POSLEDNÍ ANALÝZA PŘED VOLBAMI

Volby a rakouská varianta

27. 5. 2010 / Oskar Krejčí

Otázky, které tvořily konfrontační linie ještě v krajských volbách – tradičně zdravotnictví a korupce, které mohlo doprovodit i téma přístupu ke globální krizi – ztratily náboj ve chvíli, kdy pravicové strany přestaly nést praktickou odpovědnost za politiku státu. Postupem času se dokázaly vyvinit dokonce i z odpovědnosti za zbabraný rozpočet vystavěný na myšlence „nás se krize netýká“.

Až ve chvíli, kdy byly odtroubeny předčasné volby, ztratila ODS výhodu ublíženého a ČSSD začala získávat body navíc. Tomu přispělo několik velkých chyb vedení občanských demokratů, a to jak při praní špinavého prádla na veřejnosti či ve vystoupení některých lídrů, tak i v koncepci kampaně. K tematickému umrtvení volební kampaně pak přispěla Fišerova vláda, které umně a někdy i zbaběle uhýbala před těmi zásadními rozhodnutími, na nichž neměly zájem mocné ekonomické skupiny. Jeden příklad za velmi velmi mnohé: současný rozpočet vláda původně připravila především pomocí škrtů, u nichž bylo předem jasné, že je Sněmovna neschválí. Fakt, že za touto vládou v skrytu stáli právě dva hlavní soupeři, ještě více věcnost kampaně otupil. A tak se nejvýraznějším prvkem celé kampaně staly bilbordové souboje tváří a ironických sloganů, z nichž bezesporu vyšel vítězně Jiří Paroubek, protože i negativní propagace je propagací.

Specifickou této kampaně bylo, že svět barevných iluzí bezkonkurenčně ovládla Česká televize. V kampani samotné pak Česká televize letos postupovala jinak než před čtyřmi lety. Tehdy měla lví podíl na tom, že dvě strany v systému poměrného zastoupení překročily hranici 30 % odevzdaných hlasů. Stalo se tak tím, že umocnila jejich gravitační sílu bipolárním pojetím voleb: napřed tu byly programy ČSSD a ODS, pak tyto strany samy, a nakonec jejich nekonečné souboje zpersonifikované ve dvou tvářích. Letos bipolaritu v projektech České televize nahradilo pěstování plurality, přičemž výběr doplňkových stran se opíral o velmi specifické výzkumy volebních preferencí. Důvody ke změně televizní strategie se nabízejí dva: neúnosnost předchozího pojetí a snaha podpořit ty, od nichž se dá očekávat větší konsistence s ideologickými předsudky některých vládců televizního světa. Zvláště poté, kdy z průsečíku úhlopříček televizní obrazovky nuceně odpadl nadějný a režií událostí milovaný zelený pár – což samo o sobě dává naději, že Češi, kteří stále přehnaně důvěřují mainstreamovým médiím, nejsou zas až tak moc manipulovatelní.

Vliv agentur pro výzkum veřejného mínění narůstá s vyprazdňováním věcného obsahu voleb. Politik, který má hodnotové priority či dokonce program, má tendenci upřednostnit principy před vítězstvím. Jestliže chce jen získat moc v parlamentě či ve vládě, přizpůsobuje se náladám volebních preferencí. Nemluvě o tom, že voliči mají přirozenou tendenci uhnout v koncovce kampaně od stran s menší pravděpodobností úspěchu při překračovaní povinného kvora pěti procent odevzdaných platných hlasů – a tuto pravděpodobnost též odvozují od agenturních zpráv o preferencích. Ještě nikdy se v Praze tak moc nešeptalo o ceně na výsledky výzkumu volebních preferencí jako letos.

Cena voleb patří k nejvýraznějším dominantám kampaně. Dolní odhady výdajů všech stran v souhrnu se pohybují na hladině 1,2 miliardy korun českých – což je částka, která je za hranicemi vnímavosti průměrného voliče, který si dokáže představit peníze snad jen do výše prémií Sportky. 1200 milionů je za touto hranicí. Což ukazuje, že volby v kapitalismu jsou byznys jako každý jiný. Snad jen s tou zvláštností, že smluvní ceny vskutku fantazii meze nekladou.

