Před druhou světovou válkou vydal Ivan Jelínek v Československu tři básnické sbírky (Perletě, 1933; Nedělní procházka, 1936; Kudy, 1938). Podle autorových vlastních slov jde o nevyhraněnou tvorbu, v níž teprve hledal autentický hlas. Je to nicméně vážná, zpěvná poezie s temným pozadím, v níž se už občas vyskytují náznaky Jelínkova pozdějšího vývoje, zejména jeho zájem o metafyzické náměty. Už zde autor začíná intuitivně docházet k názoru, že poezie je především záležitost slova. Významnou roli hrají v celé Jelínkově tvorbě mytologická témata (např. starořecká a indická), která autor přetvořuje do vlastních mýtů a reaguje tak na skutečnost kolem sebe. První Jelínkovy sbírky také obsahují příležitostné básně, inspirované např. jugoslávským jihem, kam Jelínek jezdil jako student, a později i traumatickými politickými událostmi konce třicátých let. Jelínek už v období před válkou nacházel inspiraci zejména ve zpěvnosti moravské lidové písně, obdivoval dílo Františka Halase a upoutal ho český poetismus a surrealismus, i když poetika českého poetismu ho nezaujala - připadala mu příliš povrchní. Celkově prý kulturní ovzduší první republiky nebylo příliš příznivé pro to, aby se v něm mohla projevit Jelínkova skutečná tvůrčí schopnost.

V letech 1938 - 1960 vydal Ivan Jelínek pět básnických knih, z nichž některé vyšly v Československu, jiné v exilu (Básně 1938 - 1944, Naše noviny, Londýn, 1944; Kudy II, 1946; Básně 1939 - 45, 1946; Ulice břemen, Bohemica Viennensia, Vídeň, 1956; Skutečna, Lucernička, Mnichov, 1960). Podle vlastních slov se však našel jako básník teprve ve sbírce V sobě letohrad (vyšla v Římě r. 1965 autorovým vlastním nákladem). Od šedesátých let píše Jelínek zcela oproštěnou lyriku, v jejímž ohnisku a jejímž jediným raison d' etre je slovo, pro Ivana Jelínka zdroj posvátnosti. V tomto svém posledním nejautentičtějším a nejplodnějším tvůrčím období autor užívá jako inspirace pouhého jazyka. Jeho tvorba se propadá dovnitř slov; básník hledá v jazyce své autentické teritorium. Slovo se pro Ivana Jelínka stává jedinou hmatatelnou skutečností, jazyk je jeho jedinou jistotou. Ani tato jistota však není příliš spolehlivá. Je ambivalentní, mnohoznačná. Jazyk totiž odkazuje k božským věcem, které jsou za skutečností a pod jejichž tíhou se slovo rozpadá. Ačkoliv je jazyk pro Jelínka posvátným instrumentem, k vyjádření autorových nejniternějších zážitků a jeho vztahu k Bohu nakonec nestačí. Za jazykem je oblast božího ticha, jíž člověk jazykem nemůže dosáhnout ani vyjádřit.

Devět sbírek lyrické poezie, které Ivan Jelínek napsal a vydal od roku 1970 (Sochy, Sedm částek, SVU v USA, Řím, 1970; Ódy, vlastním nákladem, Řím 1971; Posel, vlastním nákladem, Řím, 1975; Kolová stavba, společně s Křesťanskou akademií, Řím, 1980; Akropolis, Poezie mimo Domov, Mnichov, 1982; Se sluncem na prsou a lvem, Framar Publishers, Los Angeles, 1986; Hoře věčnosti, Poezie mimo Domov, Mnichov, 1988, Bocca della verita, vlastním nákladem, Řím, 1989; desátá sbírka Letohrad, která měla r. 1970 vyjít v pražském nakladatelství Mladá fronta, byla zakázána) je mnohovrstevnatým a neobyčejně rozmanitým záznamem autorových zážitků Boha, »který je můj živitel a který je mimo mě a ve mně a je tak intenzívní a absolutně realistický, že se někdy jeví tak a jindy onak«. V básních z posledních let ztrácí Jelínkův básnický jazyk na průzračnosti, stává se drsnějším a někdy se v něm vyskytují barokní motivy.

Na ukázku, jak Ivan Jelínek vytváří své básnické světy, které krouží kolem slovních významů, uveďme úryvek z titulní básně sbírky Hoře věčnosti »Pustiny«:

I.

Výšiny brány z kovů
vsazené na rozcestí nová
vykoval jeho kladiv klad
dle smlouvy s pustinami.
Liknavý zdvih velikosti,
střemhlavý spád zmaru.
Že smrt se rovná daru
šalmaje s dutinami
z lávy kostí? .
I bohatství
v okrouhlosti hlavy?

II.

Tam práh je vrat a branek.
Tudy povívá prach pustin
oboustranného prázdna:
ráhna tmy hořící v ránech.

III.

Vrata, vrátka
těmi odchází se a vrací.
Za nimi, před nimi
vše se děje:
děje i nečinnost.
Vrat ctnosti nečinností
na hodech hladovosti
zná hostitel i host.

IV.

Třísnění.
Ztřísnění předobrazu.
Z jedu zmijina
avšak i z mízy se živí
smrtonoš život.
Trýzeň v jeho blaženosti.

Trýzeň trýzni je hostina.
Výheň, ta otčina
nepamětných plazů.

Po pádu komunismu začalo být Jelínkovo dílo v ČR znovu vydáváno, vyšla zejména jeho autobiografie "Jablko se kouše".