Rusák a právo mluvit

26. 5. 2010 / Štěpán Kotrba

reakce na text Fabiana Golga "Jde o xenofobii, nikoliv o názory na historii"

Být někde "doma" je závazek - závazek vůči rodině, vůči komunitě, vůči státu. Být někde "hostem" je závazkem také - vůči hostiteli, jeho kultuře a zvykům. Být přijat jako host je odměna, nikoliv právo. Právo vjíždět do chámů na koni či chodit do synagogy s nepokrytou hlavou je, stejně jako právo chodit v botách do mešity, právo dobyvatele, právo barbara. Být někde "nezvaným hostem" - okupantem, jako Segej Magid v Československu, který do Prahy přijel na sovětském tanku, tak mlčím a k věcem veřejným se v "hostitelské" zemi raději nevyjadřuji. Toto nepsané právo vnuceného soužití respektovali i sovětští důstojníci během dlouhých dvaceti let "internacionální pomoci". A pro jistotu nevycházeli z kasáren.

Nikdy jsem nemusel "povinně" souhlasit s pobytem okupantů, ať už byli kdysi němečtí, poté ruští, či nyní američtí. A dovedl-li jsem se ozvat kdysi (i vůči Gorbačovovi při jeho návštěvě Prahy, kterému jsme připomněli slova Mistra Jana Husa "Přej pravdu druhým"), dovedu to i dnes. Nikdy jsem se totiž nesmířil s "internacionální pomocí", i když jsem nikdy netrpěl antirusismem resp. antisovětismem, jako někteří starší kolegové. Ale chápal jsem ho jako výraz nenávisti definované bezmocí. Právo na sebeurčení chápu jako jedno ze základních mezinárodně politických práv.

Nikdy jsem necítil k oné nadřazené velkopanskosti okupantů ani úctu, ani bázeň, ani respekt. A vždy jsem se řídil radou svého děda ze srpna 1968: "Ani kapku vody !" Bylo mi sice tehdy pět let, ale větu "Захватчики, идите домой", napsanou na zdi kroměřížského zámku, si pamatuji dodnes a uměl jsem ji napsat dřív, než jsem se dovedl podepsat. A znal jsem hořkost významu té věty. Nejspíš to už tehdy byl a doteď nejspíš je "nesoudružský", xenofobní postoj, ale nehodlám se za něj stydět. Ani dnes. Právo barbarů ctít nehodlám. S proletářským internacionalismem nemá společného nic. Proletářský internacionalismus nepřichází na pásech tanků ani v pumovnicích bombardérů. Přichází jako poznání rovnosti a vzájemného respektu.

Kdo chce v této zemi žít jako host, nechť respektuje práva hostitelova a má ho v úctě, nebo ať táhne.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 26.5. 2010