Nicméně je to svým způsobem hozená rukavice a nezbývá než ji zvednout. Podle mne totiž vůbec nejde o vředy na těle partaje, ale o to, že KSČM je vmanipulovávána systematicky sama do role vředu, kterého by se bylo lepší zbavit.

Komunistická strana může v téhle zemi bezesporu za leccos. Není to jenom to, co dokázala dobrého i špatného v době kdy vládla, ale je to i to, čím se doba její vlády a tehdejší vidění světa, společnosti i politiky dotýká dneška a přímo jej ovlivňuje. Jde o stín, který vrhá časem.

Je neuvěřitelný bolševismus, který panuje v naší politice a to čím dál, tím výš, tím více a radostněji. Ani největší teoretici demokratického centralismu VŠP ÚV KSČ v čele s profesorem Hrůzou si nemohli představit ani v nejbujnějších snech údajně kapitalistickou společnost, která se zásadně řídí tím, že celá a úplná pravda je na straně, která má 51 procent. A to měli mnohdy 100 a více procent...

Identifikace pravdy podle počtu zastánců toho či onoho názoru je jedním z nejhloupějších společenských zvyklostí, nicméně je pravdou, že funguje ve společnosti už tisíce let. Bolševismus tento rituál obohatil o teze "jednou většina, navždy většina" a "v socialismu číslo nikdy neklesá", což dnes známe z úsloví, že dvanáct z deseti zubních lékařů doporučuje... (dosaď cokoliv). Nebo, že není stovka jako stovka, popřípadě, že vítěz má mít nárok na všechno, i když má procent jen 35.

Dále je to jakési spoléhání na vyšší moc, která v případě skutečné nebo záměrné bezradnosti domácích elit seděla na druhém konci drátu, který vedl z kostěných telefonů bez číselníku k soudruhům v Moskvě. Platilo to nejen mezi Prahou a Moskvou, ale pro rozhřešení se chodilo "zezdola nahoru" i na okres, na kraj i na ÚV. Pravda také ke zpovědi. Dnes není žádný kostěný telefon a Brusel sehrává roli vyšší moci a strašidla zároveň zcela nedostatečně. A není ještě tím správným alibi na každou blbost i když se o to naši potentáti snaží o sto šest. Tolik jim ta legendární Moskva chybí. Nahrazují ji proto Washingtonem. Brusel totiž trpí špatnou pověstí Moskvy z let minulých a navíc vymýšlí takové hlouposti, že by se na ně RVHP nezmohla ani ve stavu těžkého deliria.

Bohužel nebo snad dokonce bohudík partaj a její doba tu zanechala i veliké zmatení pojmů politicko ekonomických. Základním zmatek se odehrává mezi deklarovanými společenskými cíli a nástroji k jejich dosažení. Je zapotřebí si jasně uvědomit, že základní cíle socialistické společnosti byly zcela neekonomické.

Šlo o to něčeho konkrétního dosáhnout, něco udělat. Podobně jako primárním cílem učitele je něco studenta naučit, primárním cílem lékaře je někoho uzdravit, primárním cílem vojáka je něco nebo někoho chránit nebo bojovat. Tento způsob kladení cílů se velice osvědčil vždy, když šlo o extrémní situace. Společnosti, které dokázaly jasně říci, kdo, co, kde a kolik místo za kolik cokoliv, byly schopné dosáhnout v krizových situacích značných úspěchů a porážely ve válkách ty, které se ptaly "co za to?".

Velká tradice tohoto chápání společenských cílů začíná už ve staré Spartě. Při výrobě letadel v bitvě o Británii také nebyla asi míra zisku tím klíčovým parametrem, protože jediná otázka byla "kolik denně?!", a žádné číslo nebylo dost vysoké. Cíl totiž nebyl ekonomický, tedy důchod nebo zisk, ale obrana Anglie. Podobně na tom byla i ekonomika sovětská, která definitivně ztratila svou dynamiku, až když nebyla na obzoru žádná pořádná válka a KSSS se nedařilo navodit atmosféru trvalého ohrožení v zemi, která zažila tak strašnou válku. Na bezproblémové mírové fungování společnosti zadávání pouze neekonomických cílů nestačilo. Možná bychom mohli takovému neekonomickému cíli říkat společenský.

Kam takové zmatení pojmů vede vidíme na pocitu, který je do nás implantován, že na ochranu životního prostředí si musíme nejdříve vydělat. A vůbec, že na všechno si musíme vydělat. Znamená to, že se tady práce redukuje na pouhý prostředek vydělávání peněz, za které se potom může koupit veškerá blaha, asi včetně pocitu z dobře vykonané práce. Navíc ještě dochází k maskování ekonomických cílů korporací tím, že navenek deklarují cíle společenské. Cílem energetických společností je podle jejich P.R. zásobování ekonomiky a domácností energiemi, ale zároveň neustále tlačí na růst cen. Je to stejně absurdní, jako když se dosažení společenských cílů začalo podřizovat jiné než společenské efektivnosti.

Vrcholem absurdity v tomto smyslu pak byl zákon o státním podniku. Celospolečenská doktrína - nebo chcete-li mise - se v něm definitivně rozešla s klíčovými zájmy těch, kteří ji měli pomáhat hospodářsky uskutečňovat. Ekonomický zájem je sice jasnou a zřetelnou společenskou realitou, ale není zdaleka jediný a samospasitelný. Je tu i řada dalších zájmů a ty jsou bezesporu z kategorie společenských. Jde o zájmy fungování společnosti jako celku. Jde o třeba o bezpečnost, soběstačnost a kulturní a společenské tradice. Jde o zachování krajiny, jde o vodu a o půdu, jako dva základní neobnovitelné zdroje. A tady se ukazuje, že globalizovaný trh na tyto zájmy nebere vůbec ohled.

