a to ani ve zvláštním sektoru, kterému se přezdívá kotel. Kotel proto, že máme pocit, jakoby v něm neustále něco vřelo, a bez nadsázky tomu tak opravdu do jisté míry je. Jen z kotle totiž vzejde nejvíc pokřiků, chorálů, nadávek a pískotu, nikde jinde se na stadionu nerodí tolik vášní co tam. Kotel přitahuje, ale i odpuzuje. Někteří do něj nikdy nezavítají, poněvadž je právem považován za nebezpečné místo, jiní se v něm ale naopak cítí jako doma. Protože se v něm scházejí nejen ti nejvěrnější, ale i nejradikálnější jedinci, nachází se kotel pod neustálým dohledem pořádkových služeb. Mluvíme-li o nejradikálnějších jedincích, pak máme na mysli právě chuligány.

O chuligánech se často tvrdí, že berou fotbal jen jako záminku, a že je tedy vůbec nezajímá. S tímto ale nemůžeme souhlasit. Je jen málo chuligánů, kteří by k fotbalu neměli žádný vztah a kteří by se na fotbalových zápasech svého klubu pravidelně neobjevovali. Je pravdou, že se chuligáni nad výsledky zápasů příliš nerozplývají, to však ještě neznamená, že na stadion chodí jen kvůli tomu, aby na něm vyhledávali násilí. Stejně jako fanoušky, tak i chuligány vítězství potěší. Pro chuligány totiž znamená vítězství klubu jisté posilnění. Když je jejich klub silný, měli by být i oni. Prohra klubu představuje pro chuligány také jistou motivaci. Neúspěchy hráčů na hřišti někdy mívají zvláštní kouzlo. Dokáží totiž chuligány ještě více semknout. V takovýchto okamžicích se chuligáni snaží dokázat, že je jejich pověst daleko lepší, než momentálně upadající sláva klubu. V čem toto dokazování přesně spočívá, si povíme o něco později.

Důležitým znakem chuligánů je jejich tendence vymezovat se vůči ostatním lidem, a to tím, že se sdružují. Přestože ještě nemusí mít pevně stanovená pravidla, představují chuligánské spolky, označované jako gangy (bandy, party), možnost, jak se někam ve společnosti zařadit. Každý chuligánský gang má svá určitá specifika. Gangy se mnohou vytvářet různými způsoby. Zpravidla se jedná o lidi s podobnými názory, zájmy, či společným místem bydliště. S postupem času se v ganzích zavádějí určitá nepsaná pravidla a způsoby chování, dohadují se jednotlivé postupy při řešení problémových situací a zpravidla se v nich dříve nebo později objeví osoba, která bude hrát vůdčí roli. Každý gang mívá svůj znak a určité symboly, kterými se odlišuje od ostatních gangů. Jak již bylo naznačeno, chuligáni mohou hrát i roli ultras. V českém prostředí se jedná o poměrně častý jev, neboť některé kluby ani ultras nemají a chuligáni tak zůstávají těmi jedinými, kdo se o dění na stadionech starají. Chuligány si většina z nás spojuje pouze s pravicovým extremismem, což je ale veliké faux pas. Mnoho chuligánů sice smýšlí pravicově, za opravdové extremisty lze však považovat jen malou část z nich. Dokonce se zdá, že právě pravicoví extremisté na zápasy docházejí s nejmenší pravidelností, protože se s určitým klubem příliš spjati necítí. Lze se domnívat, že čím menší jsou politické motivy jednotlivých lidí, tím více stoupá pravděpodobnost, že se budou na zápasech objevovat častěji. Že by se na našich stadionech v poslední době prezentovala politická témata, se až na výjimky nestávalo. Zřejmě je tomu právě tím, že se politické názory jednotlivých chuligánů značně liší. Ve velkých klubech jako v pražské Spartě či ostravském Baníku tomu tak opravdu je. Nicméně není neobvyklé, že se některé chuligánské gangy formují přímo na základě jednotné politické orientace. Někteří chuligáni smýšlejí dokonce i levicově, jiní se naopak od jakékoli politizace zcela distancují.

Zatímco menší chuligánské skupiny bývají uzavřené, tzn., že mezi sebe odmítají přijímat další členy, poněvadž by mohlo dojít k narušení jejich jednoty, velké skupiny se příchodu nových chuligánů až tak příliš nebrání. Někdy ani nelze zjistit, kdo do takovýchto skupin patří, počty členů se samozřejmě nijak nezjišťují a jediným způsobem, jak se jím stát, je osvojit si pravidla a způsoby chování, které daná chuligánská skupina uznává a dodržuje. Každý gang nějaké má a některé se s ostatními gangy shodují, což vytváří jakousi vědomou pospolitost všech skupin. Jedním ze společných rysů chuligánských skupin je to, že dávají najevo svou soudržnost, a to tím, že se nedělí. Za jakýchkoli okolností se chuligáni snaží být co nejblíže vedle sebe, čímž si udržují vědomí jisté síly. Jednotný pohyb, jednotný postup, jednotná taktika. Zejména u malých skupin platí, že má každý její člen velkou hodnotu, a proto si chuligáni navzájem pomáhají. Někdy tato pomoc přerůstá i v sebeobětování. Přestože si gangy navzájem konkurují a stojí i proti sobě, mohou se navzájem i podporovat, a to v případě přítomnosti nepřítele, kterého nejčastěji spatřují v policii či bezpečnostních službách. Dalším společným rysem může být praktikování určitých vzorců chování. Například při nástupu hráčů na hřiště se chuligánské skupiny uchylují k jednotnému potlesku, je-li u míče soupeř, spustí se jednotný pískot, na mnoha stadionech sahají chuligáni k rasistickým projevům (bučení na hráče tmavé pleti, nadávky na jeho původ, apod.) a občas se na tribunách i hajluje (toto bychom ale spíše mohli pokládat za snahu některých jedinců se před ostatními předvést, než za vyjádření jejich skutečného smýšlení). Chuligáni dodržují zavedená pravidla i mimo fotbalové stadiony. Spřízněnost s určitým gangem dávají najevo především nošením jeho symbolů. Členové gangů se pravidelně scházejí, nejčastěji v hospodách a barech, sportují spolu a mezi sebou mají většinou velmi dobré vztahy. V případě, že se mezi některými jeho členy vyskytne konflikt, zůstávají zpravidla ostatní stranou a nechávají řešení na nich samotných. Lhostejnost zbytku gangu končí tehdy, jakmile začne spor nabírat vážných rozměrů, neboť rozhádanost sílu skupiny snižuje.

