Dostávám se konečně k věci, které jsem se vyhýbal, aniž jsem si to byl ochoten přiznat -- písně z emigrace. Jedenáctileté období, kdy jsem projel mnoho zemí a naučil se z nuly tři jazyky, ale zabrzdil se jako písničkář.

Státní bolševická politika byla zbavit se nepohodlných lidí tím, že byli vystrčeni do ciziny. Probíhalo to pod krycím jménem Asanace, a tak jsem se dostal do ciziny i já. Ocitl jsem se v zahraničí poprvé a neuměl jsem žádný cizí jazyk. Další obtíž mi vznikla tím, že jsem nebyl schopen spolupracovat se zmateným českým exilem, takže jsem najednou stál sám v cizí zemi a docela mi nebylo jasné, jak dál. Byl jsem písničkářem a kvůli tomu jsem byl vyhozen, tedy jsem byl rozhodnut za každou cenu u písničkářství zůstat. Hned na začátku emigrace jsem složil tři písně: "Tomine, Tomine", "Na Pražském hradě" a "Exilový hrnec". Vydal jsem je na desce Minulost mává nám v roce 1981 v našem švédském Šafránu.

Jelikož ale Češi o mne v exilu rychle ztratili zájem, a to nejen kvůli fejetonu "Požár v bazaru", propadl jsem představě, že budu zpívat v cizích jazycích. Dobří lidé jsou všude stejní, jenom ty jazyky se liší, říkal jsem si optimisticky. Začal jsem angličtinou, potom přešel na holandštinu a nakonec jsem zpíval i německy.

Holandštinu jsem dotáhl do konce, a pokud by bylo Holandsko alespoň trochu na písničky, stal bych se holandským písničkářem. Holandsky jsem vydal gramofonovou desku Hier is mijn thuis a potom kazetu Nederland. Kompilaci obojího mám k dispozici na samopalnickém cédéčku Nederland.

Po rozchodu s českým exilem jsem několik let česky nic nenapsal a ani nechtěl. Chyběla mi motivace. U českého exilu ji bylo těžko hledat a představa mé existence na dálku do Československa mi nefungovala. Neměl jsem domů žádné kontakty, lidé se mě tam báli, takže jsem spíš myslel, že jsem byl zapomenut.

Někdy koncem roku 1985 na mne z toho všeho padla únava. Pochopil jsem limity svého exilu i Holandska, začalo se mi stýskat po nějaké normálnosti a i po češtině. Založil jsem si kazetové vydavatelství a nazval ho Fosil. A snažil jsem se dát dohromady zase nějaké české koncerty napříč Evropou. Objevili se také noví emigranti a těm jsem už říkal o něco více. Takže jsem napsal zase několik českých písniček. Časově je asi nebudu schopen určit přesně, snad to literární historici přežijí.

Píseň "Nizozemí", nahraná jen s kytarou z koncertu v Kolíně nad Rýnem na podzim 1989, byla pro mne důležitá. Mám za to, že jsem ji napsal v roce 1983. Holandsko se mi stalo po nějaké době nepochopitelnou zemí. Začal jsem tam žít a začal jsem mluvit jazykem a rázem jsem viděl cosi jiného než běžný turista.

Nerozuměl jsem té holandské depresi a hořkosti a otevíralo se mi to neochotně a velmi pomalu. Holandská historie je velký problém a současnost jakbysmet. Takže když jsem napsal nakonec text "Nizozemí", měl jsem úlevný pocit, že se mi to podařilo pojmenovat. Každé slovo, každý obraz tam má svůj smysl, ale možná je to srozumitelné pouze lidem, kteří Holandsko znají trochu důvěrněji.

Dlouho jsem nedokázal k tomuto textu napsat melodii, pak jsem se v Amsterdamu setkal s muzikantem a spisovatelem Janem Stavinohou a on mi melodii slíbil. Byl textem nadšený. V tu dobu jsem neznal žádného spolehlivého holandského překladatele, ale v Berlíně jsem se skamarádil s Petrem Ambrozem, který "Nizozemí" přeložil do němčiny. Přijel za mnou. Zatelefonoval jsem Stavinohovi, že za ním jedeme s německým překladatelem a že mám už vydavatele. To byla lež, ale než jsme dojeli z Rotterdamu do Amsterdamu, měl Stavinoha svou nádhernou melodii hotovou.

Takže v první fázi jsem tuto píseň v Holandsku zpíval německy. Asi nemusím vyprávět, že to nebylo jen tak.

