Kořeny, členskou základnu, klíčové ideologické postuláty, psychologické zakotvení, historické zkušenosti, to vše KSČM převzala od své zločiny zdiskreditované předchůdkyně. Na počátku 90. let se tato strana, po krátkém svobodovském (ale nikoli osvobozujícím) intermezzu, stala opravdovým vyjádřením tužeb, mindráků a představ svých voličů, členů a sympatizačního okruhu. Členská základna, vybroušená prověrkami let 1969-1971 a polistopadovým opouštěním potápějící se lodi, se ocitla v kleštích. Minulých 40 let chápala víceméně jako úspěšný alternativní model vůči I. světu, ale zároveň pociťovala nutnost alespoň mírně dát najevo, že se z "chyb poučili" a dát na vědomost, že navazují na KSČ pouze výběrově. Tato téměř nulová schopnost akceptovat reformu strany se stala genetickým vkladem, z něhož KSČM čerpá dodnes a bude čerpat i do budoucna. Pozice KSČM se zdály na počátku 90. let neuhájitelné, ale komunisté měli oproti ostatním partajím tři klíčové výhody -- pevnou a ustálenou organizační strukturu, solidní ekonomické zajištění (na rozdíl od ostatních stran se nemuseli zaplétat s pochybnými sponzory, ale významnou roli v příjmech hrály členské příspěvky) a oproti ostatním českým stranám se KSČM mohla považovat za masovou organizaci, nikoli za shluk okresních sekretariátů a hladových regionálních smeček.

Krachující "Léčba Klausem", pomalé chápání toho, co to ve skutečnosti byla kupónová privatizace, ztráta iluzí ze "zářných zítřků", to vše pomohlo KSČM překonat možné nejkrizovější období a stát se, i přes trvalý růst ČSSD, pevnou součástí polistopadového stranického systému. 90. léta znamenala konsolidaci a zároveň začala klíčit uvnitř partaje touha být opět salonfähig, dostat se k mocenským benefitům, přestat být těmi, se kterými se nemluví. Během těch 10-12 polistopadových let se vyprofilovala nová stranická byrokracie z lidí, kteří započali svůj profesní i stranickou kariéru v 80. letech, v době, kdy se husákovský reálný socialismus proměnil v tragikomické představení "bojlera" Jakeše. Tito lidé z KSČ neodešli, ať již z důvodu neschopnosti, váhání, vyčkávání, nedostatku představivosti nebo z  toho důvodu, že se jim hnusilo masové převlékání kabátů. Tato formace lidí postupně ovládla stranický aparát a během konsolidace 90. let pomalu vytlačovala druhou silnou složku KSČM, složku, která se aktivně podílela na budování poúnorového režimu a pro něž byla 60. léta, a především rok 1968, zradou a kontrarevolucí. Tento segment tvoří nejpočetnější část rychle ubývajícího členstva KSČM a jeho vliv, i přes mediálně hojně přetřásané výkřiky při různých výročích, slábne a bude slábnout dál.

Jádrem dnešní KSČM jsou tedy průměrné normalizační typy, lidé nepříliš vzdělaní, s malou představivostí, málo ideologičtí, defenzivní, psychologicky deformovaní ústrky v první polovině 90. let, strejcovsky konzervativní, s nechutí k rázným krokům v jakékoliv oblasti. Od funkcionářů ostatních stran se liší pouze tím, že se ještě nedostali řádně k "lizu", jinak je jejich jednání stejně pudově chamtivé a v prvé řadě jim jde o zajištění dobrého živobytí sobě, rodině, kamarádům apod. Z tohoto podhoubí roste i jedna z volebních jistot KSČM, protože podle řady volebních analýz se čím dál více projevuje "zákon o dědičnosti v politice", někdy se dokonce tvrdí, že nejspolehlivějším indikátorem stranické orientace je generační předávání kulturních, psychologických a sociálních vzorců, které neovlivní ani změna sociálního statusu potomstva druhou velkou jistotou je stalinistický sympatizační okruh a třetí, která je ovšem velmi proměnlivá, jsou chyby v politice ČSSD.

CVVM, Kunštát ZDE

Z řad polistopadových mladších stoupenců KSČM zaznívají nářky, že strana je ovládána normalizačním tribalismem, že jde v podstatě o klan těch co spolu byli ve staré partě z 80. let, a že na příchozí zvenčí, mimo tribalistické struktury, se hledí s podezřením a nedůvěrou. Od těchto tribalistických složek nelze očekávat nic jiného, než vrůstání do dnešního korupčního zastupitelského systému, v  němž se budou umět dobře orientovat a směňovat své schopnosti na "politickém trhu". KSČM se minimálně od voleb v roce 2002, ale ještě víc po odchodu Grebeníčka z předsednické funkce, stala plnou součástí systému a přestala plnit antisystémovou funkci, kterou ostatně ztrácela již na přelomu století, kdy ji bylo možno považovat spíš za stranu izolacionistickou, stranu vůči režimu kritickou, ale už ne zcela rigorózně odmítavou.