Většina skupin vydává své vlastní zpravodaje, tzv. fanziny, ve kterých píší nejen o svých aktivitách, ale i činnostech ostatních domácích a zahraničních gangů. Stále častěji si vytvářejí vlastní internetové stránky, které jsou v českém prostředí až na výjimky ubohé. Největší úroveň si u nás udržují stránky s celostátním charakterem s názvem www.hooligans.cz (spravované v Brně). Aktualizace této domény se ale provádí velmi zřídka. Chuligáni proto na nich především hojně diskutují, a to prostřednictvím internetového fóra.. Co se týče chuligánských periodik, tedy fanzinů, pak největší pozornost zasluhuje Football Factory, určený nejen pro chuligány, ale i ultras a fanoušky. Tento časopis vychází v Ostravě přibližně každé dva měsíce a zakoupit jej lze nejen u nás, ale i na Slovensku a v Polsku.

Chuligáni nosí oblečení určitých značek (Lonsdale, Mentalita Ultras, Umbro, Thor Steinar, Troublemaker, Pitbull...), které se k nám dováží jen v omezeném množství, a proto se jeho cena pohybuje v řádu několika set i tisíc korun. Tady můžeme hovořit o určité specializaci oděvního průmyslu na chuligánskou (sub)kulturu. Všichni si samozřejmě takovéto oblečení dovolit nemohou, a proto upřednostňují levnější věci jiných značek, které pocházejí z domácí či polské výroby. Stojí za to zmínit, že se ani u jednoho, ani u druhého typu zboží až na výjimky neobjevují padělky. Mít na sobě jiné oblečení než to, které se nabízí na každém rohu ulice, patří k jedné z forem vymezování. Chuligány oblečení nejen odlišuje, ale i identifikuje, a proto ho nemohou nosit stále. Ne každého, kdo má na sobě chuligánské (resp. shinheadské) oblečení, můžeme s jistotou označit za chuligána. Mnoho oděvních značek totiž bývá pokládáno -- zejména v zahraničí -- za sportovní, a někteří si je proto vybírají právě z tohoto důvodu. Jiní tak mohou činit z pouhého snobství, neboť se chtějí v ne zrovna nejlevnějším oblečení před ostatními pouze předvádět.

Zaměřme se teď na osobu samotného chuligána. Budeme se snažit zjistit, kdo všechno by mohl chuligánem být. Velmi často se uvádí, že se jedná především o méně vzdělané lidi pocházející ze slabších sociálních vrstev, s nepříliš dobrým zaměstnáním nebo úplně bez práce, kteří v chuligánství vidí způsob, jak trávit volný čas, kterého mají na rozdíl od ostatních dostatek. Lidové řečeno, nemají co dělat, a proto řádí. Nejvíce českých chuligánů spadá do mladších věkových kategorií, řada z nich ještě nedosáhla zletilosti. U těchto mladých lidí skutečně můžeme tvrdit, že jim chuligánské aktivity jejich volný čas zaplňují. Zpravidla se jedná o jedince se slabším prospěchem, navštěvující mnohdy učňovské obory a někdy ještě i základní školy, kteří mohou vyrůstat jak ve špatném sociálním prostředí, například v problémové rodině či na anonymních sídlištích, kde se jim nedostalo příležitostí k jejich plnému rozvoji, tak i v rodinách s dobrým zázemím. Co se týče vzdělání, i tady existují výjimky, kterých je ale podstatně méně. U dospělých a starších chuligánů je tomu už ale jinak. Říci, že představují především příslušníky nižších tříd, už nelze. Mnoho z nich se totiž řadí do středních a někteří i do vyšších sociálních vrstev. Chuligánů, kteří dokončili nejen střední, ale i vysokou školu, není zrovna málo, stejně jako těch, co pracují na lépe placených postech. I chuligáni zakládají rodiny, přestože ještě třeba nevychovávají děti (i takoví ale existují). Skladba chuligánských gangů je tedy značně různorodá, nedostatečný počet studií, které by se českému chuligánství věnovaly, nám zatím neumožňuje jasně definovat, jací lidé se v nich přesně nacházejí.

Asi nejzajímavější osobou každé chuligánské skupiny je její vůdce. Na něm závisí především, jak bude celá skupina fungovat, zda bude silná a pevná. Ve vůdci můžeme vidět nejen jejího sjednotitele, ale i respektovanou osobu, kterou všichni členové skupiny uznávají. Zatímco popsat průměrného chuligána ještě dobře nemůžeme, s popisem vůdce už jsme na tom lépe. Vždy se totiž jedná o jedince, který dokáže s ostatními dobře vycházet. Svou inteligencí převyšuje většinu ostatních členů, nemusí však nad nimi přímo vyčnívat. Umí se vyjadřovat, zachovat klid, dobře reagovat na složité situace. Jeho pozice bývá přirozená, nikoli vynucená. Svou vůdčí roli nedává najevo, a proto si jej ostatní váží. Někdy může být i více vůdců, nicméně platí, že skupina bez vůdce se příliš dlouho neudrží. On totiž ztělesňuje klíčový jednotící prvek, jeho nejdřív všichni následují a podle něj se i řídí. Vůdcem bývají ve skupinách ti nejstarší, a tudíž i nejzkušenější, rozvaha vůdce může často skupinu zachránit před rozpadem. Ve velkých skupinách musí vůdce usměrňovat ty mladší, kteří v něm často spatřují svůj vzor. Mladší jedinci mohou pro skupinu představovat nejen posilnění, ale i hrozbu. Jejich neuvážené chování a neschopnost osvojit si daná pravidla může skupinu značně oslabit. Naštěstí je tady ale právě osoba vůdce, která dá mladým směr a naučí je jisté poslušnosti. Musíme zmínit i to, že se vůdce neuchyluje k násilnému řešení, zatímco jiní by to -- být na jeho místě -- už asi dávno udělali. Vůdce ani často nemusí zvyšovat hlas, aby se vyhrocená situace uklidnila. Neměli bychom si jej ale představovat jako rázného a tvrdého člověka s radikálními postoji, neboť právě on se zdá být tím nejrozumnějším ve skupině, stejně tak bychom ale neměli přeceňovat jeho schopnosti.