Píseň "The Pound" vznikla v roce 1980 v Londýně. Šel jsem akorát kolem Parlamentu a zněl Big Ben, takže se mi tam propletla i ta jeho melodie. Ovšem prvotní nadšení mi nevydrželo dlouho. Je příliš únavné být na všechno sám, a přitom si nevědět moc rady. Anglicky jsem napsal ještě "Bicycle" a "Refugee". "Na výsluní svobody" je skutečně už emigrantská píseň, snad z roku 1986.

"Het Liedje (Písnička) pochází někdy z roku 1982 a psal jsem ji rovnou holandsky. Později jsem potkal skvělého překladatele Gerta Helmerse, takže jsem si od něj nechal vše překládat z češtiny. Nebylo to vždycky úplně praktické, ale já jsem potřeboval po těch prvních zmatených letech psychicky vědět kam, patřím. Píseň "Na nebi pták" se původně jmenovala "Wroclaw 89", ale dnes je už ten název matoucí. Napsal jsem to někdy v říjnu 1989, když už jsem věděl, že 4. listopadu bude velký koncert ve Wroclawi pro české publikum.

Dva jiné historické koncerty byly předtím v Budapešti. První byl na podzim 1988. Maďarsko se tehdy stalo jakousi neutrální půdou. Směli tam političtí emigranti i obyvatelé Československa. Tak jsme to s Vlastou Třešňákem vyzkoušeli. Druhý koncert byl 10. června 1989 a byl jsem tam s Jardou Neduhou.

4. listopadu 1989 se ve Wroclawi sešel celý český politický exil a z Československa přijelo několik tisíc lidí. Byla to akce úžasná a já jsem na ni chtěl přijet s nějakou novou písničkou, takže tak vznikla píseň "Na nebi pták". Pak už jsem ji nikdy nehrál, zdála se mi vůči Čechům příliš skeptická. Čas bohužel ukázal, že je to ještě blbější, než jsem si to tehdy "přehnaně" představoval.

Samomluvy

V minulém čísle tohoto sešitku jsem se o tom už zmínil. Dvanáct let jsem dělal každou čtvrtou sobotu v noci na Praze hodinový pořad "Samomluvy s hudbou". Před rokem mě rozčílilo, že ty pořady mažou a nearchivují, tak jsem se rozzlobeně objednal ke generálnímu řediteli rádia Václavu Kasíkovi. Ke schůzce došlo před prázdninami, ale než k ní došlo, tak mi telefonoval Jan Spálený, že v rádiu končím. Přišel také dopis od jiného ředitele, že se všechny smlouvy s okamžitou platností ruší. Normálně se tomu říká vyhazov na hodinu, ale prý to bylo kvůli šetření. Kasík mi tvrdil, že všem nižším ředitelům dal za úkol ušetřit deset procent na honorářích. Já bral za tu hodinu dvanáct stovek.

Generální ředitel českého veřejnoprávního rádia Václav Kasík, kterému jeho zaměstnanci přezdívají Zloprcek, byl jmenován ředitelem před pěti lety. Předtím byl ředitelem komerčního rádia Alfa, které zkrachovalo. Atmosféra v rádiu se s ním začala měnit k horšímu. Po nadějné, ale nedokončené popřevratové liberalizaci se mezi lidi zase vplížil strach. Mě ta práce přestala bavit a rok od roku jsem se rozhodoval, že toho nechám, ale pokaždé se ozval někdo, kdo mé pořady slyšel, a tak jsem pokračoval dál.

Tento vyhazov by tedy pro mne mohlo být úlevné řešení, ke kterému jsem se sám nedokázal odhodlat. Jenže není. Je rozdíl odejít a nebo být vyhozen. A to ještě od muzikanta. Ovšem bluesman Jan Spálený měl vždycky problém s tím, že fungoval víc jako úředník než jako muzikant. V roce 1973 pracoval u Supraphonu jako hudební režisér. Kontrolór not při nahrávání. Takže když jsem dotáčel na desku Stůj břízo zelená píseň "Ková synek, ková vrata", tak Spálený natáčení zastavil a pokáral mě, ať se rozhodnu, jestli zpívám malou nebo velkou tercii. Já neměl tušení, o čem mluví, tak jsem mu řekl, že zpívám píseň a nějaké tercie jsou mi lhostejné. Začal ječet, že v tom případě nepodepíše nahrávku, urazil se a odešel. Píseň jsme natočili, a jelikož na desce vyšla, tak ji asi podepsal. Později jsem se dočetl, že lidoví zpěváci zpívali přesně ten čtvtrtón mezi velkou a malou tercií, aby píseň nebyla ani v moll ani v dur. To půltónářský hudební režisér asi vědět nemohl.

