30. 5. 2010 / Boris Cvek, Jan Čulík
Když si čtu další komentáře k proběhlým volbám na BL, tak mne napadá, že levicoví intelektuálové, kteří se tak dlouho považovali za mluvčí lidu a kochali se odporem proti radaru a poplatkům, nějak ztratili náladu. Nestalo se jim něco, co se stalo už dříve marxistům, kteří museli konstatovat, že dělnictvo revoluci nechce a raději se domluví s kapitalisty na státu konzumního typu? Co zbývá potom? Těšit se, až přijde potopa a neposlušné dělnictvo se v krvi vrátí k touze po krvi? Nebo to dělnictvo nějak přinutit k té revoluci? Nebo poučit ty blbé pracující lidi, ty živnostníky a střední vrstvy, o čem vlastně je jejich život a jejich zájmy? Možnost, že by se mohli mýlit samotní levicoví intelektuálové vůbec nezmiňuji, neboť ti si omyl a potřebu sebereflexe nepřiznají... ztratili ostatně zcela kontakt s realitou (čímpak se to vlastně živí?), píše Boris Cvek.
Pozn. JČ: Jsou dvě možnosti. Buď se pravicovým politikům podařilo uskutečnit vynikající politický trik, využít zhnusenosti veřejnosti s dosavadním politickým establishmentem a přesvědčit je, že bez ohledu na politický program a svou pochybnou historii či zázemí jsou strany TOP09 a VV jaksi "nové", takže pro ně lidé velkou měrou hlasovali, protože zhnusenost z dosavadní politiky u nich převážila nad obavou z návratu do předosvícenské éry.
Druhou možností ovšem je, že si čeští voliči drtivou většinou návrat do předosvícenské éry skutečně přejí. V demokracii vychází moc z lidu, a pokud je tomu skutečně tak, nedá se proti tomu nic namítat.
Poznámka KD: Povrchní analogie Borise Cveka se jako obvykle naprosto míjí cílem, protože tentokrát o žádném státu konzumního typu nemůže být přirozeně ani řeči - pokud si voliči namísto vzájemné kooperace a solidarity přejí identifikovat se s pánem typu knížete Schwarzenberga a jedině tímto způsobem pěstovat iluzi vlastního společenského významu. Stejně tak lze ovšem pochybovat o zdravém úsudku levicových intelektuálů, pokud se až donedávna považovali za mluvčí lidu, který v kulturním ohledu přece dávno žije ve zcela jiném halucinačním světě definovaném především bulvárními médii.
Jörg Friedrichs z Oxfordské univerzity právě na základě zkušeností z Japonska, Severní Koreje a Kuby předložil tři možné scénáře reakce společností na blížící se ropný zlom: Predátorský militarismus, totalitární osekávání výdajů, nebo socioekonomická adaptace. Česká republika má teď nakročeno ke kombinaci prvních dvou zmíněných "řešení", což je věru vydatným důvodem k rozjásaným svazáckým zdravicím na počest lidové moudrosti či ke škodolibé radosti z čísi ztracené nálady...