Dosud jsem se věnovali pouze popisu skupin, pojďme se tedy zaměřit na jejich činnost. Pro většinu z nás bývá nepochopitelné, co všechno jsou chuligáni schopni udělat proto, aby se navzájem poprali. Asi bychom chtěli říct, že se chuligáni perou se všemi a nejen mezi sebou navzájem. Co se však týče českých chuligánů, jejich cílem je pouze vzájemný střet, a nikoli útok na civilní osoby. Je proto smutné, že se odehrávají tragické události, při nichž se děje pravý opak a za něž jsou chuligáni plně odpovědni. Napadání civilistů chuligány není u nás zrovna něčím neobvyklým, organizovaně se tak děje ale jen velmi ojediněle. Většinou totiž na náhlého kolemjdoucího útočí ti, jež si myslí, že jim dav zaručuje anonymitu. Jedná se především o chuligány mladšího věku, kteří se chtějí před těmi staršími ukázat. Právem se označují za nejnebezpečnější jedince ve skupinách. Strach jde především z nich a nikoli z jejich starších kolegů. Mladí nemají jasně definované mantinely, neuvědomují si plně, jaké jejich chování může mít následky. Někteří z nich spoléhají na svou beztrestnost, neboť mají ještě nízký věk, přitom se dá jejich agresivita a zákeřnost srovnávat i s kriminálními živly. Mladí chuligáni jsou opravdu nevypočitatelní a především oni útoky na civilisty páchají. Dalším důvodem proč může být člověk napaden je alkohol. Chuligáni jsou proslulí svou enormní spotřebou alkoholu, a proto se občas stane, že se někteří z nich rozhodnou někoho napadnout. Nebýt opilí, s velkou pravděpodobností by se takto nikdy nezachovali. Každopádně je třeba tyto excesy rázně odsoudit. Tady představuje chuligánství pro společnost vážnou hrozbu. Skutečný cíl českých chuligánů však zůstává jiný.

Chuligáni jsou opravdu schopni udělat vše proto, aby se mezi sebou servali. Hlavní překážku pro vytoužený střet (v chuligánském slovníku se o něm hovoří jako dostaveníčku, rande, schůzce, fightu -- z angl. bitva) ale ztělesňuje všudypřítomná policie. V posledních letech je pro chuligánské skupiny stále obtížnější najít místo pro nikým nerušenou bitvu. Asi od poloviny 80. let, kdy k nám chuligánství proniklo ze západní Evropy, měli chuligáni ve svém řádění volnou ruku. Spolupráce policejních složek zdaleka kdysi nefungovala tak jako dnes. Stadion se proto stával, podobně jako před čtvrtstoletím v Anglii, poměrně nebezpečným místem. Návštěva zápasu se nejednou zvrhla v otevřené bojiště chuligánských skupin. Starší chuligáni také na tyto zápasy s nostalgií vzpomínají, jelikož se jednalo o časy, když se na stadionu nacházelo asi tolik policistů, kolik bylo hráčů na hřišti. S postupem času se ale policie dokázala novému nepříteli přizpůsobit a ve spolupráci s jednotlivými kluby začala zlepšovat bezpečnostní opatření, přičemž se i díky nátlaku na poslance zpřísnila legislativa. Každým rokem jsou proto naše stadiony bezpečnější. Chuligánská dostaveníčka se z nich tedy pomalu, ale jistě vytrácí. Nejenže je téměř nemožné pobít se přímo na tribunách, ale ani v ulicích města se nedá nic snadno zorganizovat. Střety soupeřících táborů se proto připravují dlouho dopředu.

Je ještě důležité uvést, proč nazýváme chuligány ostatních gangů soupeři a ne nepřáteli. Chuligánské gangy totiž mezi sebou soupeří, je pro ně důležité, aby měli někoho, s kým se mohou poměřovat. Chuligáni sami ty, s kterými se chtějí střetnout, jako nepřátele ve skutečnosti nevidí, přestože tak o nich někdy hovoří. Zatímco s nepřítelem byste se nejraději nikdy nepotkali, nebo s ním naopak jednou provždy skoncovali, chuligánské gangy se vidí rády. Vyhledávají se, touží po tom, aby se střetly. Bojují mezi sebou o prestiž. Tady se tedy dostáváme, k tomu, co si mezi sebou dokazují. Sílu. Chuligánské gangy mezi sebou bojují donekonečna. Některé se spolu konfrontují i několikrát ročně, zejména kvůli tomu, že se jejich kluby nacházejí blízko sebe, například ve stejném městě (Praha), regionu (Jablonec x Liberec), či kraji (Ostrava x Opava) někdy se naopak některé existující gangy vůbec nesetkají, poněvadž jejich týmy hrají jinou soutěž. Pokud-li na sebe ve fotbale pravidelně narážejí stejné týmy, vzrůstá i pravděpodobnost, že se mezi sebou chuligáni pobijí. Chuligánské bojůvky se totiž odehrávají právě tehdy, koná-li se fotbalový zápas, v poslední době však není výjimkou, že se skupiny mezi sebou střetnou i mimo něj. Představujme si tedy chuligánské bandy jako vzájemně soupeřící týmy a ne jako nepřátele, neboť tuto roli zde hraje úplně někdo jiný, a to policisté.

