PRAHA 30. září (ČTK) - Děkovnými i lítostivými telefonáty a emaily bombardují lidé již několik týdnů pracovníky českého vysílání Rádia Svobodná Evropa (RSE). Ani dnešek nebyl výjimkou. Telefon se na stole ředitelky Olgy Kopecké rozdrnčel (sic! - klišé) už krátce po ranní zpravodajské poradě, na pohled jako každé jiné. Ta dnešní ve vinohradském sídle "Svobodky" v Dykově ulici však byla jiná. Smutná a sentimentální. Byla totiž poslední, na níž si redaktoři stanice rozdělovali práci. Jak někteří poznamenali, pak už jim zbyde (sic! - správně "zbude") jen uspořádat archívy.

Česká Svobodná Evropa, na jejíž informace mnoho lidí spoléhalo hlavně za komunismu, dnes ve 22:00 skončí s vysíláním po 52 letech. "Toto rozloučení opravdu bolí. Bolí to kvůli posluchačům i kvůli mé vlastní práci," vyznala se Kopecká, která "Svobodce" dala 37 let a kterou posluchači znají pod jménem Valeská. Poznamenala se smutkem v hlase, že teď snad bude mít více času na paměti a knížky, které má rozepsané. Proč končí vysílání Svobodné Evropy v češtině?

Vysílání financovali Američané. Ti se však letos rozhodli, že potřebují peníze na rozšíření vysílání do jiných zemí v souvislosti s bojem proti terorismu. Prezident Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda (RFE/RL) Thomas Dine soudí, že Česko je již plně demokratickou zemí v NATO a na prahu EU.

Počet posluchačů českého vysílání byl podle zdroje Mediaprojekt již několik let pod pásmem rentability. Stanici si denně naladilo v posledním roce její existence zhruba 52 - 54 tisíc posluchačů.

I když vysílání RSE nahradí na stejné frekvenci pořady Českého rozhlasu 6, Kopecká se na nich podílet nebude. Odejde podle ní i většina zaměstnanců, včetně například Jana Jůna či Yvonne Přenosilové. "Odcházejí i všichni naši dopisovatelé," dodala ředitelka s tím, že vysílání ČRo 6 bude podstatně jiné.

A jak tomu bylo ve skutečnosti?

Olga Kopecká byla vždycky nesmírně pracovitá a schopná paní. Zaměstnanci někdejší Svobodné Evropy v Mnichově přiznávali, že bez jejího intenzivního pracovního úsilí by se stanice rozložila. Bohužel však měla nesmírně úzký, ideologický pohled na věc. Tvrdě omezovala jakoukoliv veřejnou diskusi. Na její cenzuru si stěžovali během let snad všichni spolupracovníci stanice, včetně Karla Kryla, který v důsledku konfliktu s ní ze stanice ještě v Mnichově odešel; včetně amerického zpravodaje RSE Karla Jezdinského. Ještě letos v únoru zcenzurovala Olga Kopecká příspěvek Václava Žáka o katolické církvi, který posléze vyšel v Hospodářských novinách, viz zde - Václav Žák měl pak zakázáno vystupovat v hlavním politickém pořadu RSE. - Problémy měl ve Svobodné Evropě i Jiří Pehe. Pracoval jsem pro Svobodnou Evropu v letech 1990 - 1995 a zejména během posledního roku své spolupráce s touto stanicí jsem nashromáždil celou řadu příspěvků (včetně například článků západního tisku o České republice), které se ve Svobodné Evropě Olgy Kopecké nesměly vysílat. Situace se totiž zhoršila poté, co se česká RSE oddělila od americké, stala se samostatným podnikem a usilovala po příchodu do ČR od července 1994 o přežití. Nechtěla kritizovat české politiky, u nichž hledali zaměstnanci RSE pro svou existenční budoucnost pomoc.

Publikovali jsme je v Britských listech koncem roku 1996 zde, zde, zde, zde, zde, zde, zde a zde (viz též knihu ...jak Češi myslí, Millenium Publishing, Chomutov, 1999, str 261 - 284).

Bohužel, svým ideologicky omezeným přístupem proměnili Olga Kopecká a její spolupracovníci jako Jan Jůn českou Svobodnou Evropu v propagandistické rádio, která nemívají v dnešním světě příliš velkou důvěryhodnost. Sledovanost 50 000 posluchačů není příliš velká. Ještě začátkem devadesátých let měla česká RSE poslechovost tři a půl milionu posluchačů. S tím se dalo pracovat, ale aby si stanice poslechovost udržela, musela by být podstatně jiná.

Doufejme, že někdo napíše historii české Svobodné Evropy v devadesátých letech. Bylo by to nesmírně zajímavé a poučné.

