Jak pracují čeští europoslanci?

27. 5. 2010 / Daniel Strož

Těmto lidem již po několikáté odpovídám (naposledy ve své nejnověji vydané knize "Dokázat se vzepřít", vyd. nakl. Futura, Praha), že jsem do EP opětně nekandidoval a neúčastnil se tudíž ani voleb, což bylo mým vlastním rozhodnutím, nikoli stranickým. Dále jsem nucen připomenout, že pro mne pětileté působení v EP nikdy nebylo "korytem", ale výhradně službou politickému seskupení, které mě nominovalo a republice, kterou jsem tam reprezentoval. Po svém více jak dvacetiletém exilu jsem se totiž vrátil do České republiky jako poměrně zámožný cizinec a s poněkud jinými představami, než "urvat, co se dá", jak je zde mezitím pomalu pravidlem. Nechť za jeden z příkladů mého postoje svědčí třeba to, že svůj titul Obrys-Kmen, který je literární přílohou Haló novin a jehož jsem majitelem a redaktorem, propůjčuji tomuto deníku zcela nezištně.

Rozhodně tedy není pravda, že jsem se pokoušel poškodit komunistické europoslance, nazval-li jsem je "čtveřicí mátožnou". Nebylo to ani "kálením do vlastního hnízda", což je výrazem jednoho z respondentů. Ve vyspělejší evropské demokracii by totiž cosi takového, co jsem napsal, bylo chápáno jako výzva k soustředění se k vyššímu výkonu, nebo minimálně k zamyšlení se nad tím, jak jej dosáhnout.

Navíc podotýkám, že jsem nejednou předtím, než inkriminovaný článek vyšel, europoslance KSČM osobně či mailovou poštou na různé nedostatky v jejich snažení upozorňoval. Jsem ovšem publicistou se čtyřicetiletou praxí a nelze tedy ode mne očekávat, že budu mlčky přecházet poměry v prostředí, které mi bylo dáno dokonale poznat, nebo o něm veřejnost informovat s takovou dávkou neodbornosti a naivity, jako to činí většina českých novinářů.

Vždyť ačkoli je ČR v Evropské unii integrována již pátým rokem, její občané o svých europoslancích vědí převážně jen to, že jsou jakýmisi královsky placenými darmošlapy, kteří v Bruselu a ve Štrasburku vysedávají (anebo ani nevysedávají) zbůhdarma, bez možnosti něco změnit, nebo něčeho dosáhnout. Tak tomu doopravdy není, a právě to měl prokázat můj rozbor pracovní úspěšnosti a zároveň všestrannosti, z něhož vyšla vítězně europoslankyně Zuzana Roithová.

Ve dnech 17. až 20. května se ve Štrasburku opět uskutečnilo plenární zasedání a já jsem se po jeho skončení soustředil tentokrát záměrně na výsadek poslanců z KSČM. Hned na začátek předesílám, že jedinému z nich není možné vytknout nepracovitost v parlamentním výboru, jehož je členem. Totéž platí stejnou měrou i pro účast všech dohromady na práci politické frakce GUE/NGL, v níž jsou zařazeni. Europoslanec Vladimír Remek má sice doposud za sebou jediné vystoupení na plénu (z 11. 11. 2009), zato ale patřil za svou frakci k organizátorům schůzky všech dvaadvaceti českých europoslanců, jejímž hlavním úkolem bylo zlepšit jejich vzájemnou komunikaci a koordinaci bez ohledu na stranickou příslušnost, ve prospěch ČR. Remek je také na půdě EP uznávaným prosazovatelem globálního projektu ružicové navigace Galileo, pro jehož sídlo doporučuje Prahu, což by bylo pro republiku značným přínosem.