Jak jsme již jednou uváděli, za největší nepřátele považují chuligáni právě je. To oni jim znemožňují uskutečnit jejich původní plány. Proto o nich také chuligáni nehovoří v superlativech (nejčastější užívané výrazy jsou benga, fízlové, acabi -- od anglické zkratky a.c.a.b. znamenající v překladu "všichni policajti jsou bastardi). I tady ale musíme poněkud rozlišovat. Ne každého policistu vidí chuligáni jako nepřítele, třebaže by se s ním za normálních okolností sotva kdy dali do řeči. Asi nejmenší odpor chovají chuligáni k řadovým uniformovaným policistům. To, že vypadají poměrně neškodně, u nich platí téměř stoprocentně. Jejich přítomnost vyvolává u chuligánů asi nejmenší rozpaky. Zřejmě to bude tím, že se podobají obyčejným lidem, kteří nemají za cíl vyvolávat problémy. S uniformovanými policisty se dá navíc téměř vždy nejlépe domluvit, dokonce se s nimi dá i navázat smysluplná řeč, pokud ovšem ještě netuší, že jste chuligán. Horší už jsou ale policisté, kteří mají nějakou moc, to znamená, že se jedná o osoby, které mohou v případě problémů rozhodovat o vašem dalším osudu. Na mysli máme především velitele řadových policistů a také osoby, které na policejních stanicích rozdávají zadrženým jedincům paragrafy. Stejně nenáviděni jsou i těžkooděnci, o kterých chuligáni mluví jako o robocopech (občas i jako o želvách, poněvadž jim ochranné prvky, které nosí na těle, vytvářejí z oděvu něco jako krunýř). V nich chuligáni spatřují nerovného protivníka, poněvadž je dokonale vyzbrojen. Proti těžkooděncům jsou zkrátka bezmocní. Zásah obuškem od člověka, který se schovává ze kusem plastu, znamená pro každého chuligána velké ponížení. Zasažený navíc zůstává vnitřně přesvědčen, že by toho, co se teď zakuklil do výzbroje, za jiných okolností bez problému zmlátil. Dalším důvodem toho, proč chovají chuligáni k těžkooděncům tak velkou averzi je to, že se s nimi nedá navázat komunikace. Jakmile jsou totiž povoláni k tomu, aby proti chuligánům zakročili, formují se do uzavřených, perfektně složených jednotek, kterým by se postavil jen opravdový hazardér. V takovýchto ucelených jednotkách se potom vydávají do ohnisek konfliktů, aby jeho strůjce odvedli. Jak víme, chuligáni drží pevně při sobě, a proto dané osoby nechtějí nepříteli přenechat, což zpravidla znamená, že se mezi chuligány a policisty schyluje k nerovnému souboji. Když se policisté potom do davu pustí obušky, vypadá to tak, jako by je stihl amok. Bezhlavé mlácení každého, kdo jim přijde pod ruku, nezná hranic. Přestože se jejich velitelé snaží o to, aby proběhly krátce a aby byly vytipované osoby bleskurychle odvedeny, stále dochází k tomu, že jsou donucovacími prostředky zasaženi i ti, kteří se vůbec ničeho nedopustili a občas i lidé, kteří mají s chuligánstvím sotva co dělat. Shrnout to můžeme příslovím, když se kácí les, létají třísky. Poslední skupinou policistů, před kterou se mají chuligáni na pozoru nejvíce, jsou ti neuniformovaní. Lidé v civilu se mezi chuligány nasazují v posledních letech stále častěji, a proč by taky ne, když se jedná o účinnou formu protichuligánského boje. Jakýkoli policejní oděv působí na chuligány jako červený hadr na býka. Čím méně se tedy budou dráždit, tím lépe se bude předcházet konfliktním situacím. Práce těchto mužů zákona je pro policii velmi důležitá, neboť přímo v terénu monitorují veškeré dění a o potenciálních výtržnících přinášejí velmi cenné informace, s kterými mohou potom zasahující oddíly pracovat. Identifikovat pachatele v davu několika desítek lidí by se bez neuniformovaných policistů sotva dalo. Jakýkoli kolektivně uplatňovaný postih nikdy nemůže skončit dobře, a proto se musí trestat jen skuteční viníci. Díky policistům v civilu se to daří v daleko větší míře než bez nich. Jejich přítomnost narušuje anonymitu davu, za kterou se dříve hledané osoby skrývaly. Jistota toho, že vám nikdo nice nedokáže, protože proti vám nemá důkaz, se vytratila. Činnost neuniformovaných policistů představuje jakousi prevenci. Chuligán, o kterém si jednou strážce zákona udělá zápis, už na sebe ve skupině příliš upozorňovat nebude, neboť si je vědom toho, že si jej policie příště bude hlídat mnohem lépe. Přestože bychom mohli chování chuligánů někdy označit za vysoce expresivní, neřkuli exhibicionistické, jen málokteří z nich si dnes dovolí v průběhu zápasu svými neuváženými projevy vyprovokovat příchod uniformovaných osob. Naopak se čím dál častěji stává, že jak na stadionu, tak i mimo něj se mnoho chuligánů snaží svou pravou identitu zakrýt. Umění maskovat se a vytvářet tak falešný dojem by se dalo považovat za jeden z mnoha rysů současné chuligánské scény. Pokud-li na vás tedy budou někdy chuligáni působit jako krotcí beránci, pak víte proč.

Příliš možností ke vzájemnému střetu chuligáni opravdu nemají. Vymanit se z hledáčku všude číhajících státních orgánů, které jejich pohyb téměř neustále monitorují, bývá často obtížným úkonem. Sestavit přímo na stadionu početnou skupinu (chuligány označovaná jako ekipa, grupa), která by se po zápase vydala za svým soupeřem, již dnes prakticky nelze, a proto se chuligánská setkání plánují na dobu ještě před úvodním hvizdem rozhodčího. Ani to ale neznamená, že by měly bandy po rvačce žíznivých chuligánů vyhráno. Opustit nerušeně hranice města, či dokonce regionu v takto velkém počtu se občas poštěstí. Podmínkou uskutečnění vysněného "dostaveníčka" samozřejmě ale je, aby se ta samá věc podařila nejen jedné, ale zároveň i druhé straně. Hostující příznivce, kteří do místa konání zápasu dopravují vlaky, auty, autobusy a někdy i na kolech, zpravidla doprovází auta s modrými majáčky; mnoho okamžiků k úniku se tudíž v průběhu cesty, zvlášť pokud je krátká, nenaskytne. Tady hrají svou roli především schopnosti vůdců gangu. Střety je třeba domlouvat i několik týdnů předem a hlavně se o nich nesmí dozvědět až do poslední chvíle příliš mnoho lidí, nejlépe nikdo kromě těch, kteří jej připravují. Nelze ani spočítat, jak se mnoho zaručených setkání proměnilo v pouhou frašku, protože se na stanoveném místě nacházely policejní jednotky dříve, než smluvené skupiny. Všem členům gangu se zkrátka důvěřovat nedá. Ne každý dokáže udržet jazyk za zuby a jednou pronesená informace se i přes ucelenost skupiny vždycky rozšíří neuvěřitelnou rychlostí a dřív nebo později dorazí i k uchu nepovolaných osob. Jedině důkladná příprava a ještě lepší utajení celé akce tedy rozhodují o tom, zda se naděje na její proběhnutí zachovají nebo ne.

