Babičko, kde ses narodila? Já teď žiji v Kanadě!

26. 5. 2010 / Miloš Kaláb

Mám problém, jak určitý choulostivý poznatek předložit českým čtenářům. Jsem totiž Kanaďan, který sice netrpí pocitem méněcennosti z toho důvodu, že se moje babička nenarodila v Kanadě. Ostatně se pamatuji jen na dědečky, ale nemohu přesně určit, kolik jich bylo. Podle nových osnov pro kanadské základní-obecné školy minimálně žádného, maximálně čtyři. Horší je, že ani já jsem se v Kanadě nenarodil. Takže jsem vlastně pomlčkový Kanaďan - tedy "Čecho-Kanaďan". Mluvím anglicky a tedy se domluvím s velkou částí jiných Kanaďanů a to jak těch, jejichž babičky se narodily v Kanadě tak i těch, jejichž babičky se narodily někde úplně jinde. Kdybych měl takové nadání jako někteří pomlčkoví Češi, (pokud se takové pomlčky v Česku používají), měl bych možnost odhalovat pro dobro všech Kanaďanů, jací vlastně jsou. Dovedu si představit, že by "mainstreamové" noviny mé poznatky netiskly a považovaly by mou kritiku za výsledek nějaké znechucenosti. Podle toho, jak to zde chodí, asi by mě odkázaly na "Dear Abby", což byla paní, která dávala zoufalým klidem rady iútěchu, jak se vyrovnat s drsným životem a dělala to tak skvěle, že dnes její hlídku vede její dcera. Na "Dear Abby" bych se ale neobracel z toho důvodu, že by se z problému všech Kanaďanů stal můj vlastní problém. To bych opravdu nechtěl. Ovšem, kdyby zde byly nějaké noviny, které by se zabývaly záležitostmi, o nichž se v Kanadě běžně nemluví, třeba "Švédské noviny", moje situace by byla mnohem nadějnější, zejména kdyby je vedl Švéd kanadského původu. Naše zájmy by byly vlastně shodné.

Bohužel nemám to nadání vyhmátnout základní nedostatky Kanaďanů. A kdybych na nějakou strašnou vadu přišel, obávám se, že by se zde vyskytli politicky nekorektní nepomlčkoví Kanaďani, jejichž babičky se narodily v Ontáriu nebo v Albertě, a ti by se mě ptali, čeho tedy chci dosáhnout? Musela by to být vada mnohem horší než třeba to, že většina Kanaďanů spává v posteli se svým psem. To spíš myšlenková hniloba a ubohost, zejména při územním plánování, a pocit malosti a nekonečné jednání a opakované hlasování při jednání o městské dopravě. Ottawské letiště se rozšiřovalo už několikrát, protože se pokaždé zvětšovalo o malý kousek, aby to nebylo "náhlé" nebo "nadměrné". Když se k němu stavěl příjezd z města v minulém desetiletí, postavila se "přímá letištní silnice", jeden jízdní pruh na letiště a druhý z letiště do města. Myšlenková ubohost a pocit malosti nedovolily postavít těch několik kilometrů jako dvouproudovou dálnici dokud bylo dosti místa. Dnes už údajně není. Silnice vůbec jsou bolavým místem, protože jak občané tak politici podlehli pseudoekologii a tak každému docela vážně doporučují, aby chodil pěšky nebo jezdil na kole. Ještě ale žádného politika nenapadlo, že by se mohlo začít třeba povolením zařadit občanskou vybavenost do ložnicových čtvrtí. Povolit hokynářství do obytné čtvrti? Tak to je opravdu revoluční nápad a myslím, že se zeptám "Dear Abby", jsem-li normální. Nejsem totiž jediný, kdo si myslí, že by se aspoň v rámci bydlení dalo mléko, pečivo, Coca cola a "hot dogs" opatřit pěšky nebo na kole. Samozřejmě v malém a jen tak, aby to neznervózňovalo velké potravinářské řetězce, čili abychom nevybočovali nadměrně z rámce převládající malosti. Někdo by se mohl domnívat, že od toho jsou mainstreamová média, která na tom vydělávají peníze, aby takový stav kritizovala, ale i zde jsou situace, o kterých se veřejně nemluví a lidé na ně nadávají po straně. Když se před mnoha lety zaváděla francouzština v rámci úřední dvojjazyčnosti, cítil jsem se jako doma v Československu před mnoha lety: jestliže se na toto téma bavili na chodbě anglofonní občané, rozhlíželi se kolem dokola, zdali je někdo neposlouchá - podobně, jako jsme se opatrně rozhlíželi ve staré vlasti, když jsme si vykládali drsné politické vtipy. Hle, zde jsme byli ve svobodné zemi a najednou bylo chování "jaksi nesvobodné". Poznamenávám si, že někteří Kanaďani trpí malodušným strašpytelstvím.

