Post scriptum pro nedoslýchavé: důvod, proč jít k volbám

26. 5. 2010 / Štěpán Kotrba

Nemusím tam chodit, nikdo mě nenutí a nikdo nesleduje, jestli jsem tam byl. Chci tam jít. Za dědu. Poděkovat. Vzdát úctu. Měl jsem rád Sovětský svaz z roku 1945, byť byl Stalinův. Ale bylo to společenství lidí, kteří měli odvahu jít za svým snem, měli odvahu bojovat s osudem a odvahu bořit i vůli tvořit. Měli odvahu umírat.

Těch, co přijeli Československo "osvobodit" v roce 1968, si nevážím. Ani po čtyřiceti letech. Ani kdyby se omluvili. Ani kdyby odprosili. Ani kdyby umřeli. Protože, jak řekl v roce 1969 jeden český spisovatel (Jan Procházka, v knize Ať žije republika), vím, kdy odpustit nelze a která vina přetrvá - třeba věky. Generaci těch, kteří přijeli zničit sen na pásech tanků, se od té první pozná. Má pocit, že si může dovolit cokoliv. Je přece na dobytém území. Ti, které jsme všichni, i komunisté, nazývali vulgárně Rusáky, se neodvážili hovořit celých dvacet let, co zde byli "dočasně". A ti, kteří je ostentativně ignorovali (a ignorovali je všichni), věděli už od Švejka, že zavřít můžou, ale pustit musej. Že i dočasnost na věčné časy jednou skončí. Zpívat v té době bělogvardějské posměšné popěvky cestou z hospody bylo běžné. Nemít v úctě okupanty a pohrdat žoldáky bylo vlastenecké. Pocit sounáležitosti protihitlerovské koalice se rozložil.

Nelépe to snad napsal a všem nám z duše zazpíval Karel Kryl:

Tak vás tu máme, bratři z krve Kainovy,
poslové noci, která do zad bodá dýku,
tak vás tu máme, bratři, vnuci Stalinovi,
však ne tak jako včera, dnes už bez šeříků...

Však díky za železné holubičky míru
a díky za polibky s chutí hořkých mandlí,
v krajině přelíbezné zavraždili víru,
na cestě rudé šípky jako pomník padlých.

Vám poděkování a vřelá objetí
za provokování a střelbu do dětí,
a naše domovy nechť jsou vám domovem,
svědky jsou hřbitovy páchnoucí olovem.

Vím, byla by to chyba - plivat na pomníky,
nám zbývá naděje, my byli jsme a budem,
boľšoje vam spasibo, braťja zachvatčiki,
spasibo bolšeje, nikogda nězabuděm,
nikogda nězabuděm!

Nenáviděl jsem onen Brežněvův impotentní gerontosocialismus, ať už v Československu nebo v Sovětském svazu. Deformoval svět rozumu. Ničil pokrok, tvořivost. Procítěnost zpěváků a upřímnost herců. Dusil opravdovost úsilí o lepší, dokonalejší společnost. A byl jsem rád, že dočasnost na věčné časy jednou skončila. Protože samozhroucení Husákova senilního politbyra znamenala stejně jako vítězství nad sovětskou sbornou v hokeji (28.3.1969 na MS ve Stockholmu) odvetu. 4:3. Vítězství, byť symbolické. O bod. Revanš za zadušené Pražské jaro. Nám zbyla naděje - my byli jsme a budem. Perestrojka byla pak romantickým příslibem lepších časů. Smířila část jedné generace Čechů nejen s odlišnostmi pohledu na cestu k budoucnosti, ale smířila i Čechy po nekonečných dvaceti letech i s Rusy a dala naději na tvořivou vizi. Bohužel, byl to jen sen, po kterém následovalo očekávatelné a kruté vystřízlivění. Kruté už jen proto, že tentokrát dodržel Gorbačov to, co mě osobně řekl cynicky slovy Brežněva a z čeho mě tehdy mrazilo. Éto užé váše dělo. A dodal: Těpjer nastojatěľno - čestno skazano. Ano, dodržel slovo. Za další vývoj už jsme si mohli opravdu sami...

Těch, co přijeli Československo "osvobodit" v roce 1989, si nevážím o nic víc než okupantů z osmašedesátého. Neb jsou to většinou lidé, kteří vzápětí vyměnili své sliby o "demokracii" a "svobodě" za naditou prkenici, se kterou pak utekli a se kterou se dnes rozvalují na plážích daňových rájů. Těm, kteří je jako Sirény poslouchali, věřili jim a kteří se s nimi dělili o své ideály a zpočátku někdy i o oběd, ukradli za dvacet let tisíckrát víc a stokrát rychleji, než jejich otcové a dědové ve svém altruisitickém budovatelském romantismu stačili za čtyřicet hubených a odříkání plných let vytvořit. Rozkradli tento stát a jeho průmysl, zničili funkční a efektivní zemědělství, efektivní státní správu. Zanedbali údržbu silnic a mostů. Zničili školství i kulturu, zdravotnictví i sociální systém. Nevytvořili nic. Jen brali a někteří ještě berou.

Právo hovořit ve venkovské hospodě znamená neurážet štamgasty a nevysmívat se slavným rodákům ani vesnickému kostelíku. Chová-li se host uctivě, je zván k prostřenému stolu. V Brazílii či Moskvě stejně, jako v Praze. V opačném případě je vykázán, někdy i ručně a s trvalými následky. Právo usadit se někde znamená nejen, jak tvrdí Fabiano Golgo, pouze respektovat zákony. Mohu respektovat zákony, ale přesto budu cizinec. I po několik generací. Společnost nestojí pouze na psaném právu státního útvaru, ale zejména na odpozorovaném, naučeném a vštípeném sdílení kulturního kódu. Na shodě s jinými. Na respektu k tradicím, zvykům a obyčejům. Na vzájemném porozumění těch, kteří zákony tvoří, s těmi, kteří se jim podřizují a kteří tvůrcům opakovaně dávají mandát. Od práva volit zákonodárce se odvíjí i odpovědnost za to, v jakém světě, státě, městě či rodině chceme žít. A proto půjdu k volbám. Protože vím, že chci zvolit solidární soudržnou společnost, která bude ctít práci předchozích generací a bude dost moudrá na to, aby věděla, že bez omylů není pokroku. Protože vím, v jakém světě žít nechci. Nechci žít ve světě "Rusáků" všech barev a národností, kteří se neštítí urážet a vysmívat se těm, kteří nejen poctivě a tvrdě pracovali, ale třebas i položili i život za to, aby se jednou... někdy budoucnosti... jejich vnuci měli líp. Třeba se mýlili... Třeba celý život žili v bludu. Ale pracovali poctivě. A vůči těm jsem odpovědný. Jim musím splatit dluh - minimálně jednu z těch pověstných tří korun.

Protože chci, aby i přede mnou jednou byl prostřený stůl a já mohl s hrdostí říci "tady jsem doma". Buď vítán, kdo v dobrém přicházíš.

Vytisknout