Avšak ani splnění těchto podmínek nemusí o konečném úspěchu rozhodnout. Chování vůdců, potažmo celých skupin, se nedá nikdy předvídat. Udržované kontakty mezi dvěma skupinami ještě neznamenají, že k něčemu musí dojít. Vzájemné vztahy mezi některými gangy nebývají ideální, a proto se ke smysluplnému dialogu dospívá mnohokrát velmi obtížně. Nesmíme si myslet, že se při každém fotbalovém zápase chtějí příslušné gangy hrajících klubů vždycky potkat, některé z nich se dokonce střetům přímo vyhýbají. Zejména se tak děje v případech, kdy se chuligáni vydávají do cizích měst v menším počtu, což pro ně představuje citelné oslabení. Ani nabídka početnější skupiny, která navrhuje poslat boje jen část svých členů, někdy nebývá vyslyšena, neboť se druhá strana obává toho, že by proti ní byli vysláni jen ti nejzdatnější jedinci, což by pro ní znamenalo téměř jistou prohru. Dalším důvodem nezájmu o setkání bývají zkušenosti z předchozích střetů, při kterých došlo k nerespektování pravidel domluvených gangy před bitkou. Je samozřejmě těžké říci toto natěšenému soupeři přímo, poněvadž v jeho očích by takováto sdělení pravděpodobně poukázala na slabost a bezvýznamnost odmítající skupiny. Proto je třeba umět se vymluvit a soupeři zalhat. Nejjednodušší je samozřejmě tvrdit, že vás neustále policie doprovází, ačkoli to nemusí být vůbec pravda. Občas se dokonce skupiny podezírají z toho, že záměně vypouštějí informaci o utajeném setkání proto, aby se o něm včas policie dozvěděla, a ony se mu tak mohly vyhnout zdánlivě s čistým štítem. Ne vždy ale musí stát za vším úmysl. V našem prostředí se jaksi stává zvykem, že skupiny mají problém na sebe vůbec narazit. Jejich snaha uskutečnit bitku bez přítomnosti policie vede k výběru odlehlých míst, vzdálených mnohdy i několik desítek kilometrů od konání fotbalového zápasu, na která se soupeři z opačných koutů republiky dopravují jen s velkými obtížemi. Aby kolona aut s podobnými poznávacími značkami nerušeně dojela na určené místo kompletní, se podaří jen málokdy. Šťastným krokem není ani soukromá objednávka autobusu. Řidič při pohledu na své možné budoucí pasažéry často raději odjede, než aby riskoval své zdraví, a pokud-li nakonec padesátku podezřelých cestujících vezme, pak se dá téměř jistě říci, že na sebe osazenstvo autobusu samo brzy upozorní, ať už krádežemi na benzinových pumpách nebo hlasitým řevem. Vydržet bez alkoholu alespoň pár hodin dokáží jen velmi odhodlané skupiny.

Poslední dobou se u nás chuligánských bitek odehrává stále méně, a pokud se tak děje, pak připomínají především spíše hospodské rvačky. Domlouvat střety v počtu tři na tři či pět na pět působí směšně, nicméně i to se stává a zejména u menších klubů, které nemají pevné chuligánské jádro. Velké bitky známé ze zahraničí se u nás občas vyskytnou také, asi tak pětkrát do roka. Ve srovnání s některými cizími zeměmi se proti sobě staví daleko méně lidí, více jak dvě stě jich napočítáme jen málokdy, na naše podmínky se ale jedná o úctyhodné číslo. Provádět přesuny tolika desítek lidí v den fotbalového zápasu, kdy se kontrolují všechny významnější komunikace, vyžaduje obrovské úsilí. Mobilní telefony vyzvánějí vůdcům neustále. Na nich totiž vše závisí. Opustit město v době, kdy se blíží začátek utkání, se nemusí podařit. Chuligáni proto raději vyjíždějí soupeři naproti již s velkým předstihem, a to i denním. Třebaže by se někdy mohlo zdát, že je nemožné napadnout chuligány cestující vlakem, neboť jej, stejně jako všechna nádraží v jeho trase, mají policisté pod dohledem, opak je pravdou. Je-li policistů nedostatek, pak se cesta ke střetu otevírá, stačí však ale, aby se někdo poblíž objevil s kamerou v ruce, a celá akce rázem končí. Být v záběru si totiž nikdo nepřeje. Zatímco bitky v prostředí ulic a nádraží se dají považovat za neplánované, spontánní, ke kterým dochází proto, že se právě naskytla příležitost a skupiny se k sobě nekontrolovatelně dostaly náhodou, střety za hranicemi města jsou již čistě racionální záležitostí. Tady se už nikdo nespoléhá na chybu policistů, tady už se počítá jen s chybou chuligánů samotných.

Podaří-li se rváčům obou gangů vzájemné setkání, mohou si odškrtnout první a zároveň nejtěžší část celé akce. Za tu druhou můžeme považovat přípravu na bitku, o které by se dalo hovořit jako o hotovém rituálu. Nejdřív se obě skupiny -- zejména prostřednictvím vůdců --domlouvají na podmínkách boje. Za samozřejmost u nás platí zákaz zbraní, s kterým by čeští chuligáni v sousedním Polsku příliš nepochodili. Dále se dohaduje, kdy je třeba nechat zraněného či neschopného boje stranou, obvykle se odmítá dokopávání ležících. Signálem pro vyřazení z bitky bývá zpravidla zvednutí ruky, kterým dává dotyčný jasně najevo, že již nemá zájem dále pokračovat. Aby se chuligáni v závaru boje dokázali rozeznat, musejí se nějak od sebe odlišit. Jedna ze stran si buď svléká svrchní část oděvu, nebo si obě upevňují na paži barevné pásky. Mnoho chuligánů by se nerado provždy vzdalo svého chrupu, a proto si do úst nasazují chrániče zubů. Po dohodnutí pravidel se od sebe obě skupiny vzdálí. Než se do sebe chuligáni pustí, musí se nejdříve navzájem vyhecovat. Na řadu tedy přicházejí klubové pokřiky (chorály), které občas bývají adresovány přímo soupeři. Řev bývá tím, co dokáže navodit tu správnou bojovou atmosféru. Jakmile dosáhne skupinové nadšení nejvyššího stupně, rozběhnou se oba tábory proti sobě a dojde k vytouženému střetu. Účelem každého chuligána je zmlátit toho druhého, avšak ne tak, aby jej přizabil. Bohužel ne vždy mají všichni jedinci při svém agresivním jednání své emoce alespoň částečně pod kontrolou. Ani dodržování stanovených pravidel nemusí velkým nepříjemnostem zabránit, poněvadž v nelítostném boji, kdy si soupeře na chvíli chuligáni přemění v nepřítele, se odhadnout hranice, které ještě lze nebo nelze překročit, dají jen stěží. Proto také dochází k vážným zraněním. Když potom bitka skončí, chuligáni ze svého opojení rázem procitnou a jdou těm, co měli smůlu, na pomoc. Nejčastěji se vytahují zapadlé jazyky, obvazují otevřené rány, fixují zlomeniny. Zároveň se hodnotí úspěšnost obou táborů. Bitvy končí vítězstvím jednoho týmu, nebo remízou. Pokud stojí štěstí na straně chuligánů a počet bojeschopných citelně nepoklesl, může se to samé odehrávat znovu. Tedy něco jako odveta a i po této odvetě se sem tam podaří uskutečnit i třetí kolo, po kterém však odpadají i ti nejodolnější. Takovéto příhodné podmínky chuligáni ale u nás téměř nikdy nemívají. Dojde-li vůbec na první kolo, pak se rituály nechávají stranou, neboť je policie zpravidla za krátkou chvíli na místě a z mála času, který je, se musí vytěžit maximum. Právě nastává chvíle, kdy si můžeme ukázat, že chuligáni většiny gangů k sobě mají blíže, než si řada z nás myslí. Po skončené bitvě si oba tábory spokojeně zatleskají, čímž tak stvrzují úspěšnost celé akce. Za účelem předejití problémům nabízí často chuligáni protější straně odvoz vlastními automobily, a to proto, aby se mužům zákona vyhnuli, nebo jen proto, aby se včas všichni dostali na zápas. Pokud policisté někoho zadrží, pak se mezi chuligány uplatňuje zásada soudržnosti, což v praxi znamená, že na sebe nic nevyzrazují. Policejní výslechy se potom omezují na vyhýbavá prohlášení, z nichž se policii jen občas podaří podezřelému pachateli něco dokázat, pokud-li ovšem nemá v ruce přímý důkaz jako například kamerový záznam. Mlčenlivost chuligánů tedy většinou vítězí a proběhlé incidenty nakonec zpravidla končí pouze rozdáním několika pokut. V případě hrozby obvinění si chuligáni vzájemně svědčí, aby svým kamarádům z obtížné situace co nejvíce odpomohli. Ochota zůstat se zadrženými na policejní stanici po několik hodin, třebaže se nachází ve městě na opačném konci republiky, nebývá neobvyklá. Co se týče výslechů, svými zkušenosti s nimi se může chlubit velká většina chuligánů a občas se i jedná o nutnou součást střetu, poněvadž téměř vždy platí, že jste po něm buď zadržen vy, anebo jdete podpořit svého kolegu, který se na stanici ocitnul tentokrát místo vás. Nutno říci, že výslechy policistů nepředstavují nic příjemného, avšak ne pro vidinu velkého trestu, nýbrž pro čas, který musí chuligáni v policejních objektech trávit. Obraz zdánlivě lelkujících policistů, kteří neustále na něco čekají, mnohdy nebere konce. Jakoby říkali: "Jen je tu nechme, ať změknou!"