Generálnímu řediteli Kasíkovi jsem při hodinové návštěvě vyčetl, že jeho veřejnoprávní rádio slouží komerční hudbě. Kasík uznal, že výběr je totožný s rádiem Impuls, ale tvrdil, že o korupci se mluvit nedá, že je to lidmi přísně kontrolováno a kompjůtrem řízeno. Že hrají to, co se líbí posluchačům. Když jsem od generálního ředitele odcházel, potkal jsem na ulici Jana Spáleného. Vyprávěl mi, že si rozhlas platí dvě agentury, které zkoumají, v který čas poslouchají kteří lidé. Jak vtipně dodal, kdy jsou to ty ženské se žehličkou a kdy ti chlapi pod autem.

A podle těchto průzkumů potom vybírají vhodné písně a kompjůtr zajišťuje jejich objektivní rozložení. To je samozřejmě lež. Bez agentur a kompjůtru by stejně pouštěli totéž, akorát by se neměli nač vymlouvat.

Pouštění hudby v rádiu je obrovský kšeft, a jak mi říkala jedna redaktorka, je nebezpečné se o to zajímat. Muzikant Kasík a jeho lidé přišli do rádia pod záminkou, že jako zkušení lidé ze soukromé sféry jednoho zkrachovaného rádia zvednou nezkrachovatelnému rádiu poslouchanost. Po pěti letech se ale bohužel poslouchanost českého rádia snížila. A není divu.

Samokecy

Takže po tom vyhazovu z rádia jsem se rozhodl, že v těch SAMOMLUVÁCH budu pokračovat po svém.

Samozřejmě, že když nechci s vlky výti, nemohu s nimi ani žíti. To vím celý život, akorát poslední dobou je to trochu trapné, protože oficiálně už to tak jakoby není. Je pravda, že kulturní monopol už není politický záměr, jde pouze o peníze. A jelikož podle Klause jde o peníze až na prvním místě a tyto peníze nosí po svých kapsách publikum, tak jde o kontrolu publika.

V soukromé sféře to má logiku. Udržet pozornost lidí od jedné reklamy k druhé a zároveň je pavlovovsky nacvičit, aby při pohledu na některé zpěváky začali slintat. Že totéž dělá rádio a televize, které na svůj provoz vybírají od každého občana povinný příspěvek -- to bych považoval za trestné. Je to krádež, jakési permanentní tunelování, ovšem v Česku samozřejmě nedokazatelné.

Léta sleduji anglické BBC a francouzské RFI, a tak mám docela dobrou představu, jak může fungovat inteligentní nekomerční rádio a jak to vypadá, když je politicky a finančně nezávislé. Přesně tak české rádio nevypadá. Vyčetl jsem také Kasíkovi, že písničkáři, hrdinové školní výuky na všech stupních, nejsou v jeho rádiu vůbec slyšet. Říkal, že až dostane přidělenu další vlnovou délku, že na nás bude myslet. Že bychom se ale mohli objevit v jeho "hlavním", kompjůtrem řízeném vysílání na Radiožurnálu, o tom slyšet nechtěl. Asi by bylo nebezpečí, že bychom mohli probudit už zcela ztuplé, zmasírované a perfektně izolované platící publikum...

Ovšem co s tím, když obyvatelstvo je zase vystrašené a politické strany zkorumpované a divná parta, která si říká komunisti, zase začíná dobývat mocenské pozice. Bez komunistů se v rozdrobeném a chamtivém Česku už zase nic nerozhodne. Obecně se už léta věří, že to chce výměnu generací, ale je to líná lež. Naše děti nebudou bojovat bitvy, které jsme my vzdali. Pouhá výměna generací nepřinese nic.

Staří gauneři si vychovají své pokračovatele -- a mladá generace? Ta se učí cizí jazyky, aby mohla z Česka vypadnout někam, kde je to normálnější a férovější. Vymíráme. Zklamání a šok roku 1968 byla zajisté v kolektivní psychice velká katastrofa.

Ale pravděpodobně rozvrat vůle k životu nebyl tak strašný, jako ze zklamání po roce 1989. Posledních sedm let se už porodnost dostala pod mez, kdy pácháme národní sebevraždu. To není žádný vrtoch počasí, ale velmi hluboký, léta trvající kolektivní stres. Pokud by devadesátá léta byla pouhým národním poúrazovým šokem, už bychom asi teď viděli známky nějakého obratu. Ale devadesátá léta byla destrukcí nejen národního majetku, ale i kolektivní vůle k bytí. Do padesáti let nás může být klidně polovina a do sta let se čeština na většině našeho území už neprosadí.

Za devadesátá léta je odpovědný ten, co teď sedí na Hradčanech, takže ty jeho vlastenecké řeči poslouchám s obzvláštním potěšením...

Informace o Hutkových cédéčkách na prodej jsou na adrese www.hutka.cz