Většina pořadů dosavadní Svobodné Evropy se bude vysílat dál, na okruhu ČRo 6, viz zde.

K nedávným změnám v české Svobodné Evropě, která v minulých dnech přišla o americké financování a byla nyní zcela začleněna do struktury Českého rozhlasu, publikujeme tuto vzpomínku Milana Schulze, bývalého redaktora Literárních listů a Listů v období kolem roku 1968 a čelného komentátora Svobodné Evropy ze sedmdesátých a osmdesátých let. Vyšla původně v časopise Listy č. 1/1996, str. 86-88. Vadí nám totiž, že česká média publikují k ukončení vysílání české Svobodné Evropy jen nepřemýšlivé a neinformované oslavné traktáty. Situace byla podstatně složitější. Proč nemá nikdo v Praze odvahu a čest to říct, když o tom všichni vědí? - Ke změnám v české Svobodné Evropě a k její historii v devadesátých letech se ještě vrátíme.

Britský konzervativní deník Daily Telegraph v posledních dnech zajímavě uvažuje o hrozící válce proti Iráku. Viz například tento jeho včerejší redakční komentář:

Nejznámější britský novinář ve Spojených státech, Christopher Hitchens, nyní silně podporuje vojenský zásah proti Saddámu Husajnovi. Rozhodl se proto odejít po dvaceti letech z liberálního časopisu The Nation, jehož pracovníci a editoři s ním v této věci nesouhlasí. Zde vyšel jeho poslední článek, jehož argumentaci shrnujeme.

Jsme na cestě k válce s Irákem? Pokud ano, je to důležité? Je to vzdálený problém, anebo pocítíme následky i v Evropě? To byly otázky, které se snažil tento pětačtyřicetiminutový pořad zodpovědět. Shrnujeme hlavní myšlenky z prvních cca 15 minut.

"Když vedl Saddam Husajn válku s Íránem, pomohl ho vyzbrojit a financovat Západ. Západ financoval tutéž Saddamovu vojenskou mašinérii, jejímž prostřednictvím irácký diktátor utlačoval obyčejné Iráčany," konstatoval v neděli večer moderátor britských Channel Four News ve zvláštním hodinovém pořadu, věnovaném tomu, zda má či nemá Británie podpořit invazi do Iráku. (Pořad se vysílal od 19 hodin, a pak od 23.30 se na témže televizní okruhu vedla k tomuto tématu dlouho do noci otevřená debata. Analytický a diskusní pořad ohledně možné invaze do Iráku vysílala v neděli večer i televize BBC. Je to nyní v Británii závažné téma, neboť se tento týden koná v severoanglickém Blackpoolu výroční konference britské vládnoucí Labouristické strany a většina jejích poslanců i členů se staví proti invazi do Iráku, zejména pokud by k ní došlo bez souhlasu OSN.)

Od 19.30 odvysílal Channel Four dva patnáctiminutové filmy: autorem jednoho byl jeden Newyorčan, americký novinář, který se ostře staví proti invazi do Iráku. Autorem druhého byl respektovaný íránský novinář Amir Taheri, který argumentoval, že právě Západ vytvořil hrůzovládu Saddáma Husajna a má proto morální povinnost jeho diktaturu svrhnout. (Viz zde.) Shrnujeme argumenty tohoto druhého filmu. Film obsahoval drastické záběry mučených lidí z Iráku, před nimiž moderátor zpravodajského pořadu předem varoval. Upozornil však, že autor filmu považuje za důležité, aby tyto záběry vešly ve větší povědomí v evropských společnostech, aby si uvědomili že má Západ morální povinnost vůči obyvatelům Iráku.

A více než milion mladých lidí kolem 20 let je v zahraničí; proto zaznamenalo loňské sčítání lidu, jehož výsledky byly včera zveřejněny, o milion méně Britů než jindy. V den loňského dubnového sčítání lidu bylo v Británii jen 58,7 milionů lidí, skoro o milion méně než v roce 1991. Statistikové poukázali na to, že je nesmírně obtížné registrovat imigraci a zejména lidi, kteří ze země odjíždějí. Zábavní kultura ("rave culture") ve Středozemí, podstatné rozšíření vysokoškolského vzdělání a roky, které studenti tráví mimo studium v zahraničí, to jsou faktory, které vedly k tomu, že Británii opouští velké množství mladých lidí. Existují totiž pro ně četné pracovní příležitosti v zemích Evropské unie a v Austrálii. Exodus mladých mužů je prý trend, který je zaznamenáván mezinárodně, uvedli statistikové.

Varovné jsou některé jiné demografické statistiky. V Británii je nyní 21 procent lidí starších 60 let a celý 1,1 milion lidí starších 85 let (1,9 procent celkové populace). Ve všech věkových kategoriích je v Británii méně mužů než žen.