CVVM, Kunštát ZDE

V dnešní KSČM, konzervativní a filonormalizační straně, nenajdete ani špetku toho, co vždy bylo vývěsním štítem radikální levice -- žádné revoluční nadšení, žádná vůle k moci apod. Představa spojení dnešního sympatizačního okruhu KSČM a diktatury proletariátu, tak jak ji chápal a naplnil Lenin, je zcela nesmyslná (nebo se nám snad naši manipulátorští antikomunisté snaží namluvit, že se v noci budí propoceni strachem z toho, že budou přepadeni ozbrojenou složkou KSČM, v podobě pravidelných a typických celebrantů komunistických prvních májů, s nejnovější výzbrojí ve formě francouzských holí?). KSČM se naopak v každodenní praktické politice prezentuje jako typická reformistická součást zastupitelského demokratického systému, počínaje umírněnou, konstruktivní rétorikou a konče odsunutím hlavního bodu svého programu -- socialistické společnosti -- do tak daleké budoucnosti, že sociálně-demokratické strany II. Internacionály by vedle ní překypovaly revolučně socialistickou nedočkavostí. Navíc KSČM dnes paradoxně hledá v poměrných principech parlamentního zastupitelského sytému ochranu před vrozenou demokratičností a velkým srdcem pinochetovských mejstříkovských "neodemokratů".

Tato reformistická KSČM je navíc vystavována čím dál větším atakům svých radikálně levicových partnerů v západní Evropě, a přestože se nestala členem Strany evropské levice (SEL), kvůli utišování vnitrostranických stalinistů, tak se bude muset otevírat otázkám, které dnes hýbou celou evropskou levicí (omezování sociálních výdajů, deregulace všeho druhu a především přeměna veřejných služeb na dražší a nevýhodnější soukromé, skrytá za clonou frází o státu či veřejném sektoru, jako nejhorším správci a zajišťovateli služeb apod.), zde si nevystačí s historizujícími recepty. Ostatně lze očekávat, že překvapení se můžeme dočkat i od komunistických členů Evropského parlamentu, pro něž kontrast s domácí konzervativní starokomunistickou strejcovitostí musí být zdrcující a motivující k tomu, aby se začalo přemýšlet o nevyhnutelných změnách. Jistý vliv by při těchto pokusech mohla mít i početně, a prozatím i vlivově, malá skupina mladých socialistických intelektuálů kolem Jiřího Dolejše (tzv. Dolejšova mládež), která se snaží promýšlet nové teoretické a ideologické koncepty pro komunistické a socialistické hnutí, a jejichž činnost je alespoň malou oázou na poušti kulturní a mediální hegemonie neoliberálů a jejich spojenců.

více na ZDE

Tato reformistická cesta KSČM nebyla prozatím zviklána ani volebním fiaskem a při pohledu na volební statistiky z hlediska vzdělanostní, profesní, územní, ale i věkové struktury je vidět, že bezprostřední krize podobná té, kterou prochází KDU-ČSL, komunistům nehrozí. Ve věkovém rozmezí 45-59 let dokázala KSČM získat 16% z celkového počtu hlasů v této výseči, což je slibným rezervoárem voličských hlasů pro období, kdy začne odcházet nejsilnější skupina komunistických voličů 60+.

více na ZDE

Naopak při pohledu na volební grafy je naprosto zřetelné, že Kalouskova opakovaná teze o tom, že jednal v zájmu budoucnosti lidovců, která je v současné chvíli víc než neradostná, má velmi reálný základ.

Co je tedy dnes na KSČM nejvíc nepřijatelné i pro lidi levicově smýšlející a chápající, že pluralita na levici je příkazem a nutností doby, která je formována bezohledným diktátem neoliberálů a jejich pohůnků v médiích? Pomineme-li někdy odpudivý osobnostní substrát (příkladem může být bachař Vondruška, Grebeníček a spol.), vyšinuté jedince z Komunistického svazu mládeže, nacionalistické vykopávky v Haló novinách, tak nám zůstanou dva opravdu důležité okruhy -- historie KSČ, v širším pojetí historie komunistického hnutí, a zahraniční politika.