Třebaže jsme se pokusili o poskytnutí pohledu na bitevní pole chuligánských skupin z co pokud možno největšího úhlu, nepodařilo se nám ani z poloviny postihnout vše podstatné. Musíme mít na paměti, že každý takový střet se od těch předchozích vždy nějakým způsobem odlišuje. Každá taková akce sestává hned z několika částí, které chuligány do jisté míry vzrušují. Už od okamžiku, kdy přichází od soupeře nabídka na střet, se všední den rázem stává jiným. Vidina dne plného dobrodružství dokáže člověku zlepšit náladu, začne se na něj nejen těšit, ale také připravovat, ať už psychicky (jen málokdo vstupuje do bitky bez obav), nebo fyzicky (např. návštěvou posilovny). U každého dalšího, ke kterému se zpráva o nabídce střetu dostane, můžeme pozorovat změnu chování, u někoho méně, u někoho naopak více viditelnou, pocity u všech však každopádně nezůstávají stejné jako předtím. Každý se najednou stává nositelem tajemství, které se nesmí předem vyzradit; jak již ale víme, pokušení bývá daleko silnější. Další fázi, při které chuligánům stoupá krevní tlak, představuje vyjednávání, které se rozbíhá po kývnutí na soupeřovu nabídku. Dohadování základních podmínek bitky, hledání místa střetu, nekonečné vyjednávání o počtu účastníků, opakované telefonáty, záměrně nepřijaté hovory, neodpovídání na doručené sms a vzájemné osočování, to vše a ještě více se musí odehrát, aby nakonec vůbec k něčemu došlo. Někdy tyto dialogy končí krachem během několika minut, někdy naopak obě strany ukáží svou velkou trpělivost a kontakty mezi sebou nepřeruší. Jakoby se tím, co dělají, vyžívaly, neboť jim nejistota přináší uspokojení. Zbývající čas do začátku střetu nemůže zůstat úplně promarněn. Chuligáni touží po napětí i před bitkou a jakákoli zpráva z druhého tábora jim to umožňuje. Nikdy totiž není jisté, zda se obě strany nakonec setkají, a proto se naděje musí do poslední chvíle zachovávat, aby se i dobré rozpoložení chuligánů nezměnilo zbytečně rychle k horšímu. Podaří-li se skupinám dojít po úmorném snažení k dohodě, přichází na řadu další, neméně zajímavá část akce, kterou je hledání soupeře. Místo střetu nebývá často přesně definováno proto, aby se mohly gangy navzájem překvapit. Každá strana si s tou druhou ráda pohrává, asi jako kočka s myší. Ne pokaždé musí gangy proti sobě stanout jako ve výše uvedeném případě. Někdy bývá mnohem zajímavější narazit na soupeře, který se nestihne dostatečně zformovat tak, aby se tomu útočícímu dokázal rovnocenně postavit. Štěstí se však může přiklonit na stranu zdánlivě slabšího, a vítězství pak chutná daleko lépe.