Klasickou ukázkou je otevření evropského trhu čínskému zboží. Asi je to ekonomicky efektivní, ale společensky je to pro evropskou tradiční jemně strukturovanou společnost čistá sebevražda. U nás v EU zase máme krásný případ likvidace českého cukrovarnictví. Z dalších veselých historek domácích bych uvedl obětování kvalitní zemědělské půdy u Kolína v Nošovicích na investice, které by mohly stát i na méně kvalitní půdě. A najednou jako kdyby se zdálo, že tohle už tady někdo říkal a mezi vyznavači neoliberalismu v Čechách začíná narůstat zděšení, že by mohl neoliberalismus vyjít ve světě z módy dřív než u nás stačí totálně zvítězit.

Konec konců je to jen opožděná historka se stalinským pomníkem na Letné. Taková velká socha to byla a jen jsme ji vztyčili, už byl tatíček Stálin lehce demodé. Navíc si někteří více zabednění teoretikové budoucnosti představují, že když všechno zglobalizují, tak už zmizí onen ekonomický zájem, takže svět by mohl být takový jeden velký šestkrát větší SSSR. A z toho jde hrůza. Nikoliv profesor Hrůza, ale jenom prostě hrůza. To už by nebyl Konec dějin podle Fukuyamy, ale přímo konec světa.

Období vlády jedné strany tu rovněž zanechalo veliké tápání, co že je to majetek a vlastnictví a zmatení těchto pojmů je možné cítit na každém kroku... Připomenu jen, že majetek a vlastnictví jsou dvě různé věci a že držení, nakládání a užívání jako tři základní prvky vlastnictví se ve své čisté podobě projevují jen u unitárního, ryze soukromého vlastnictví. Všechny ostatní formy vlastnictví mají s některým z těchto prvků určitý problém. Nejde jenom o neustále napadané státní nebo vysmívané všelidové vlastnictví, ale i o družstevní, akciové nebo jiné podílové vlastnictví. Období vlády jedné strany v nás zanechalo nesmazatelný pocit, že zběsilá preference jedné formy vlastnictví je na škodu věci. Pocit, že dělat všechno naopak a natruc minulosti prostě není dobré.

Mohl bych pokračovat ještě dlouho a dlouho. Podstatné je, že procházíme obdobím, kdy se méně bystrým jedincům začíná zdát, že ne všechno, co kdy tvrdil někdo s komunistickou legitimací, je úplně hloupé a zavrženíhodné, byť by na to byl zákon. A to začíná mnohé děsit a probouzet v nich obavy i svědomí. Sám pan prezident z Hradu tvrdil 28. října, že na hodnoty, které přinesl listopad, nelze rezignovat, relativizovat je a nebo si myslet, že je vyhráno navždy. A to je největší hřích, kterého se KSČM dopouští, aniž by se ovšem o to jakkoliv přičinila. Tak to lidem neustále připomíná pouze tím, že prostě ještě je.

KSČM tak začíná kandidovat na hrdý titul vřed na těle mladé demokracie a nechci být špatným prorokem, když si povede stejně usedle jako v posledních letech, tak se jí může stát, že to bude její labutí píseň. Jak všichni víme, ta naše demokracie je sedmnáctka v rozpuku a sedmnáctky jsou na vřídky zvláště háklivé. Navíc se ještě neumí vyrovnat s vlastním stínem, je tak trochu agresivní a vidí navíc vhodnou oběť -- někoho, na něhož je možno přenést svůj dědičný hřích. A u mladých není daleko od slov k činům.

Je zřetelně patrné, že mnozí by si oddechli, definitivně by mohli zapomenout a jejich svědomí by bylo čisté, druzí by mohli vykazovat po léta v dotaznících svou účast na likvidaci vředu, drali by se pro odměnu za své zásluhy a třetí by říkali, že oni to tvrdili vždycky a mělo se to udělat už dávno a nakonec by vzniklo několik vědeckých historických prací o neodvratnosti a logické posloupnosti politického vývoje, který vedl nakonec k likvidaci komunistické strany v České republice.

Protože mít alibi od vědy, to je něco, nad co dnes u nás v EU prostě není. Snad jedině rozhřešení od kardinála...

Chtěl bych z osobní zkušenosti poznamenat, že je to opravdu škoda. KSČM je už evidentně nová, lepší. A za to, co dělala i nedělala, se určitě stydí.

Tuhle jsem byl na pohřbu jednoho komunistického poslance, který nastavoval za partaj hřbet i tvář, když jí bylo nejhůř. KSČM tento pohřeb ignorovala institucionálně i personálně. Zřejmě tak kromě asi desítky omluv všem možným za to, co nikdy neudělala, chtěla konečně jasně chlapským činem ukázat, že se umí oddělit od minulosti. Čekal jsem leccos. Ale to, že se neobjeví nikdo dnes jakkoliv politicky aktivní, kdo s nebožtíkem tenkrát v devadesátém sdílel dobré i zlé, to jsem si nemyslel. Člověk se pořád učí...

Nakonec by se měly přijmout dva zákony, oba o jedné větě. Ten první by mohl znít takto: Veškeré akty, na základě kterých dříve nebo později vznikl člen KSČ nebo KSČM a veškeré akty z nich vyplývající, jsou neplatné od samého počátku. Ten druhý by mohl znít: Senátoři Mejstřík a Štětina se zasloužili...a nebo ještě univerzálněji: Senátoři si zasloužili...

Inu ne nadarmo se ve starém Římě říkávalo: Senatus bestia, senatores viri boni.