Zamyšlení nad volbami

28. 5. 2010 / Petr Schnur

Současný vývoj v Česku přinesl jeden závažný poznatek: historie se opakuje. Je sice pravda, že člověk sice nevstoupí dvakrát do stejného proudu, ale pokud vejde do stejné řeky na stejném místě, zapadne do bahna. Po kotníky, po kolena, po pás, a někdy až po uši. Kam až naše země zapadne nyní se ukáže po volbách. Není jisté, zda by se při "kvalitě" současné politické scény vůbec dalo zabránit nejhoršímu, ale při položení správných otázek bychom se alespoň vyhnuli nemilému překvapení.

Eurolevice ve svém kosmopolitním vizionářství stále ještě nepochopila, že rozklad národních států znamená konec sociálního modelu založeného na principu solidarity. Zatímco "pravici" opojené "trhem" nedošlo, že bez jasných pravidel soutěže a střední vrstvy nastal jeho soumrak -- pokud kdy vůbec existoval. Namísto empirie a politické racionality ovládly společnost nové ideologismy. "Moderně" levicový praví 'nejprve Evropu integrovat, potom -- pokud vůbec! - klást otázky`, zatímco podle "moderní" pravice je trh prostě tam, kde není stát.

Strany tedy již dávno přestaly být politickými uskupeními s ideou a programem, ale staly se výkonnými orgány nadnárodních institucí, marketinkovými produkty, lobbyistickými uskupeními popřípadě vším dohromady. Verbální setrvačnost, s jakou jsou děleny na "pravicové", "konzervativní" a "moderně levicové" je důsledek ať již účelovosti a nebo nedostatečné reflexe toho, že pravidla hry určují Evropská unie, Mezinárodní měnový fond, Světová banka a ty že jsou jednoznačná: 'volný, ničím neomezený trh` (m.j. LS, čl. 119, 127) a 'neomezený pohyb kapitálu` (m.j. tamtéž, Hlava IV, čl. 63). Kdo tato pravidla smluvně ztvrdil, musí se jimi řídit i v praxi. Ekonomika ztratila vazbu na společnost jako takovou, byla z ní vyjmuta evropskými směrnicemi, direktivy a zákony. Zbývající "úkoly" národního státu, ponejvíce represivního charakteru, najdeme v Lisabonské smlouvě mimo jiné pod Hlavou I, čl. 4.2. Co z toho konkrétně plyne pro - nejen české -- voliče?

Především nutnost zamyslet se nad tím, že hodnověrnost předvolebních slibů nezaručují ani názvy stran, ani jejich údajná levicová, pravicová, nebo konzervativní orientace ba ani jednotlivé osobnosti, ale jejich postoj k MMF a evropským smlouvám od Maastrichtu po Lisabon. Kdo uznává jejich autoritu a hodlá se řídit jejich "doporučeními" a směrnicemi, ten otevírá prostor právě pro spekulativní kapitál bez sociálních i etických vazeb. Neduhy takto fungujícího "trhu" se mají léčit ještě více "trhem". Výsledkem nemůže být nic jiného než redukce pojmu tržního hospodářství na princip maximalizace zisku (pravice) a abdikace na solidární společnost (levice).

Tato situace zužuje prostor pro skutečnou politickou pluralitu, důsledkem je frustrace občanů a celkový úpadek instituce jménem Republika. O volebním úspěchu rozhoduje kombinace přežívajících myšlenkových stereotypů a mediální image jednotlivých politiků, nikoliv reálný program stran. Úkolem budoucnosti proto není jen typicky české zamyšlení nad "morálkou v politice", ale především nad reálným obsahem slov, pomocí kterých se dělá.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 28.5. 2010