Popsat, co lidé v boji kromě bolesti prožívají, se přesně nedá. Někteří to občas přirovnávají k sexuálnímu uspokojení. Nahromaděnou energii člověk někde musí dříve či později ventilovat a jednou z možností je právě takováto bitva. Její účastníci sice platí svým zdravím, vzrušení a radost ale dokáží záporné pocity mnohonásobně přebít. Asi těžko by tato euforie byla možná, nebýt toho, že se bitvy účastní velký počet lidí. Od začátku se vždy hledá co nejvíce těch, kteří by se do ní zapojili. Chuligány jednoho gangu roztroušené kdo ví kde je třeba spojit dohromady. Z množství několika zdánlivě ničím nesepjatých jedinců se tak najednou formuje malá skupina. Z malé skupiny se postupně stává větší a větší, až se promění v docela slušně početný kolektiv. To stejné se odehrává se skupinou soupeře, která vzniká podobným způsobem a která se pak také musí rozšiřovat, aby byla mocnější, silnější. V obou skupinách se přitom upevňuje kolektivní vědomí. Čím více skupina bobtná, tím méně se musí těm dalším, co k ní přistupují, něco vysvětlovat. Organizovaná skupina se postupně mění v řízený dav. Zatímco ve skupině existují mezi jednotlivými osobami rozdíly a každý v ní hraje svou určitou roli, u davu je tomu naopak. Navíc si jsou lidé v davu vědomi nejen toho, co má následovat -- společný cíl je v případě chuligánů jasný (spontánně vzniklé masy si jej naopak obvykle musí určit) --, ale sdílí i stejné pocity, jako například napětí, strach, mírné vzrušení, obavy, nervozitu aj. Být člověk sám, asi by se těmto nebezpečným situacím příliš často nevystavoval, avšak vědomí, že se vedle vás nachází mnoho dalších, kteří se jim vystavují také, odsouvá vaše veškeré záporné pocity do pozadí. Začne převládat dojem, že strana, ke které náležíte, disponuje větší silou a že všichni dohromady můžete jako jeden muž zvítězit. Dosavadní nejistota mizí, neboť se právě nyní musí ukázat, co v každém chuligánovi opravdu je. Nikdo nemůže ustoupit: jakoby se každý bál, že právě jeho odchod by byl pro stranu v bitvě rozhodujícím faktorem, který by jí přivodil porážku. Když se proti sobě oba davy staví, už není možnosti vyhnutí. Vše špatné, co se ve vás dlouhou dobu hromadilo, si můžete nyní na druhých vybít. Tady dochází ke sloučení dvou zájmů: zájmu skupiny a zájmu každého jejího člena. Skupina jako celek touží po vítězství (dosažení slávy, atd.) každý její člen pak po uspokojení (vzrušení, radosti), které mu vybití přinese. Sloučení dvou skupin, nyní již davů v masu, to je nejdůležitější, oč všichni usilovali. Masa dává všem to, co od ní chtěli. Není podstatné, kdo jste, ve velkém chumlu lidí si uvědomujete pouze jediné: proti komu stojíte, a tedy co máte dělat. Jste-li v mase, můžete se vybít, nyní se právě projevují vaše zvířecí pudy, které se ve nás nacházejí. Masa vám umožňuje odhalit vaši pravou tvář, v mase se již nemusíte schovávat. Teď se již nemusíte přetvařovat, jak to v běžném životě děláte, resp. musíte dělat, protože to každý od vás očekává. Alespoň na pár vteřin, na pár minut, si lze masku, podle které vás všichni spolehlivě identifikují, odhodit, aniž byste se museli za cokoli stydět. V mase máte své místo, tak jako každý jiný. V mase rozdíly neexistují, jedná se totiž o homogenní celek.

Jeho jednolitost se začne měnit tehdy, když se masa vybije. Ztrácí postupně svou sílu a jak rychle vznikla, tak i zaniká. Masa se nejdříve rozpadne na dva davy, vzápětí už ale vidíme dvě spořádané skupiny a nakonec ani po nich není památky. V průběhu krátkého časového úseku se před námi odehrál zvláštní jev: ještě před pár desítkami vteřin se tu rvali mezi sebou desítky lidí, nyní vládne klid a nikdo z těch, kteří zde ještě zůstali, nedává najevo, že by k něčemu někdy došlo. Avšak k tomu, aby se dal dokázat opak, stačí málo, například příjezd policejních aut. Zdánlivá nevinnost všech se mění, jelikož každý cítí (či spíše ví?), že se choval jinak, než měl. Rychle se proto všichni snaží uniknout, většinou se ale pronásledovatele zbavují jen těžko. Je třeba se bránit. Opět se tedy dostavuje stejný proces jako před bitkou. Vznikají skupiny, davy, masa. Jen masa naskýtá možnost, jak se před nepřítelem uchránit, k mase chová respekt každý, kromě masy početnější. Pokud jsou tedy policisté v menšině, nedovolí si zasáhnout. Jakmile se ale masa rozpadne, je možné odchytnout kohokoli, kdo jí předtím tvořil. Kouzlo anonymity vyprchalo.

V předchozích odstavcích jsme usilovali o postihnutí českého chuligánství z co nejobecnějšího hlediska, nyní se ale na něj podíváme blíže. V současnosti se na našem území nachází několik desítek chuligánských skupin. Nejvíce chuligánů se u nás sdružuje ve skupinách spjatých s fotbalovým klubem Baník Ostrava, které se řadí mezi nejradikálnější u nás. Kromě toho mají baníkovské gangy i největší počet mladých lidí. Chachaři, jak se baníkovským hools přezdívá, navíc udržují více jak deset let družbu s polským klubem GKS Katowice a několik let i se slovenskou Trnavou. Slovo družba znamená vzájemnou spolupráci mezi dvěma či více tábory, ať už domácími, nebo zahraničními. Chuligáni Baníku jezdí povzbuzovat polský, nebo slovenský tým a naopak. Chuligáni GKS a Baníku se společně účastní i bitek proti soupeřům (nikoli tedy proti sobě) a stejné je to i v případě družby s Trnavou. Vytváření družeb může napomoci ke zvýšení celkové síly skupin, která je třeba, aby si chuligáni určitého klubu mohli "podmanit" určitý region, kraj, apod. Mezi Slávisty a Sparťany se bojuje například o pomyslnou nadvládu Prahy, mezi Baníkem, Brnem, aj. o nadvládu Moravy, mezi Baníkem a Opavou o nadvládu Slezska, atd. (možná nám to může připomínat dávné boje z minulosti, kdy se panovnické rody snažili uzmout jiným rodům jejich půdu, a ono tomu tak v jistém slova smyslu doopravdy je). Ne vždy ale družby mezi kluby vydrží, překážkou k jejich zachování bývá nejčastěji například velká vzdálenost měst, výměna generací chuligánů, sestup jednoho klubu do nižší soutěže, nebo jeho zánik. Vedle baníkovských chuligánů (asi 300; pozn.: počty se dynamicky mění, jen odhad) se u nás mezi nejpočetnější řadí sparťanští (130), slávističtí (100), brněnští (100), opavští (60), olomoučtí (40) a chuligáni klubu Bohemians 1905 (50). Některé jiné kluby (např. Brno, Opava,...) rovněž udržují přeshraniční družby. Nejčastěji se v poslední době odehrávaly střety na Severní Moravě, a to právě zásluhou Baníku.