Možný vliv komunistů na zahraniční politiku se naprosto přeceňuje. Dva základní body české zahraniční politiky po roce 1989 -- Evropská unie a USA -- jsou vlivem komunistů nezměnitelné a rozdíl mezi vládou ČSSD s podporu komunistů nebo ODS by byl pouze v akcentu na jeden z těchto opěrných bodů. Vláda ČSSD by nebyla antiamerická, pokud by si ovšem čeští neocons nepletli antiamerikanismus s antibushismem, což je pouze boj proti tuposti a hlouposti, pokud by si nepletli logický odpor proti raketovým základnám (včetně radarů) s antiamerikanismem, což zatím naštěstí česká veřejnost rozlišuje i přes propagandu pražských salonních žurnalistů, pokud by nebrali snahu o udržení solidních vztahů s Ruskem, Čínou apod. jako zradu "západní křesťanské civilizace", což je také s gustem využíváno ke strašení české společnosti. Vliv komunistů by možná znamenal posílení "bruselského křídla" v sociální demokracii a to není nic čeho by se měla česká společnost obávat. Právě naopak.

Druhý sporný okruh je věčný evergreen causy "komunismus v českých zemích". Tisíce stran textů, tisíce minut dokumentů, stovky rádiových nahrávek, stovky výpovědí poškozených komunistickým režimem a další prameny jsou takovou obžalobou KSČ, že jakákoliv sofistika a kličkování KSČM v této oblasti je neúnosná a zcela kontraproduktivní. Tato neinspirativní, vyčpělá a neinovativní strana má díky obětem svojí předchůdkyně, na níž navazuje, vypálený cejch, kterého se stejně už nikdy nezbaví. Historie zůstává největším hraničním kamenem mezi českou společností a KSČM, mezi ČSSD a KSČM, mezi budoucností a KSČM. Postojem, který tato strana k této otázce zastává dává jasně najevo, že sedět ve vládě stejně nechtějí, že se spokojí s opozičně-koaličním polovydíráním, jež má zastupitelská demokracie v genetickém kódu. Proč je tedy nenechat zajít na korupčním úbytě, když nejsou schopni překročit vlastní stín?

Mají se tedy dnešní hrdinní antikomunisté čeho obávat? Je to víc než směšné. Celá jejich hra spočívá jen v tom, aby stále udržovali společnost ve stavu obav před "návraty" (Fučíkovo "Lidé bděte!" se nám vrací jako fraška) a oblbovali veřejnost poučkami, jejichž společným jmenovatelem je minimalizovat neprivátní sektor v každé oblasti veřejného života. Pro nejbližší roky mají svůj cíl ukryt pod sloganem "reforma důchodového systému". Indoktrinace už začala, prozatím kamuflována tzv. třípilířovým systémem, což není nic jiného než dominantní postavení pilíře soukromého připojištění a marginalizace státního prvku v celém systému, přičemž nezpochybnitelné demografické změny jsou pro tyto snahy jen vítanou záminkou. Znamená to završit proces deetatizace veřejného sektoru, přičemž růst tohoto sektoru nebyl provázen jen represí státní moci (v západní Evropě už vůbec ne), ale především ochranou rolí v podobě sociálních a antidiskriminačních zákonů, znamená to předhození milionů důchodových pojištěnců (a desítek miliard korun s tím spojených) z reglementované jistoty průběžného státního důchodového systému do soukromé a soukromoprávní oblasti, hůře kontrolovatelné, mnohem méně stabilní a mnohem rizikovější. Jde o kšeft, který může překonat i lup z kupónové privatizace. Mají obavy, a zdá se bohužel zbytečné, že spolupracující ČSSD a KSČM by jim jejich záměry mohla komplikovat. Proto celá ta mediální pokrytecká komedie s antikomunismem. Ti, co ji v masmédiích provozují, využívají obětí komunistického režimu, využívají jejich utrpení k tomu, aby mobilizovali antikomunismem (poslední zbraní, co jim ještě zbyla) obyčejné lidi k tomu, aby slepě jednali proti svým zájmům. Tato mediální "Hvězdná pěchota", jejímž generálem je Karel Steigerwald se svým patnáct let neustále opakovaným textovým vzorcem -- tzv. Steigerwaldův Eintopf (na začátku článku označím názorově nepohodlného člověka za komunistu, pak připomenu stalinské zločiny, nepřímo ztotožním celou levici s těmito zločiny, a na závěr článku odkráčím se šklebem morálního vítěze), má v antikomunismu poslední zbytky munice. Co přijde potom?