Katyň -- další souvislosti

27. 5. 2010

Již uplynul více než měsíc od tragické smrti polské elity letící do Katyně položit věnce k památníku popravy polských důstojníků. Specialisté obou zemí teď posuzují příčiny katastrofy a veřejnost obou zemí netrpělivě očekává jejich výsledky. Pravda o tragédii může sblížit obě země, anebo naopak je opět rozdělit a stát se zdrojem nejrůznějších spekulací.

Zabíjení válečných zajatců se odsuzovalo již ve středověku. Práva válečných zajatců byla vymezena na konferencích v Bruselu v roce 1874 a znovu potvrzena v Haagské konvenci v roce 1899. Ovšem masové vraždy zajatců se i přesto odehrávaly ve všech větších válečných konfliktech posledních dvou stoletích.

Tak například 6. března 1799 se vzdalo 4 000 tureckých vojáků Francouzům při tažení v Egyptě, kteří jim slíbili zachovat život. Přijel tam ovšem Napoleon a přikázal je odvést na břeh moře a tam je postřílet. A teď se podívejte, kolik je ve Francii či Itálii památníků Napoleona, kolik je po něm nazváno ulic a náměstí. Ovšem i Napoleonovi protivníci – od Španělska až po Rusko – jsou vinni vraždami tisíců zajatých Francouzů. Nakonec i náš velký humanista Lev Tolstoj ve svém románu Vojna a mír popisuje bez zvláštního pohnutí popravu francouzských zajatců.

Za druhé světové války všechny velké mocnosti bez výjimky jsou vinny masovými vraždami válečných zajatců. Tak třeba Američané v Tichém oceánu popisují, jak po potopení japonské lodi s vojáky nebo běženci poslali k místu potopení lodi torpédové čluny, které tam svrhly desítky hlubinných bomb, které zabíjely topící se lidi. To není goebbelsovská propaganda, ale paměti amerických admirálů.

V letech 1920 – 1921 Poláci zabili a umučili mezi 30 až 70 tisíci sovětských vojenských zajatců. A jestli stalinské represe byly odsouzeny již v roce 1956 na XX. sjezdu, pak maršál Pilsudski, odpovědný za masové vraždy desítek, ne-li stovek, tisíc Rusů, Ukrajinců nebo i Němců, je považován za polského národního hrdinu.

Druhý významný moment. Masové vraždy zajatců vždy byly významným argumentem v propagandistické válce. Ale hned jak válka skončila, tak se na většinu takových případů rychle zapomínalo. Ještě jeden klasický případ. V červenci 1940 britské loďstvo nenadále napadlo francouzskou flotilu na základně v Mers el Kebir, v Alžíru. Jak známo, po uzavření francouzsko – německého příměří odplula francouzská flotila do svých základen ve francouzských koloniích v Africe, zejména do Mers el Kebir, Dakaru apod. Francouzi považovali Angličany za přátele a když se objevila anglická fotila, začali připravovat pohoštění k jejich uvítání. A najednou se na ně snesla palba patnáctipalcových kanónů anglické flotily a také torpéda z nalétávajících letadel. To nebyl boj, to byla jatka. Francouzů tehdy padlo více než 1500, na anglických lodích byli dva ... zranění. A i ti byli oběťmi nikoli lodního dělostřelectva, ale starých děl z pobřežních baterií.

Po válce na tuto epizodu obě strany rychle zapomněly. V roce 20007 vypadal hřbitov padlých v Mers el Kebir stejně jako starořímské pohřebiště – zarostlý travou, rozbitý, rozkradený.

Jen tak mimochodem o sovětských zajatcích zabitých Poláky v letech 1920 -1921 se naši občané dozvěděli z „levého“ tisku až na počátku devadesátých let, když Poláci už nás začali silně rozčilovat s Katyní, kde, podle jejich názoru, vojska NKVD zabila 4 000 polských důstojníků.

Jako historik neznám jediný případ z historie lidstva, aby epizoda s vraždami zajatců, která se stala před 65 lety, se posuzovala jako jeden z nejvážnějších problémů lidstva. První „nepřátelské“ hlasy na toto téma jsem uslyšel před padesáti lety a mohu osobně potvrdit, že neuplynul snad ani jeden týden, aby se na Hlasu Ameriky či v Radio Liberty nepřipomínala Katyň či případ Raula Wallenberga.