Podobně specificky zaměřen je také Miloslav Ransdorf, který je v GUE/NGL i frakčním místopředsedou. Výsledky své dozajista úctyhodné práce však zveřejňuje především v odborných publikacích, jako jsou z poslední doby "Věk nejistoty; Energie -- chléb i meč", anebo nejnověji vydaná "Ekonomika pro člověka". V obou i ostatních případech jde o skvělé knihy na nejvyšší obsahové úrovni, bohužel však téměř nedostupné širší veřejnosti. Za aktivitami Remka a Ransdorfa poněkud pokulhává Jaromír Kohlíček, ačkoli má na svém kontě jakž takž slušných deset vystoupení, dotýkajících se ale převážně jen jeho snah ve výborech pro dopravu a cestovní ruch a pro zahraniční věci.

Jediným europoslancem za KSČM, kterého mohu měřit "italskými parametry", jichž jsem v minulém článku použil, je Jiří Maštálka. Byl to z komunistů právě on sám, kdo tzv. Parlamentní otázkou (počátkem dubna) vyzval Evropskou komisi ke konání ve věci obtěžování českých občanů německou a rakouskou policií. A dokázal se vrátit k tomuto tématu i při svém vystoupení 18. května na štrasburském zasedání.

Maštálkovo úsilí je výrazné i v tom, že v Bruselu měsíc předtím se svým lotyšským frakčním kolegou Alfredsem Rubiksem uspořádal tzv. veřejné slyšení pod názvem "Menšinové konflikty v Evropě: problémy a perspektivy po Lisabonské smlouvě", a to za účasti odbornostně predestinovaných hostů českých, slovenských a německých. Za podpory europoslance Rubikse vydal pak ještě dodatečně velmi aktuální písemné prohlášení "o nutnosti bránit etnopolitickým konfliktům v Evropě".

Maštálka je také kupříkladu podepsán jako zpravodaj svého výboru pro právní záležitosti pod zprávou k návrhu Rady "o uzavření úmluvy o mezinárodním vymáhání výživného k dětem a dalších druhů vyživovacích povinností Evropským společenstvím". Spoustu pracovního času zabírá tomuto poslanci i funkce jednoho z pěti kvestorů Evropského parlamentu. (Co se za touto funkcí ukrývá, popsal jsem v BL 16. 7. 2009.) Sečteno a podtrženo: Maštálkovy aktivity zabírají dost velký rádius, čímž si mezi europoslanci za KSČM zajišťuje první místo.

Jenomže pak je tady ještě ona europoslankyně Zuzana Roithová, které jsem ve svém minulém příspěvku přiřkl v hodnocení vítěznou příčku. Nahlédnu-li do jejího činění během květnového štrasburského zasedání, nezbývá mi, než svůj obdiv zopakovat. Nejenže stačila vystoupit celkem devětkrát a z toho šestkrát za jediný den (její rejstřík teď obnáší 49 projevů), ale mnohem podstatnější pro občana je to, o čem mluvila!

Se samozřejmostí jí vlastní využila tématu azylů a nelegální migrace k tomu, aby již poněkolikáté připomněla degradaci našich lidí v příhraničí Rakouska a Německa; přimlouvala se za unijní program, který by podporoval i zateplování starých budov; v diskusi o potírání korupce při veřejných zakázkách navrhovala například referenční cenu za kilometr dálnic a zveřejňování skutečných vlastníků vítězných firem, aby to mohla prověřit média i veřejnost; požadovala poctivé označování textilních výrobků s údaji o použitém materiálu a se zemí výrobce, "aby se tak zlepšila orientace spotřebitelů v globalizovaném tržišti", jak řekla. Toto je jen neúplný výčet, přesto ale snad naznačující, co všechno europoslanec může zvládat.

V reakci na její ohodnocení v Britských listech Zuzana Roithová správně podotkla, že "kolik toho poslanec stihne, záleží velmi na pracovitosti a profesionalitě jeho asistentů". Tuto "svatou pravdu", kterou jsem si během pěti let v EP na vlastní kůži dokonale ověřil, doporučuji k aplikaci všem českým europoslancům, zdaleka ne jenom těm, nominovaným za komunistickou stranu.

Vytisknout