Český občan se o bitkách chuligánů dovídá především z médií, která si z chuligánství udělala v posledních letech vděčné téma. Zejména v době, kdy se sice jako jindy odehrávají zajímavé události, avšak ne takové, aby dokázaly přitáhnout dostatečný počet čtenářů, hledají novináři něco senzačního. Na začátku devadesátých let se tolik o chuligánech nereferovalo jako dnes, avšak ne proto, že by neexistovali, ba právě naopak. Řádění na stadionech dosahovalo největšího vrcholu právě v této době. Zdá se však, že zemi tenkrát trápily asi daleko horší věci. Zvýšený zájem o české rowdies projevili naši žurnalisté až v roce 1999, kdy se odehrál již několikrát omílaný incident, jehož obětí se stala obyvatelka Havířova, kterou zmrzačili chuligáni Baníku Ostrava tím, že házeli kameny na vlak, ve kterém se podle nich měli nacházet příznivci klubu Sigma Olomouc. Naneštěstí však nezasáhli nikoho z Olomouce, ale právě tuto nevinnou ženu. Kvůli těžkým zraněním v obličeji, kdy přišla o jedno oko a na to druhé téměř nevidí, se jí rozpadl rodinný a pracovní život. Nešťastnice se neúspěšně pokusila o sebevraždu, většina z pachatelů skončila na několik let ve vězení. Od této tragické události se zvedla o chuligány vlna zájmu. Zejména při velkých sportovních akcích se snaží všemožní lidé s kamerou a fotoaparátem odhalit, kdy a kde se bude nějaký fight konat, a marně pravé chuligány hledají. Když se jim toto nedaří, tak alespoň pořizují záznamy mimořádně vypravovaného vlaku pro fanoušky, ve kterém se má tvrdé jádro údajně nacházet (ačkoli to už zpravidla někde hledá svého soupeře). Neméně oblíbenými se také staly zpovědi členů jednotlivých gangů, návštěvy chuligánských hospod a rozhovory s experty na extremismus. Média chtějí přitáhnout pozornost a chuligánství je pro ně tím pravým ořechovým. Nikdo z běžných lidí o něm skoro nic neví, jen to, co mu naservírovala média sama, a tak se dá psát a říkat o chuligánech téměř cokoli. Protože by ale čtenáře příliš dlouhá zpráva nudila, neboť se v ní opakují jen známé skutečnosti doplněné o pikantní záběry řádící zvěře, která vše demoluje a na každého útočí, musí dojít k jejímu patřičnému zkrácení. Jenže tady už nezbývá prostor pro objektivní žurnalistiku. Nechat na novináři, aby rychle zplodil text a přihodil k němu senzační fotografii, je to nejhorší, co může být. Jen málokdo se totiž obtěžuje informace, pocházející zpravidla od tiskových agentur či policie, ověřovat. To, co se v konečné podobě dostává adresátovi zprávy, mívá často nakonec k pravdě velmi daleko. Nechceme teď obhajovat to, co chuligáni kromě vzájemných bitek provádějí a co se skutečně děje, jen chceme poukázat na to, že ne vše je černobílé, jak se nám někteří snaží namluvit. Cílem novinářských koncernů není objektivita, ale zisk a pro něj se občas musí udělat vše. Zkusme se, až někdy zase v novinách uvidíme palcový titulek odkazující na chuligány, zamyslet nad tím, zda zpráva pod ním obsahuje vše, co má, a zda není příliš jednostranná, zda se nejedná jen o něco, co už jsme si nedávno někde přečetli. Stejně kritičtí buďme i k televizi, která chce být ráda živě při "tom" a přitom točí reportáže o ničem. Vysvětlovat, co se kde opravdu událo a co už si vyfabuloval lidský mozek, nelze, propříště však už budeme vědět, jak se k podobným pokusům o záměrné matení člověka stavět.

Protože se blížíme k závěru našeho eseje, řekněme si, zda jsou chuligáni pro českou společnost takovým nebezpečím, jak se tvrdí. V posledních letech se vůči chuligánství podniklo několik legislativních opatření, řada přestupků, kterých se chuligáni nejčastěji dopouštějí, přešla do kategorie trestných činů, rovněž se navýšil i počet sankcí. Zásluhou efektivnější práce policie se chuligáni realizují na stadionech stále méně. Aktivity gangů se už nesoustřeďují ani tak do měst jako za jejich hranice. Narazit na nelítostné řeže dvou band je teď na vesnicích a okrajích lesů daleko pravděpodobnější než kdy jindy. Zatímco některé gangy se potýkají s nedostatkem mladé členské základny, jiné si na ní naopak stěžovat nemohou. Proč se vlastně počet chuligánů příliš nemění a proč nejsou již dávno rozprášeny? Možná jste se nad tím už taky někdy zamysleli: přestože se proti chuligánům zasahuje čím dál více, jako by jich neubývalo. Vysvětlení může být trochu překvapující. Chuligánství bude přitahovat lidi i nadále. Tak jako je přitahují scestné ideologie, různá náboženství, sekty a sdružení, tak i s chuligánstvím tomu není jinak. Je to možnost, jak ze všedního světa, plného konzumu, chaosu, manipulace, podvodu a pokroucené demokracie alespoň na chvíli -- lidově řečeno -- vypadnout. Jak ukázat, že nejsme stejní jako ostatní, že někde patříme a přitom jdeme proti proudu. Ani zpřísnění zákonů v otázce chuligánství příliš nepomůže. Policie nikdy opravdu nepozatýká všechny, pokud k tomu nebude velká vůle rozhodujících orgánů. Nebýt chuligánů, ocitlo by se již mnoho mužů zákona bez práce. Málokdo ví, že je pro zasahujícího policistu daleko snadnější sebrat s sebou na stanici toho, který to právě dnes trochu přehnal a bude pro celou skupinu představovat nejmenší ztrátu, než někoho, jehož slovo má v gangu velkou váhu. Bez vůdcovských postav by se gangy formovaly daleko obtížněji. Proto se mají vůdcové před policisty na pozoru a na rozdíl od ostatních nevyvádějí zbytečné hlouposti, které by je stály svobodu. Stejně tak si policisté dávají pozor, aby byli nejvýznamnější členové gangu nadále ve skupinách přítomni. Nechceme tím říci, že policisté proti chuligánství nebojují, neboť někteří z nich jsou velmi svědomití a občas berou svou práci až příliš vážně, čímž de facto nevědomky ohrožují nejen práci svou, ale i svých kolegů (a možná že i těch dalších, co z chuligánství profitují). Je určitě pozitivní, že se chuligáni střetávají stále častěji na místech, kam lidská noha zavítá jen sporadicky a neohrožují tak svými aktivitami ty, kteří s nimi nemají nic společného. Pokud by tomu tak mělo být i nadále, pak se chuligánství nemusíme příliš bát. Velké represe sice zaberou jednorázově, dlouhodobým účinkem se však chlubit moc nemohou. Zatlačit chuligány zcela na okraj společnosti by pouze mohlo znamenat znásobení jejich síly. Nechme jim velmi omezený prostor, ale nechme jim ho. Sportovce, kteří se mlátí do krve v ringu či se v kolektivních hrách úmyslně zraňují, také nikdo netrestá a ještě je mnozí obdivují. Chuligáni však obdivují snad jen sami sebe.