Nejzajímavější je, že ani američtí ani polští propagandisté nedokázali za těchto 50 let přinést nic nového. Například – odkud se v mohylách polských důstojníků vzali kulky a nábojnice od německých nábojů, které nikdy nebyly ve výzbroji sovětské armády. Proč byly ruce polských důstojníků svázány papírovým provazem, který se do roku 1945 v SSSR nevyráběl. Proč v kapsách důstojníků byly nalezeny peníze, které vydávala v Polsku německá okupační vojska na jaře a na podzim 1940. A to už ani nemluvím o tom, že ani v jednom sovětském lágru neměli a ani nemohli mít vězňové peníze, ani cennosti, ani deníky, ani dopisy. Takové a ještě další otázky kladou nezávislí historikové již více než 20 let jak Polákům, tak ruské generální prokuratuře.

Polští nacionalisté udělali z Katyně div ne základ polské zahraniční politiky. Přitom Poláky vůbec nezajímá osud jejich krajanů, kteří v červnu 1941 byli ve čtyřech lágrech Vjazemlagu. Tam Poláci stavěli silnici Moskva – Minsk a několik letišť. Většinu z nich se nepodařilo evakuovat při průlomu německých tankových vojsk.

Stejně tak Varšavu nezajímá osud 60 277 Poláků, kteří upadli do sovětského zajetí v letech 1941 – 1945. Bavíme se ovšem jen o těch, kteří v této době na sobě měli uniformu wehrmachtu či vojsk SS. Celkem – jak do wehrmachtu, tak do vojsk SS – vstoupilo kolem půl milionu polských dobrovolníků. Mezi nimi byl i Josef Tusk – dědeček dnešního polského premiéra.

Polské úřady vůbec o tomto půl milionu svých krajanů nechtějí hovořit. A pokud je připomenou tak jen tak, že prý ti němečtí zloduši násilím zmobilizovali ubohé Poláky. Přitom se ovšem žádná mobilizace ani pro wehrmacht, ani pro SS nedělala, a to ani mezi Poláky, ale ani mezi Rusy, či Francouzi. Do SS se Poláci dostali jako dobrovolníci. Do wehrmachtu podle jiného schématu.

To bylo tak, že Polák musel dokázat, ať to byla pravda či nikoli, že není Polák, ale původem Němec. Přitom německé úřady nejen že tuto proceduru Polákům neusnadňovaly, ale dělaly jim i různé překážky. Tak mnohé uznávaly jako poloviční Němce – a pak, aby se dostatečně osvědčil, poslaly ho na frontu.

Z vystoupení Medvěděva a Komarovského pronesených 8. května vyplývá, že otázka Katyně je uzavřena a již nemůže být předmětem dalších sporů mezi Ruskem a Polskem. Ale mně se nechce věřit, že by ty ohromné náklady na katyňskou odyseu – památníky katyňským hrdinům jsou v každém polském městě, natočené filmy atd. – to vše bylo vynaloženo jen na to, aby kdosi poklekl, kál se a předal Komarovskému několik zatuchlých složek katyňského případu.

Vedení Ruska se tváří, že neslyší miliony svých spoluobčanů, kteří pochybují o polské verzi Katyně, stejně jako neslyší ani hlasy 800 tis. Poláků, kteří se považují za příbuzné 4 000 zabitých a kteří dnes požadují finanční odškodnění.

Kromě jiného však Katyň překrývá pro nás daleko významnější problém – co dělat se všemi pohřebišti v prostoru Katyň – Gnězdovo? Vždyť tam v docházkové vzdálenosti od polského memoriálu je pohřbeno kolem 200 000 lidí. O tom psal již na počátku 90. let profesor Ikonnikov, stejně jako jeden z představitelů Smolenské oblasti Rěpin a další.

Jen několik desítek metrů od železniční stanice Gnězdovo se rozkládá ohromné starobylé hradiště, které zde existuje od konce 8. století. V 9. století bylo svojí velikostí považováno za druhé největší město v Evropě. Většina historiků považuje gnězdovské hradiště za předchůdce Smolenska. Právě staré Gnězdovo by se mělo považovat za kolébku Rusi. V 8. – 13. století bylo Gnězdovo „přístavem pěti moří“. Odtud vycházely kanály a přetahovaly se po souši lodě k Volze, Oce, Severní Dvině a Lovati. Nakonec i název Katyň je odvozeno z ruského výrazu pro přetahování lodí po souši (katiť suda po voloku).

Poblíž hradiště bylo nejméně 5 tisíc mohyl, z nichž do současnosti přežilo kolem tisíce. Z nějakých příčin – a my nevíme proč – byl starý Smolensk přenesen na nové místo – asi 12 km po proudu Dněpru. To se stalo koncem 9. a na počátku 10. století. A od těch dob se prostor na západ do těchto mohyl začal používat jen pro masové hroby. Takových mohyl je tam za období deseti století na desítky.