Od roku 1951 stoupl počet obyvatelstva v Británii jen o 17 procent - průměr v Evropské unii je 23 procent, v USA 80 procent a v Austrálii 133 procent.

Nejhustěji obydlené oblasti jsou londýnské čtvrti Kensington a Chelsea, kde žije 13 244 osob na čtvereční kilometr.

Pozoruhodnou fotografickou reportáž o tom, jak to nyní vypadá v pražském metru, devastovaném záplavami, jsme zveřejnili zde.

Naše ZOO již mnoho let spolupracuje s rodinou Englezakisových. Savva Englezakis navštívil naši ZOO 16. 9. 2002 za účelem konečné domluvy na dodávce zvířat do jeho rezervací (farem). Domluvili jsme se na 2 samcích a 3 samicích buvolů kaferských a 3 samcích a 3 samicích antilop koňských. Doprava zvířat do JAR, včetně všech poplatků s tím souvisejících, je natolik nákladná, že by tzv.odstřel takto získaných zvířat nebyl schopen nikdo zaplatit. Je nám známo, že zvířata jsou kupována jako cenný genetický materiál do chovu, což dokazuje i složení zvířat, kdy jsou nakupovány i samice. Pokud by zvířata byla určena k odstřelu, byly by prodáváni pouze samci.

Toto je stanovisko vedení zoologické zahrady ve Dvoře Králové. Napsal ho vedoucí oddělení výměny zvířat Zdeněk Bárta a zaslal ho Miroslav Špráchal, zástupce ředitelky ZOO, která je v současné době v zahraničí.

přestože oceňuji vaše velké chovatelské úspěchy a práci vaší zoologické zahrady, která pěstuje ohrožené druhy divokých zvířat, nicméně pociťuji nutnost reagovat na vaše prohlášení.

Jediným důvodem, proč jsem se obrátil na české sdělovací prostředky, je to, že jsem znepokojen osudem zvířat. Nemám nic společného s panem Englezakisem ani s žádnou podobnou firmou. Nezabývám se obchodem se zvířaty a nemám potřebu bojovat proti konkurentům. Nemám žádné konkurenty.

Obávám se, že máte k dispozici zavádějící informace. Tvrzení, že pan Englezakis prodává na aukcích dobytek, je bohužel nesprávné.

Ivan Jelínek, autor devatenácti sbírek převážně niterné, mysticko-filozofické poezie (z nichž dvě, Akropolis, 1982, a Hoře věčnosti, 1988 vyšly v mnichovském nakladatelství Daniela Strože Poezie mimo Domov) se 6. června 1990 dožívá v Londýně jednaosmdesáti let.

Tento rozhovor vyšel v tištěné formě v červnu 1990 v exilovém čtvrtletníku Obrys č. 2/1990, ročník 10, str. 6-10. Byl zpracován na základě hodinového pořadu, který v roce 1990 pro Československý rozhlas připravil Jan Čulík.

Exilová básnířka Jiřina Fuchsová, žijící ve Spojených státech, publikovala v roce 1998 v Britských listech tento svůj článek o Ivanu Jelínkovi.

Zde zveřejňujeme na Jelínkovu poctu text, který v roce 1991 o něm vyšel v Čulíkových Knihách za ohradu, studii o české literatuře v exilových nakladatelstvích.

IVAN JELÍNEK (nar. 1909) pracoval před válkou v Brně jako redaktor Lidových novin; později přešel do redakce pražského Radiožurnálu, kde měl na starosti zahraniční vysílání. R. 1939 emigroval z protektorátu Čechy a Morava na Západ: nejprve organizoval vysílání pro Československo z rozhlasové stanice ve Fécampu v Normandii, pak pracoval pro československé vysílání BBC. Po válce se krátce vrátil do Prahy, ale na podzim r. 1947 znovu odešel do Anglie. Po letech existenční nejistoty, která prožil v Kanadě a ve Spojených státech, získal koncem padesátých let místo jako kulturní redaktor v československém oddělení zahraničního vysílání BBC v Londýně, kde setrval až do svého odchodu do důchodu r. 1969.

Po studené válce, kdy již nebylo nutné bdít nad nebezpečím číhajícím za železnou oponou, kde se tehdy nacházelo i Československo, se NATO, či po francouzsku l'OTAN, přizpůsobila nově vzniklé situaci v Evropě, a soustředila své zájmy na Balkán. Vyúčtování tohoto kroku ponechme na historii. Pražský summit si klade za cíl podobně významný obrat v bezpečnostní politice: Vedle diskuse o rozšiřování aliance, a tradičního hašteření mezi generály a civilními představiteli o tom, zda se NATO náhodou nemění v diskusní klub a la Valné shromáždění OSN, bude na programu obligátní téma: Obrana před terorismem. Inu proč ne.