Bankrot

26. 5. 2010 / Pavel Urban

Navrhované moratorium na splácení dluhů znamená fakticky státní bankrot. Konzervativní instinkt mi říká, že například v případě Řecka by to bylo nejméně špatné řešení. Jeho pozitivní efekty by se ovšem projevily v nejlepším případě s několikaletým odstupem. (V nejhorším vůbec.) V horizontu několika příštích let by to znamenalo ještě drastičtější škrty, než jaké nyní požaduje EU. Prostě proto, že Řekům by už nikdo nepůjčil. Takže by museli vyjít jen s tím, co skutečně mají. Tím by byl řecký rozpočet odříznut od virtuálních peněz, alespoň těch běžných. Veřejný sektor by to ovšem nezachránilo, neboť i on je závislý na virtuálních penězích.

Pokud je pravda, že 98% peněz je virtuálních, co z veřejného sektoru lze zachránit za zbývající dvě procenta ? A z čeho bude tento sektor čerpat zítra, když na to ostatní se nedostane nic ? Nevyplývá náhodou naše podřízenost "třetí" ekonomice především z naší velké potřeby peněz a nemá na tom náhodou veřejná sféra výrazný podíl, byť třeba z důvodů velmi bohulibých ?

Zdravý rozum říká, že v dobách konjunktury by měl mít stát rozpočet přebytkový, v době krize deficitní. Pokud proti druhému brojí ti, kteří nedokázali zajistit první, pak to opravdu nepůsobí příliš důvěryhodně. Jak ale došel Jindřich Kalous k cifře 2,5 milionu korun, o kterou ho měli okrást páni, bratři, soudruzi a jiná zvířena ?

Cena majetku se odvíjí od jeho schopnosti plnit očekávání svého skutečného či potencionálního majitele. A tato cena se může v případě drastické změny vnějších podmínek drasticky změnit bez toho, že by se změnila fyzická podoba majetku nebo jeho účetní ocenění. Dejme tomu, že by se, třeba v souvislosti s ropným zlomem, drasticky zvedly ceny pohonných hmot. Řekněme tak o 300-500%. Jakou cenu by měl podnik, jehož prosperita závisí na levné dopravě, i kdyby předtím vydělával miliardy ?

Československá a později česká ekonomika se musela po roce 1989 vyrovnat s přechodem od nedostatkové ekonomiky k přebytkové, s rozpadem východního trhu (který začal už před Listopadem), s nutností se nějak prosadit na západním trhu, který se ovšem bez nás docela dobře obešel a kde jsme až na výjimky nemohli, aspoň ze začátku, konkurovat jinak, než cenou. (A tento začátek dosud zcela neskončil.) To vše v situaci, kdy byznysu v pravém slova smyslu v této zemi nikdo nerozuměl, snad kromě lidí z dosavadních podniků zahraničního obchodu. Cena socialistického majetku v nových poměrech se názorně ukázala v někdejší NDR. Nakonec byla výrazně menší, než nulová. Byl to extrémní případ. Na druhou stranu Československo na tom zas o tolik lépe nebylo.

Nechci obhajovat morálku a často i schopnosti našich polistopadových podnikatelských špiček, o těch politických ani nemluvě. Tím spíš bychom měli být opatrní, abychom jim k účtu nepřipisovali i ztráty, kterým bychom se patrně nevyhnuli i bez nich. A nevzbuzovali tak iluze o možném dopadu změn v této oblasti. Tím spíš, pokud by to měly být změny žádoucí.

Vytisknout