Od poloviny 19. století tak pohřbívali popravované a zemřelé vězně z mnoha smolenských vězení. Přitom vzdálenost mohyl polských důstojníků a těchto mohyl z 19. století je sotva několik desítek metrů, někde spolu i sousedí. V dubnu 1908 přikázal tehdejší předseda vlády a také ministr vnitra Stolypin se souhlasem cara provést průzkum míst masových pohřebišť v Katyni (Kozích horách). Speciální expedice tam pracovala tři roky – byli v ní představitelé archivní služby, geodetové a také patologové z Vojenské lékařské akademie. Na zemních pracích pracovala rota ženistů. Členové expedice byly ohromeni množstvím nalezených lidských ostatků. Přirozeně, že zpráva z expedice dostala pečeť nejpřísnějšího utajení.

V šedesátých letech bylo při výstavbě v Kozích horách opět objeveno ohromné množství lidských ostatků. Tehdy Moskva seznámila vedení Smolenské oblasti včetně historika Rěpina s materiály stolypinské expedice. Ovšem nikdo z nich o tom nesměl mluvit – až do devadesátých let.

Přišla Velké vlastenecká válka a v Katyni si Němci udělali velký hřbitov, kde je pohřbeno 5000 vojáků. Ale to není všechno. V docházkové vzdálenosti od současného polského památníku byl Němci vybudován mohutný podzemní bunkr, s mnoha podzemními patry – Medvědí brloh. Říká se, že tam měl být bunkr pro Hitlera. Ale ten pobýval ve Smolensku jen dvakrát a to vždy jen jeden den. Ovšem z Medvědím brlohu bylo po mnoho měsíců umístěno velení německé skupiny armád „Mitte“ a také další německé instituce.

Chtě nechtě vzniká otázka – kdo vlastně postavil tento ohromný podzemní bunkr? Němečtí stavaři, kteří se pak zase vrátili domů, do říše? Podle všeho to byli ruští a polští váleční zajatci a také židé, které pak Němci zastřelili na stejném místě – v Kozích horách. Podle odhadů Ikonnikova i Rěpina tam bylo pohřbeno 37 – 40 tisíc těch, co stavěli Medvědí brloh. Nejednou se stává, že vedení země utajuje informaci, která kompromituje jeho zemi. V tomto případě vláda Ruska bez námitek souhlasí se všemi obviněními Poláků, ale z neznámých důvodů se brání odtajnit tajemství Medvědího brlohu a také tajnou zprávu stolypinské expedice. Proč to vlastně dělá? Proč Kreml ukrývá zločiny německých fašistů a carských četníků?

Až dosud jsem ve svých historických pracích hledal racionální vysvětlení pro všechny historické události bez výjimky. Ale okolo Kozích hor se bezděčně objevuje jen jakési mystické vysvětlení pro toto ohromné světové pohřebiště.

Před rokem jsem pěšky prošel celou oblast Kozích hor a mohu potvrdit, že kromě dvou monumentů – německého (5 tis. lidí) a polského (4 tis. lidí) – ani jedno z dalších pohřebišť není vyznačeno a není ani nijak chráněno. Všechna tato pohřebiště – od mohyl z 8. století až po pohřebiště z Velké vlastenecké války, jsou soustavně terčem nájezdů „černých hledačů pokladů“.

Ale proč jen 4 tisíce Poláků a 5 tisíc Němců mají mít důstojné pohřebiště? Pro 200 tis. ruských obětí neexistují ani označená pohřebiště. Pokládá snad vedení našeho státu ruské oběti za druhořadé?

Přesně za deset měsíců bude výročí 400 let do vypálení Moskvy polskými vojsky. Stalo se to 19. března 1611, kdy oddíly Poláků z mnoha stran zapálily tehdy dřevěné město. Zabily přitom desítky tisíc Moskvanů a ostatní vyhnali z města. Kromě Kremlu se celá Moskva stala jedním spáleništěm.

Stejně tak 19. září 1609 začalo obléhání Smolenska vojsky krále Zikmunda. Obránci města ho dokázali uhájit po dobu 21 měsíců. Věděli přitom, že nemohou odnikud očekávat pomoc. Až v noci na 3. června 1611 Poláci vtrhli do města. Město shořelo. Poláci přitom také vyhodili do povětří Uspenský chrám, v němž se tehdy ukryly stovky žen a dětí.

Bude zajímavé pozorovat, jak se k těmto dvěma výročím postaví vedení Ruska, uzavírá Širokorad.

Катынское дело на весах истории – В Смоленских лесах тысячи захоронений – почему помнят лишь об одном? ZDE

Vytisknout