Využil jsem svobody projevu, abych se v Kanadě pozastavoval nad některými nelogickými situacemi. Podle povahy mi někteří lidé buď přikývli ("To máš pravdu"), nebo se podivili, co mě na tom vzrušuje ("No a co, na to jsi přišel teprve teď?"), ale také byli takoví, kteří se mě zeptali, proč se nevrátím, odkud jsem přišel, když mi takové místní věci vadí, že se s nimi nemohu smířit ("Se ti divím, že ses nevrátil" nebo přímo: "Kdy se tedy vracíš do Česka"). Když jsem o tom mluvil se známými, jejichž babičky se narodily v Kanadě. shodli jsme se na názoru, že cizinec rozhodnutý emigrovat má možnost si vybrat zemi, se kterou chce spojit svůj další osud, kdežto místní občan to udělat nemůže, pokud nechce emigrovat a je tedy se svou vlastí spojen nadosmrti. Jestliže se někdo rozhoduje, že bude žít v určité zemi, přestože je její lid hrozný, trpí myšlenkovou hnilobou a pocitem malosti a jinými neduhy, potom se divím, proč takový člověk bere kurzy toho jazyka a podává si žádost o udělení jejího občanství - pokud ovšem netrpí spasitelským komplexem rozhodnut ten ubohý lid "osvobodit". Tak, jako většina Čechů přes všechny vady ve své zemi v ní raději zůstává, podobně jsou na tom Kanaďani. Jiná záležitost je, jak situaci v nové vlasti kritizovat. Často jsme slýchali výraz "konstruktivní kritika". Máme-li za to, že jsou naši hostitelé napadrť špatní, situaci nijak nepomůžeme tím, že jim to spočítáme, jací jsou gauneři. Pokud jsme se ale nenaučili rozlišovat upřímnost od neomalenosti v zemi svého původu, on se v té nové vlasti určitě někdo najde, kdo nám to vysvětlí, i kdyby měl k tomu přidat několik politicky nekorektních facek. Je totiž ještě stále rozdíl mezi teorií a praxí.

Pro úplnost musím dodat, že i v Kanadě existují občané, jejichž babičky se narodily daleko, předaleko, ale oni sami, kteří u zkoušky správně odpověděli, kdo byl prvním kanadským ministerským předsedou a kdo je nynějším ministerským předsedou, správně znali anglickou nebo francouzskou verzi kanadské hymny, věděli, že se Kanada skládá z provincií a rozeznali jejich vlajky a tedy se jim dostalo stisku ruky a kanadského občanství, takže nyní mají možnost zkoušet, jak ti dobrotiví Kanaďani přijmou kritiku hniloby ducha, myšlenkové chudoby a pocitu malosti.

Snahou napravovat poměry zde vynikají občané ze zemí, kde se zřejmě rodí velké množstvá kritiků. I když je každé zevšeobecňování u velikém opovržení, jsou věci mezi nebem a Zemí, které potvrzují, že opravdu lidé z indického subkontinentu oplývají schopnostmi okamžitě rozpoznat nedostatky (v Kanadě) a navrhovat nápravu. Ani při křížovém výslechu bych si je nespletl s někým jiným, protože jsem měl několik osobních zkušeností s novými spolupracovníky, kteří hned druhý den po nástupu v laboratoři začali navrhovat, co by se mělo změnit. Moji kolegové na jiných poschodích a na jiných ústavech i v podnicích mají podobné zkušenosti. My "místní" (jak jsem mohl říkat krátce po získání kanadského občanství) jsme ani netušili, kolik chyb jsme dělali a kolik špatného jsme zde nekriticky trpěli. Nevím, zdali se naši kritici takto chovali i ve své staré vlasti a zdali nebylo toto jednání důvodem, proč nakonec ze země odešli. Kdyby zde existovaly "Švédské noviny", asi by se také staly terčem jejich inovačních návrhů. A to by možná bylo zajímavé, zejména kdyby jich noví spolupracovníci využili k hlásání inovací pro celou Kanadu. To bych asi začal číst kanadské vydání internetové "Staré fronty Zítra".

Svůj problém, jak o tom napsat, proto svěřuji "Britským listům". Vím, že mají určité zásady, které silně prosazují, ale naštěstí jsou demokratické a jsou vydávány ve svobodné zemi, takže jim nic nebrání v tom, aby uveřejnily jiný názor. Někdo by řekl, že na to "hřeším", ale já bych opáčil, že na to "spoléhám".

Vytisknout