Komentátorka Lidových novin Petruška Šustrová uvedla (11. 02. 2002), že se o obou stíhaných hovořilo jako o bicím komandu.

Oba svou vinu popírají a obhajoba tvrdí, že přisuzované jednání jim nebylo ve skutečnosti prokázáno. Podle obhajoby a dostupných materiálů např. Zina Freundová, která v dané věci podala trestní oznámení již v roce 1981, ještě v roce 1990 uvedla, že pachatele nezná. Vzpomněla si až v roce 1995. Jako poškozená žádala po stíhaných náhradu škody ve výši 680 200,- Kč. Vedle skutkových nesrovnalostí obhajoba poukazuje na to, že se jedná o nespravedlivý inkviziční politický proces s řadou podstatných procesních pochybení, což se podle ní projevilo zejména v tom, že

• přípravné řízení bylo vedeno ideologicky profilovaným a právně neexistujícím Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu;
• obžalovaným dosud nebylo sděleno obvinění (toto pochybení uložil v opakovaném řízení prověřit i Nejvyšší soud);
• jsou stíháni podle zákona přísnějšího než toho, který byl účinný v době jim politicky účelově připisované trestné činnosti, a že se proti nim uplatňuje protiústavní princip zpětné účinnosti trestního práva, ačkoliv Listina základních práv a svobod chápe právo na zákaz zpětné účinnosti trestního práva jako absolutní;
• právo na zákaz zpětné účinnosti trestního práva nelze prolomit obyčejným zákonem (§ 5 zákona o protiprávnosti komunistického režimu a § 67a odst. d) trestního zákona) a i kdyby tomu tak bylo, není v daném případě prokázána podmínka, že J. Šimák a Z. Dudek nebyli do roku 1990 odsouzeni či zproštěni obžaloby z politických důvodů.

Není na novinářích, aby hodnotili vinu nebo nevinu obžalovaných. Nepřísluší jim to o nic více než komukoliv jinému - před vynesením pravomocného rozsudku. Historie se špatně soudí, vždy zůstane hořká pachuť v ústech. Jedni, kteří v době Husákova režimu stáli na té "špatné straně" v řadě "mániček" a protistátních živlů", měli mnohdy v ústech chuť vlastní krve z rozbitých úst. Ti druzí, kteří stojí na té "špatné straně" dnes, mají pachuť v ústech z podoby "právního" a "demokratického" státu, o kterém novináři pějí ódy a který oni prožívají jako karikaturu práva a spravedlnosti. Sama právně sporná existence ÚDV i kvalita práce jejich pracovníků však předem zpochybňuje tuto instituci jako možného žalobce. Kdyby takto vyšetřoval trestnou činnost kterýkoliv policista na kterémkoliv obvodním oddělení, už by byl dávno v civilu. Úpornost a zavilost se nedají brát jako polehčující okolnost. V trestním právu, které má končit soudním výrokem vinen, dvojnásob ne. Fomální pochybení, kterých se soudy v tomto případu už dopustily, svědčí o české podobě spravedlnosti daleko více, než by jejím strůjcům bylo milé. Inkluzivnost v chápání viny u žalobce ani soudce nesmí přehlušit mediální ryk a touha mnohých se prostě pomstít. Ukamenovat třeba ty fízly. I kdyby bylo za co. Spravedlnost je a má zůstat slepá. Aby nebyla hluchá.

Aby to byla ještě spravedlnost.