Zajímavou otázkou bude, jak povodně ovlivní aktivitu sociálnědemokratických voličů na severu Moravy a jak rozbroje v ODS zúží volební elektorát občanských demokratů v Praze. Komunisté by na sebe mohli strhnout mnohé protestní hlasy, byť kampaň KSČM byla někdy až dětsky státotvorná a protest se projeví asi více v neúčasti. Výrazná neúčast by mohla pomoci téměř konstantnímu počtu voličům KDU-ČSL získat své reprezentanty ve Sněmovně; může se tak stát s pozoruhodným dovětkem, že členem jejího sněmovního klubu nebude předseda této strany. TOP 09 pracovala s jasným podnikatelským záměrem: neusilovala o nadpoloviční většinu, ale hlídala si vybraný segment voličstva. Dokázala z liberalismu vypreparovat sociální darwinismus a spojit jej s šlechtickým paternalismem. I pro takovýto heslář se v každém národě najdou voliči. Jsou dokonce země, jejíž politici v zahraničí udílejí lekce z demokracie a doma se pak předhánějí, kdo se hlouběji pokloní královně. Monarchismus sice odporuje ideálům demokracie, ale je třeba hájit volební právo i lidí s lokajským duchem. To vše doprovázejí obavy (a paradoxně i naděje) z nevyčitatelnosti stany složené z politicky neznámých soukromníků hlásících se k věcem veřejným. Obecně pak platí, že velké koalici může zabránit jen výrazné vítězství levice, nebo málo pravděpodobný výraznější úspěch nových pravicových stran, který by byl nad hladinou slibovanou volebními astrology z nejrůznějších agentur.

Fakt, že nejpravděpodobnější variantou výsledku voleb je velká koalice, je dán nejen matematikou, ale i tradičně dobrými styky některých členů strategických rozhodovacích vrstev v ČSSD a ODS. Možných personálních kompromisů při řešení osobních animozit se nabízí celá řada. Navíc je tu snaha prezidenta zablokovat vliv KSČM na jednobarevnou vládu a požadavek podpory nadpoloviční většiny poslanců nové vládě. Proto se rakouská varianta řešení ostrých předvolebních sporů formou velké koalice jeví jako velmi pravděpodobná. Samozřejmě s rizikem pro obě zúčastněné strany, jehož katalyzátorem by mohl být vstup Zemanovců do Sněmovny.

Skutečnost, že ve volbách forma získává nadvládu nad obsahem, je dána i rostoucím vlivem nejrůznějších mediálních či přímo reklamních agentur. Zvláště ty zahraniční, které nic netuší ani o historii této země, ani o jejích aktuálních problémech, urychlují vyprazdňování politiky a posilují sebestřednost mnohých příslušníků politické elity. Navíc politici nejdůležitějších stran vykazují velmi malou schopnost strategického myšlení – což bylo patrné při pádu vlády, na němž nejvíce získal poražený; při odvolání předčasných voleb, které vítěznému týmu přineslo zisky, o nichž dopředu vůbec netušil; a v následných sporech uvnitř ODS. Jedinci mezi politiky, kteří se vzpírají stále větší provinčnosti české politiky, hází hrách na stěnu. To vše, spojeno s rozkladem školství a s televizním primitivismem, vytváří stále větší prostor pro zklamání veřejnosti z demokracie a pro laciný populismus.

A tak se zdá, že výroky, které pohřbily karieru Mirka Topolánka tak trochu předběhly dobu. Nebyly z arzenálu klausovského radikálního liberalismu, ale ze zbrojnice nové pravice. Viděno ale v delší perspektivě, ekonomická, politická i demografická situace Evropy bude otvírat dveře pro novou pravici haiderovského či lepenovského typu.

Vytisknout